Z mého života X

Kdo zná Brno, ví, že je to největší vesnice na světě. Můžete si v jakékoliv čtvrti sednout do jakékoliv hospody, zavést rozhovor s úplně neznámým člověkem a po dvou, maximálně po třech větách zjistíte, že máte nějaké společné známé. Proč to píšu, k tomu se dostanu později. Z dovolením se opět ponořím do svého snu, který se mi zdál na nemocničním lůžku, když jsem nevnímal okolní svět. Stále v něm byla moje Klárka. Mladá, usměvavá a živá. Opět jsem zažíval její snahu mně naučit bruslit. Jak mně držela za ruku a měla posměšný poznámky o tom, jaké jsem dřevo. Zase jsme spolu leželi v noci na hádeckých loukách, koukali na oblohu, vyhlíželi padající hvězdy a přáli si nesplnitelné, i když v tu dobu jsme si oba svorně mysleli něco jiného. Osud zamíchal kartami jinak, než jsme oba chtěli. Dodnes, když na mě padne vzpomínací období, si sám se sebou hraji hru, jaké by to bylo, kdyby. Ale o tom psát nechci, to se dostávám do roviny pasní fabulací. Nechci a ani neumím fabulovat. Chci jen psát to, co jsem zažil. Ve svém jsem opět prožil vše, co jsem s Klárkou zažil Od začátku až do konce. Jeden z našich nekonečných rozhovorů končil. Klárka mi sdělila, že už musí jít. Díval jsem se za ní, jak odchází, otočila se a zamávala mi a poslala mi pusu. Poté celý sen pomalu začal mizet. Jako by padala mlha a do toho ostře svítilo slunce. Otevřel jsem oči a hned jsem je zase zavřel. Já chci zpět! Klárko, kde tě mám???? Sen se nenávratně rozplynul a já se ocitnul zpět v reálném světě. Zprvu, jsem nechápal, kde jsem, ale velmi rychle mi to došlo. V ruce zapíchnutou kapačku, obvaz na hlavě a pár boulí po těle. Dobrá bilance. Velmi rychle jsem si vzpomenul na cestu z Košic. Ještě jsem nebyl úplně při smyslech, koukal jsem do stropu, ale cítil jsem, že mně někdo drží za ruku. Copak umírám, že mně nějaká sestřička drží za ruku? To snad ne, to bych se neprobudil. Opatrně jsem pootočil hlavu, abych zjistil, kdo je u mé postele. Denisa! Kruci, kde se tady vzala? Byl jsem zmatený. Podíval jsem se na ni a jediné na co jsem se zmohl, bylo jen strohé „ahoj“. Zpozoroval jsem nádherný úsměv, takový, jaký jsem u ní nikdy před tím neviděl. Naklonila se nade mne a dala mi pusu. Sladkou pusu. Řekl jsem ji, že jsem si naše setkání po její dovolené představoval v posteli, ale trošku jiné a jinde. Oba jsme se tomu rádoby vtipu začali smát. Zvědavost mi nedala a začal jsem vyzvídat, jak je možné že ví o tom, že jsem v nemocnici. Jen se smála a říkala, že je to tajemství. Já se ho stejně brzy dozvěděl, protože to nevydržela a prozradila mi, jak se dostala až ke mně do nemocnice. Bylo to jednodušší, než jsem si myslel. Měl jsem v ten osudný pátek se u ní zastavit v osm večer. Volala mi, abych přijel o něco později, ale to telefon zvedl nějaký policajt a řekl jí, co se stalo a ve které nemocnici mně má hledat. Když jsem na začátku psal o Brnu jako o největší vesnici na světě, tak jsem nepřeháněl. Nejlepší kamarádka Denisy pracovala na jednom z oddělení úrazové nemocnice a zařídila, aby za mnou mohla přijít do míst, kam normálně návštěvy nesmí. Po pár dnech jsem byl propuštěn do domácího ošetřování. Denisa se nabídla, že mně odveze a postará se o to, abych neumřel hlady. Moje zranění naštěstí nebyly nijak závažné. Žádná zlomenina, jen oděrky, boule na hlavě, obražená žebra a mírně pocuchaná krční páteř. Konečně jsme byli sami a mohli si povídat bez posluchačů. Měli jsme hodně věcí, které jsme si chtěli říct. Denisa jako správná ošetřovatelka mi nakázala, abych po tom těžkém otřesu mozku ležel. Uložila mně v ložnici a k mému údivu si lehla za mou. Začali jsme náš dlouze odkládaný rozhovor.