Shibari (VIII) - V Egyptě (BDSM povídka)

Věříte na zázraky? Ne? Já věřím – od doby, kdy jsem už pomalu začal propadat skepsi, zda někdy najdu Dámu, jejíž oddaným subíkem bych tak strašně rád byl a která by byla jen a jen moje Paní. No a přesně takový zázrak se ne tak dávno opravdu udál – mám svoji Královnu a jsem s ní šťastný.

A věříte na pohádky? Já ano – když jsme spolu s Paní, je to pohádkový den, víkend, všechno...

A jeden takový pohádkový příběh Vám teď budu vyprávět. Kdo nevěří na pohádky a čeká jen šukačku, ať raději otočí list. Ale kdo je rád má, nechť se pohodlně posadí – pohádka bude dlouhá – a čte dál...

====================

1. Výlet
----------
To bylo jednoho krásného podzimního dne v Egyptě. Trávili jsme tam s mojí Paní, velkou milovnicí egyptské kultury a historie, pohádkovou (jak jinak :-) dovolenou. A protože jsme oba propadli umění Shibari, v batohu jsme všude s sebou tahali také pár provazů – co kdyby někde byly nějaké zajímavé kulisy? To by byla věčná škoda tam něco hezkého neuvázat...

Toho dne jsme se už druhou hodinu kodrcali pronajatým vysloužilým tereňáčkem na výlet do turisticky nepříliš známého místa v jistém pohoří, kde snad měl být nějaký tajemný jeskynní chrám. Jeho vchod údajně rafinovaně skrývá protější skála, takže na leteckých snímcích to místo není ničím zvláštní. Paní držela v ruce řetízkové vodítko, na jehož opačném konci byl obojek upevněný na mém krku, a kochala se okolní scenérií. Já si spílal, že jsem si nevzal protiblicí prášek, a v duchu přemítal, jestli se nejdřív rozsypu já – anebo to, co se snad dalo nazvat džípem někdy koncem 2. světové války a v čemž nás jeden domorodý, docela milý člověk, vezl.

Když už to vypadalo, že tím objektem na šrot bude nejspíš moje osoba, auto se zastavilo u nenápadné kamenné sochy popsané nějakými klikyháky. Z živé gestikulace řidiče doprovázené jeho poměrně expresivním hlasovým projevem jsem nabyl dojmu, že dál už budeme muset po svých. Poslal jsem tázavý pohled své Paní.
– Marečku, jak tak na tebe koukám, tak tu špatnou zprávu – že dál půjdeme pěšky – asi nechceš slyšet. Každopádně dobrá zpráva je ta, že už to není daleko.
Madam ale neměla tak docela pravdu – to, že se pode mnou konečně svět přestal houpat, mi skýtalo jistou naději, že vydatná snídaně, kterou jsem v žaludku držel už jen silou vůle, nakonec přece jen zůstane moje. Takže ta špatná zpráva byla pro mne ve skutečnosti naprosto úžasná.

"Není daleko" znamenalo v překladu něco přes hodinku náročné horské túry. Madam vystoupila z vozu a ani nemusela tahat za vodítko – popadl jsem batoh a velmi ochotně jsem si pomáhal z auta také. Džíp okamžitě předvedl bravurní drift, ukázal nám místo, kde v dobách své největší slávy míval zadní espézetku, a my vyrazili do hor vstříc neznámému dobrodružství.

Cestou mi však vrtal hlavou ten až nepřirozeně spěšný odjezd našeho fiákru.
– Madam – povídám – nepřipomínalo Vám to scénu už nevím z jakého filmu, kdy vůdci slonů spatřili v pralese zakrvavenou sošku s lebkami a v panice prchali i se slony pryč?
– Ale jdi ty – odpověděla s milým úsměvem – snad bys nevěřil na nějaké báchorky z filmů o Indiana Jonesovi?
No jo – pomyslel jsem si – neztrapňuj se před Paní a radši šlapej, ať jste brzy tam.

– Madam a jak jste se vlastně o tomhle místě dozvěděla? – zeptal jsem se zvědavě.
– Ten tip mi dal Pepi, Egypťan, se kterým už dlouho kamarádím – odvětila Paní. – Říkal, že se chystá ten dóm prozkoumat, ale zatím neměl kdy. Tak ho předběhneme – šibalsky se usmála a dodala – No a podle legendy tam údajně opravdový nadšenec zažije zcela neuvěřitelné dobrodružství. Tak jsem vážně zvědavá, kolik je na té legendě pravdy.
Paráda – říkám si – můj žaludek už jedno dobrodružství zažil cestou v tom autě a o další podobné chuťovky rozhodně nestál. Jenže Paní je egypto-nadšenec na druhou, takže se dalo očekávat, že zážitky budou nejspíš také "zcela neuvěřitelné" – a to přímo na kvadrát.
A ony vskutku byly.

– Tak jsme tady – nadšeně zvolala Paní, když porovnala údaje na džípíesce s nějakým nákresem, co měla ve svém notýsku – vchod do chrámu je támhle.
Ve směru, kde ukazovala, jsem spatřil něco jako liščí díru.
– A to jako má být vstup do chrámu? – kroutil jsem nevěřícně hlavou.
– Á pán asi čekal pětimetrová vrata hojně zdobená zlatem a drahokamy, že? – řekla posměšně – Víš, ono to není oficiální turistická atrakce se vchodem s červeným kobercem; tohle musí pro laika vypadat, jako jedna ze štěrbin ve skále, kterých je tady plno. Tak jdeme – dvakrát lehce trhla řetězem.

Upřímně – moc se mi do té díry nechtělo, ale kdyby tam první vlezla Paní a mně tam pak vtáhla za krk, propadl bych se hanbou. Tak jsem z batohu vyndal čelovky, rozsvítili jsme, zhluboka jsem se nadechl a vplazil se dovnitř. Paní na nic nečekala a ihned mě následovala.
Ocitli jsme se v úzké temné chodbě, která tu a tam měla nějaké odnože, takže bylo třeba správně volit cestu – jestli se vydat vlevo nebo vpravo. Výsadou subíků je, že o ničem nerozhodují – takže volba cesty naštěstí nebyla na mně. Při třetím rozcestí mi to už ale nedalo a zeptal jsem se Paní, jakou to černou magii k určení správného směru používá. Paní mě něžně avšak pevně uchopila za vlasy a otočila mi hlavu směrem ke stěně, kde bylo něco, co mi přišlo jako změť nějakých prasklin.
– Hele, vidíš tu kresbu? A koukni sem – otevřela notýsek a poklepala prstem na znak, který se nápadně podobal těm "prasklinám" na stěnách – viděls ty znaky cestou? Byly u každého rozcestí.
– Fakt jo?! – povídám nechápavě – nic takového jsem nezpozoroval. Madam si jen rezignovaně povzdechla.
– Miláčku kdyby ses trochu víc díval kolem sebe a nepřemýšlel kdoví o čem, také bys je viděl.
– Madam to je těžké, když já mám oči jen pro Vás – zažertoval jsem.
– A nepovídej – usmála se – Tak se mi zdá, že ti budeme muset trošku ulevit s tvým hormonálním přetlakem. Otoč se čelem ke stěně a dej ruce dozadu – zavelela rázně. Začal jsem mít nejasné tušení, kam se budou ubírat nejbližší dějiny mého života. A ta předtucha rozhodně nebyla nepříjemná.

2. První zážitek
---------------------
Provedl jsem, co mi bylo přikázáno, Madam u batohu uvolnila nějaké popruhy, pomocí kterých mi vzadu k tomu batohu připoutala ruce. Následně jsem ucítil, jak mi povoluje opasek u kalhot, rozepíná rozporek a kalhoty i se slipy stahuje do smuteční polohy – tj. "na půl žerdi". Znatelně mi zrychlil tep. Madam z batohu vytáhla tenčí provázek, lehce natáhla mé klenoty a důkladně je podvázala. To už mě nenechalo chladným a začal jsem bobtnat. Pak otočila obojek, který jsem měl na krku, vodítkem dozadu, pevně mě uchopila za vlasy a tahem za ně mě přinutila zaklonit hlavu; zároveň začala vodítko tahat dolů, pročež jsem za chvíli mohl obdivovat už jen strop chodby. Následně Paní začala napínat provázek vedoucí z mého rozkroku. Nejdřív směrem k zemi, víc a víc. Ke zrychlenému tlukotu srdce se přidal i můj prohloubený dech a grimasa v obličeji. Tah provazu dolů začal měnit směr k mojí zadnici. Pytlík s mými drahokamy přilnul zespodu k půlkám, provázek se drze vetřel mezi ně a pokračoval nahoru přes místa, která se nikdy neopalují. Napnutý provázek Madam přivázala k vodítku, čímž dosáhla zajímavého mučivého efektu: Kdybych chtěl hlavu narovnat a ulevit tak prohnutému krku, potáhnu ještě víc už tak těžce zkoušený šourek. Kdybych naopak chtěl ulevit jemu, musel bych se asi hlavou dotknout lopatek. Jenže moje krční páteř z gumy jaksi nebyla. Tak jsem zachoval původní pozici a takto setrval v očekávání věcí budoucích.

Madam mě obešla, rozepnula mi košili a začala si hrát s bradavkami. Nejdřív je jen jemně dráždila nehtíky, ale pak postupně začala přitvrzovat. Žmoulat, mačkat, drtit – a čím dál tím víc intenzivně. Barometr mezi mýma nohama prozrazoval, že lokální tlak jde prudce nahoru. Paní uchopila rukou pindíka a pomalu, pomaličku ho začala prsty svírat. Můj přítel byl – dá se říct – na prasknutí a tlukot srdce plynule přešel v celkem řádné bušení. To ale Madam evidentně nechápala jako překážku v zábavě a pokračovala v drcení své hračky dál. V jednu chvíli už jsem měl pocit, že z toho bude ptačí protlak, když stisk dlaně polevil. S úlevou jsem vydechl, ale Paní ještě s hrátkami neskončila. Odněkud vytáhla kondom, kterýžto obratem nasadila na určené místo. Alespoň jsem to tak cítil – jelikož na stropě chodby, kde jsem celou dobu upřeně hleděl, jaksi nebylo žádné zrcadlo nebo něco, pomocí čehož bych zjistil, co přesně se odehrává pod úrovní mého pásu. A tam se vzápětí začaly dít věci! Madam začala moji chloubu rukou nekompromisně dráždit. Dýchal jsem jak na Everestu bez kyslíkové masky a bušení srdce připomínalo ochozy na Bazalech, když Baník vstřelí vítěznou branku do sítě Barcelony.
Bolest vystřelující z varlat se mísila s impulsy rozkoše pocházející z těsného sousedství šourku a kontrola nad mým člověkem se pomalu ale jistě začala přesouvat z mozku do spodní části těla. Moji tělesnou schránku ovládlo chvění, časoprostor přestal existovat a za bizarní výjevy, které se mi začaly před očima zobrazovat, by se nestyděl ani mistr Dalí. Blížilo se finále. Pár svalů, které ještě nebyly napjaté, takto neodkladně učinilo a mé tělo se začalo zmítat v nekonečných spazmatických křečích. Štěstí že mě Madam přidržovala za obojek, jinak bych asi předvedl ukázkový držkopád, což by se mi později asi moc nelíbilo.

Účel – tedy uvolnění mého "hormonálního přetlaku" – jak to půvabně definovala Madam – byl naplněn, surrealistické výjevy zmizely a kamenný strop chodby se vrátil na své původní místo. Paní mi postupně uvolnila ruce, krk i varlata a pomohla narovnat hlavu zpět do normální polohy.
– Halooo, Marečkuuu – uslyšel jsem jako přes mlhu – nechtěl už by ses třeba zase vrátit do reality? – řekla Paní s úsměvem.
Klesl jsem na kolena a s láskou políbil její ruku.
– Děkuji, má Královno, to bylo boží. Nemohli bychom pro velký úspěch provést reprízu představení?
– Jo tak pán by si představoval repete. To je hrůza, ti dnešní subíci myslí jen na jedno – pronesla naoko nazlobeně. Ale bylo vidět, že se jí to líbilo.
– A teď se koukej sebrat a kráčíme dál – řekla rázně – nebo tě při nejbližší příležitosti svážu a zavěsím tak, že budeš hekat a počítat každou sekundu, než tě uvolním.
Nevěděl jsem, jestli tuhle vyhrůžku Madam myslí vážně, avšak chuť riskovat, že ano, tady rozhodně nebyla. Ovšem že ona "příležitost" se naskytne už za pár minut, jsem netušil.
– Jo, a když si ty gatě natáhneš zpátky přes zadek, asi se ti půjde líp – řekla Madam posměšně, koukaje při tom na mého padlého hrdinu.
No jo vlastně – pomyslel jsem si – vždyť já mám stále kalhoty pod koleny!
Rychle jsem se tedy upravil a vykročili jsme dál.

Dle dřívějšího doporučení své Bohyně jsem tedy přesunul část své pozornosti z její osoby na okolní stěny. Ale ať jsem koukal, jak jsem koukal, žádné znaky tam prisamboh nebyly. Zvláštní bylo, že když se podívala ona, našla je tam vždycky.
Ovšem zaregistroval jsem dvě jiné věci – jednak tu a tam se odněkud do chodby začalo prodírat nějaké nepřirozené světlo – a jednak jsem si v určitém okamžiku uvědomil, že už nějakou dobu cítím jistou zvláštní vůni. Vůni, kterou jsem doposud neznal, ale která rozhodně nebyla nesympatická a která navozovala velmi příjemnou atmosféru.

U dalšího rozcestí jsem překvapivě nějakou kresbu uviděl. Ale něco mi na ní nehrálo.
– Madam nezdá se vám, že ty čáry nějak mění polohu? Že se hýbou?
Paní si pečlivě prohlédla znak a pak ještě pečlivěji mě.
– Ani ne, tobě se něco takového zdá?
– No, měl jsem jednu chvíli takový pocit. Ale teď si nejsem jistý...
– Hmm, a cítíš se dobře? Můžeme si na chvíli odpočinout.
– Není třeba Madam, cítím se skvěle – což byla pravda, měl jsem pocit, jako by mi bylo o dvacet let méně.
– Možná by ses měl méně koukat na dobrodružné filmy. Pak nebudeš mít takovou bujnou fantazii – smála se.
Možná má pravdu – pomyslel jsem si – Asi už mi z toho hrabe. Ale cítil jsem se opravdu skvěle. Jako po skleničce kvalitní brandy.

3. V pasti
-------------
Za další zatáčkou chodba končila a my vstoupili do překrásné, tajemně osvětlené místnosti.
Stáli jsme uprostřed té jeskynní nádhery a nemohli se nabažit příjemných pocitů, které se nás zmocnily.
– Marku co tomu říkáš? – řekla dojatě Paní.
– Madam, to se nedá popsat, to se musí zažít – odpověděl jsem rovněž pohnutě.
A pak jsme za sebou uslyšeli zvuk, který jsme slyšet nechtěli. Jakoby se někde posunoval mnohotunový kamenný blok. Otočil jsem se a zrakem hledal místo, kudy jsme vstoupili. Tušil jsem správně, žádný vchod už tam nebyl. Byli jsme v pasti. Příjemné pocity se mne rázem od-zmocnily.
– Madam, řekl bych, že máme problém. Ten vchod, kudy jsme přišli, už tam tak nějak není!
– Marku oběhni to tady; nějaký východ odtud musí existovat.
– Ano existuje. Ale ten východ se vám jen tak neotevře – jeskyní zazněl mocný, avšak klidný hlas, při kterém mi přešel lehký mráz po zádech. Ten hlas totiž nepatřil ani jednomu z nás dvou. Zmateně jsem začal koukat sem a tam a nakonec jsem v jeskynním šeru zpozoroval, jak se k nám blíží nějaká vysoká postava. Když se přiblížila natolik, že bylo možné rozeznat detaily, spatřili jsme svalnatého obra vysokého přes dva metry, který měl trup, ruce i nohy jako člověk, ale který neměl lidskou hlavu nýbrž… sokolí. V ruce držel nějakou věc, která vypadala jako kříž s očkem. O několik minut později jsem se měl dozvědět, že ten amulet, co držel v ruce, je Anch, egyptský hieroglyf znamenající „život“.

Obr se před námi zastavil a chvíli si nás se zájmem prohlížel. Uvědomil jsem si, že na dnešní dobu asi vypadáme – diplomaticky řečeno – dost nezvykle. Dáma držící na řetězu chlapa s obojkem. Když svalnatý sokol přenesl svůj zrak z mé Paní na mne, lehký mráz na mých zádech se změnil na těžký.
– Madam – vyšeptal jsem s malou dušičkou – prosím, řekněte – že oni tady točí nějaký historický film.
– Marku koukni kolem sebe – odpověděla Paní – máš pocit, že tady kolem pobíhá filmový štáb? Myslím, že jsme našli, co jsme hledali. Jsme v chrámu boha Hora a tento muž je Horus ve vlastní osobě.
Má poslední naděje, že setrvávám v normálním světě, se rozplynula jako pára nad hrncem.
– Madam, vy asi nežertujete, že?
– Obávám se Marku, že opravdu nežertuji. Ale neboj, Horus je dobrý bůh a my se mu teď podle starého zvyku pokloníme.
Madam viděla, jak jsem pěkně zmaten, tak nečekala na moji nejistou reakci a tahem za vodítko mě přinutila sklonit hlavu.
Horus nečekaně poklonu opětoval, čímž mě malinko šokoval – a také si získal drobet mé sympatie.
– Vy jste opravdu bizarní pár – zahájil Horus svou uvítací řeč – máme dvacáté první století – tedy podle vašeho kalendáře – a tady se mi potuluje dáma a vede si na řetězu otroka. To se dnes hned tak nevidí – pobaveně řekl svým charismatickým hlasem.
– Promiň Hore – odvětila má Paní rozhodně – Marek sice je mým majetkem, ale není to otrok, nýbrž můj oddaný subík.
Horus se pousmál, lze li to tak říci o grimase v sokolí tváři.
– Subík povídáš. To jsou mi ale novoty – nevěřícně kroutil hlavou – No dobře, ať je po tvém.
Mráz na mých zádech malinko povolil – že bychom to přece jen přežili? Ten Horus se nejeví zas tak hrozně – pomyslel jsem si.
– Zda to přežijete, je jen na Vás – řekl Horus – živí odtud smějí odejít jen opravdoví znalci Egypta a jeho kultury.
Na mých zádech opět přituhlo. On snad dokáže číst i myšlenky?!!
– Si piš, že dokážu číst myšlenky – řekl na moji adresu Horus a pozvednul obočí – Už ti dochází, že se tvoje paní nemýlila, když ti řekla, kdo jsem?
Tuhle informaci mi ale hlava odmítala vzít. Tedy její rozumová sféra. Podvědomí mi však říkalo, že ten podivný a vlastně i celkem sympatický tvor se sokolí hlavou bude nejspíš opravdu první faraon starověkého Egypta. A podvědomí začínalo mít navrch.

– Takže vy dva jste sem přišli za nevšedními zážitky – pokračoval Horus – tak fajn, ty vám ochotně poskytnu a sám se také rád pobavím.
Jak jsem řekl, návštěvu u mne přežijí jen skuteční znalci Egypta a jeho kultury, takže si vás prověřím, co jste zač a jestli jste hodni vrátit se do civilizace.
A uděláme to formou malého kvízu – když správně odpovíte na všechny otázky, umožním vám odtud odejít; když neodpovíte... hmm, to bude horší.
Horus udělal významnou pauzu a u mne pro změnu mráz vystřídalo horko.
– Neboj Marku, spolu to dáme – dodávala mi odvahy Madam.
– Ano má Paní, věřím vám – snažil jsem se, aby v mém hlase zněla jistota, ale myslím, že příliš výrazná nebyla.

4. Umlčení kecky
-----------------------
– No tak začneme – tahle Horova věta zazněla jako gong oznamující první kolo klání o celkem zajímavou cenu. O život.
– Pro začátek zahřívací otázka: Co je sfinga?
Tak k tomu bych mohl něco říct – pomyslel jsem si – ať vypadám, že něco málo o té zemi vím. A než Madam stačila odpovědět, vypálil jsem:
– Sfinga je kamenná socha, která má sedící lví tělo a lidskou hlavu zpodobňující faraona. Říká se, že vyznavači netradičních forem sexu – kdy se více lidí současně oddává společným erotickým rozkoším – si miniaturní sfingy nosili na tyto orgie s sebou – coby jakési poznávací znamení. A od té doby se dodnes účastníkům těchto erotických party říká Swingers.

Chrámem na moment zavládlo ticho a vzápětí se Horus hlasitě rozchechtal.
– To je vskutku originální interpretace původu označení pro tyhle prasečinky – pravil pobaveně – je vidět, že tvůj otrok, tedy subík – opravil se – nedostatkem fantazie rozhodně netrpí, hehe, začínám se bavit!
Avšak moje Paní Horovo nadšení nesdílela; dalo by se s nadsázkou říct, že se o ni chvíli přímo pokoušely mdloby. Kouknul jsem na ni, a kdyby její pohled zabíjel, asi bych nemusel čekat na konečný výsledek právě probíhajícího kvízu.
– Vidíš to Hore? – vystrčila na mne ukazovák – A s takovýmto materiálem já musím pracovat – posteskla si.
– Ale těm tvým fantasmagoriím hned učiníme přítrž, ať nás ještě nepřivedeš do maléru – oznámila mi – Sundej ten bágl!
Madam z batohu vyndala pár provazu, než našla, co hledala, a náš hostitel vše sledoval s neskrývaným zájmem.
– Ty provazy – otázal se – k čemu je používáte?
– Tu a tam Marka svážu – odpověděla Madam – Otevři hubu – přikázala mi a mezi zuby jsem dostal udidlo, které před chvílí z batohu vytáhla. Tím eliminovala nebezpečí, že plácnu něco, čemu se Horus už tak smát nebude.
– A přiznám se, že mám velkou chuť ho svázat teď hned. A to hezky drsně. Ten roubík dostal proto, ať z něho zase nevypadne nějaká perla, kterou bys třeba pro změnu slyšel nerad – pokračovala Paní a udidlo pevně zajistila za mojí hlavou řemínkem.
Můj hlasový projev rázem přestal mít informační hodnotu.
– Ha, když máš chuť, tak ho klidně svaž – řekl Horus – na to se opravdu rád kouknu zblízka.
Tohle nemusel opakovat dvakrát. Madam vzala provaz a omotala ho kolem mých zápěstí.
– Moment – zastavil ji Horus – to ho budeš svazovat takhle?
Koukli jsme na Hora se stejnou otázkou v očích. Na rozdíl ode mne ji však Madam dokázala v pohodě artikulovat.
– Jak to myslíš „takhle“? – otázala se opatrně.
– Co jsem kdy viděl, tak model na sobě oděv nikdy neměl.
V tu chvíli se mi zdálo, že jsem špatně rozuměl.
– Slyšel si? – Zeptala se mě Paní se sladkým úsměvem ve tváři – Horus je evidentně gurmán a rád by si vychutnal svázané lidské tělo v jeho přirozené podobě. Takže se koukej převléknout do kůže, ať můžeme pokračovat – řekla a zápěstí mi uvolnila.

Že jsem předtím špatně rozuměl, se mi už nezdálo. A asi není třeba dodávat, že tou „kůží“ Madam myslela mojí vlastní. Měl jsem chuť něco namítnout, jenže klacek v mé hubě tomuto nápadu příliš nepřál.
– Chtěl jsi něco říct Marečku? – zeptala se mě milým hlasem Paní, který mi ovšem s touto situací příliš neladil; přitom na mne koukala takovým způsobem, že jsem si to vnitřně přeložil jako „Koukej sebou hodit nebo tě brzy seznámím s mojí novou rákoskou!“
S dosavadními rákoskami mé Paní se moje zadnice zná poměrně dobře a na novou známost rozhodně chuť neměla, pročež – v rámci zachování integrity svých půlek – a také naší šance na přežití – jsem těmi půlkami hejbnul a záhy zůstal „oblečený“ jen do obojku s vodítkem. Paní mě přinutila sednout si na zem a celkem nevybíravým způsobem mi několikrát omotala provaz kolem těla a končetin, takže jsem zanedlouho skončil znehybněný v jakési bizarní poloze sedícího myslitele s rukama mezi mírně roztaženýma, pokrčenýma nohama. Tedy sedícího jen krátce; ve snaze si najít pohodlnější místo jsem si malinko poposednul, což způsobilo ztrátu rovnováhy a ze sedícího myslitele se rázem stalo ležící něco. Madam i Horus se uchechtli, když jsem takto nechtěně vyexponoval jistou část svého těla, kterou jsem na obdiv přihlížejícím dávat rozhodně nechtěl, a pobaveně sledovali mé předem prohrané pokusy o získání zpět původní polohy v sedu. Po chvíli jsem uznal, že to nemá smysl, a jen se snažil alespoň trochu uvolnit smyčky, které se při mém předchozím cvičení nepříjemně zařezaly do těla.
– Koukej Hore – okomentovala moji žalostnou polohu Madam – ti subíci by si jen leželi a člověk aby kolem nich skákal.
Proč já si tohle dělám...? – povzdechla si pro sebe.

5. Zkouška
---------------
– Dobrá tedy – prohlásila má Paní spokojeně – moje mluvící hračka teď má jiné starosti a už tady chrlit svá moudra nebude, takže si můžeme nerušeně popovídat – vybídla Hora k pokračování kvízu.
– Výborně – promnul si ruce sokol – v naší zemi žije jistý posvátný brouk…
– Myslíš skarabeus? – Madam nedala Horovi dokončit větu.
– Ano. Koukám, že posvátnou faunu ovládáš. A víš, jaká je egyptská posvátná rostlina?
– Hmm, to bude lotos – řekla s rozvahou Madam a dodala – třebas v Karnaku je sloupový chrám, kde ty sloupy mají zakončení ve tvaru lotosového květu
Zdálo se, že Horus je potěšen, jak si má Paní celkem dobře vede. Já jsem teda potěšen rozhodně byl.
– Výborně, v oblasti posvátné biologie tě na hruškách asi také nenachytám – usmál se spokojeně – tak mi řekni, co je Anch a co ztvárňuje.
Přiznám se, že v tom okamžiku jsem byl celkem rád, že jsem nemusel odpovídat, neboť v této oblasti jsem měl v hlavě celkem kvalitní vzduchoprázdno. Tak jsem jen s nadějí koukal na Madam, co odpoví. A ona byla ve svém živlu:
– Anch je hieroglyf znamenající život. Kříž znamená jak život pozemský, tak život věčný. Egyptští bohové jsou často vyobrazováni s křížem v ruce – ty ho ostatně nosíš také. Velmi často bývá vyobrazován v souvislosti s tvoji matkou, bohyní Eset, která patřila k nejvíce uctívaným bohům starého Egypta a jako manželka boha Usira představovala patronku života.
Tvar Anchu zdánlivě připomíná lidské tělo s rozpaženýma rukama a smyčka v horní části kříže má představovat hlavu. Pro Egypťany má ovšem Anch ve skutečnosti symbolizovat zrození, život, kdy horní část znaku představuje dno pánevní a spodní část kříže mužský pohlavní orgán, tzn. kopulační znaky spojené – zakončila Madam svou krátkou přednášku.

Ten kus dřeva, co jsem měl mezi zuby, celkem slušně maskoval, jak mi úžasem upadla čelist. Horovi zobák neupadl, ale už v průběhu proslovu spokojeně pokyvoval hlavou.
– Moc hezky – zhodnotil s uznáním odpověď mé Paní – skoro bych řekl, že si v hlavě přehráváš text z Wikipedie, hehe. Ale musím uznat, že jsi na mne udělala dojem – ten „kopulační“ význam Anchu lidé příliš neznají.
– Dobrá tedy, zkoušku máte na výbornou a jsem rád, že se vyznáš. A teď – už mimo soutěž – mi ukaž, co dokážeš s provazy. Jsem na to opravdu hodně zvědavý.

Kámen, který mi ze srdce ne že spadl – ale přímo žuchnul – musel být slyšet i v našem klubu v Přerově. Madam já Vás fakt miluju, pomyslel jsem si a oddaně hleděl na svou Královnu.
– Dobře – pověděla – ráda ti něco ukážu, ale budeme potřebovat nějaký závěsný bod – a začala rozmotávat uzlíky na mém halabala-úvazu.
– Vše máte nachystáno – pokynul rukou směrem, kde visely dva silné řetězy a dřevěný kruh, zavěšený na jednom z těch řetězů – tohle mi kdysi věnovali Japonci, co se tu kdysi před léty zatoulali.
Zajímavé – pomyslel jsem si – kdy to stihnul nachystat? Předtím jsem si toho tady nevšiml.
Madam spokojeně kývla hlavou, přimhouřila oči a než mě skončila rozvazovat, měla jasno v tom, co se mnou provede. K mé nemalé úlevě i udidlo poputovalo zase do batohu a já učinil vnitřní předsevzetí pro příště omezit plácání nesmyslů na opravdu nezbytné minimum.

Zvědavě jsem koukal, kam až vedou ke stropnímu sklepení ty řetězy, a u stropu jsem zpozoroval desítky a možná stovky visících stalaktitů, jak míří přímo na naše hlavy. Propána – znejistěl jsem – snad ty kamenné mega-jehly nebudou mít vůči nám nějaké zlomyslné záměry a ještě chvíli setrvají, tam kde jsou. A opět jsem pozapomněl, že Horus vidí do našich hlav.
– No – povídá – když se v těch provazech nebudeš moc vrtět, tak ty krápníky na tebe nespadnou.
Poslal jsem Paní rozpačitý pohled a její oči prozrazovaly, že také neví, jak má tuhle informaci uchopit.
– Nebojte – zasmál se – to byl jen žert, ty stalaktity vás přežijí, to mi věřte.
Trochu se nám po těch slovech ulevilo, ale byl bych radši, kdyby si náš sokolík takové žertíky pro příště odpustil.

Madam rázně zatáhla za vodítko a už jsme byli u kruhu.
– Tak pojď „modelko“, šou začíná – oznámila mi.
Při těchto slovech mnou vždy projde taková ta vlna vzrušení, u které mimoděk zavřete oči a slastně vydechnete.

6. Diamanty
----------------
– Stůj – řekla jednoduše a odpojila vodítko od krku. Vzala do ruky první provaz, které vytáhla z batohu – Ukaž ruce.
Za několik okamžiků mi zápěstí omotala první smyčka a mne se zmocnil ten známý pocit opojení, kdy něco krásného začíná. Paní přehodila provaz přes kruh a ruce k němu přitáhla.
– To abys nedostal náhodou nějaký nápad dělat s těmi pracičkami něco, co bych nepotřebovala, víš? – Oznámila mi.
Instinktivně jsem se rukama přichytil kruhu a Paní začala tvořit. Překrásný diamantový úvaz od ramen až někde ke stehnům. S přibývajícími omotáváními jsem cítil, jak mě provazy svírají stále víc a víc, a pro tento neskutečný pocit za svou Paní – jak praví klasik – šel bych světa kraj.
Když byl úvaz hotov, Madam ho někde vzadu dalším provazem přitáhla ke kruhu, čímž jsem diamanty na svém těle pocítil ještě víc intenzivně. Narůstající pocit bezmocnosti způsobil, že jsem opět začal zhluboka dýchat.

Horus nekecal, když říkal, že se na to rád koukne z blízka, a pomalu přišel až k nám. A skutečně to nevypadalo, že by to byl herec s přidělanou sokolí maskou. Bylo to bizarní, ale v tu chvíli mi to přišlo naprosto přirozené, že tohle je skutečný egyptský bůh. Chvíli koukal a kochal se provazovými diamanty.
– Moc hezké – řekl s uznáním – Kdopak tě tohle naučil?
– Markýz Bláža – odpověděla Madam a začala mi omotávat kotníky – takový pohodový a velmi zručný maník někde od Brna.
– Máš štěstí na skvělého učitele – pokýval hlavou uznale.
– To je pravda – potvrdila má Paní a přehodila přes kruh provazy vedoucí od kotníků – Rádi k němu jezdíme na workshopy.

Madam se postavila těsně za mými zády. Neviděl jsem ji, ale cítil její blízkost.
Její božský dech…
A smyslnou vůni jejího těla…
A také jsem tušil, že za okamžik vzlétnu. Ovládlo mě lehké chvění a dech se ještě víc prohloubil.
Předtucha byla správná; má Paní se svými nohami zezadu jemně opřela do mých kolenních jamek a zároveň zatáhla za kotníkové provazy.
Ztratil jsem půdu pod nohama.

Riggerka povytáhla provazy nahoru a na kruhu je zafixovala.
Diamanty se ještě víc vtlačily do těla a také lehce ztížily dýchání. Zavřel jsem oči a začal si užívat toho těsného propojení těla s konopnou sítí, která mě dokonale obepínala. Stonek úvazu, vedoucí rovnoběžně k páteři, jsem cítil mezi půlkami zadnice.
Paní se chvíli kochala svým dílem, pak vytáhla z batohu šátek a zavázala mi ho přes oči.
Ponořil jsem se hlouběji do svého bizarního světa a jen blaženě oddychoval…
V určitém okamžiku jsem měl pocit, že se u mne objevil Arnošt – náš přerovský klubový čtyřnohý maskot. Ale co by tady dělal? – napadlo mě – Asi už mi z toho opravdu hrabe – pomyslel jsem si a dál si užíval závěsu.

– Ale ale, copak to tady máme za podvádění – vytrhl mě téměř z transu hlas mé Paní. Uvědomil jsem si, že se rukama podvědomě stále přidržuji dřevěného kruhu, na němž jsem visel.
– Tak s tím hned uděláme pořádek – oznámila, odvázala mi ruce od kruhu, uvolnila je z úvazu a za mými zády přivázala ke stonku.
– No. Teď je to lepčí – spokojeně kvitovala provedené vylepšení.

Váhu těla, kterou předtím držely ruce, teď převzal prsně-bederní úvaz – a to se na tlaku provazů projevilo ještě více intenzivními prožitky pro mou maličkost. Po chvilce se Madam rozhodla snížit polohu hrudníku. Mé tělo se začalo přibližovat vodorovné poloze, díky čemuž ovšem provazy vedoucí přes klíční kosti na tyto začaly dost nepříjemně tlačit. Chvíli jsem se v tom závěsu malinko vrtěl, abych si našel nějakou pohodlnější pozici – to se mi ovšem bohužel nepodařilo. Takže ve výsledku jsem jen začal stále víc pociťovat bolest vystřelující z oblasti těch ramen, což způsobilo, že jsem přestal dýchat – a místo toho začal funět. Čas začal ubíhat neskutečně pomalu a mé životní cíle se scvrkly do jednoho – abych už byl co nejdříve zpátky na zemi.
Madam si toho všimla, ale hned tak mi úlevu dopřát nehodlala. Ještě chvíli se kochala – teď pro změnu mým mučednickým výrazem ve tváři, načež se rozhodla ten můj momentálně jediný vytoužený životní cíl splnit a pomalu mě začala spouštět dolů, až mi po chvíli bylo konečně dopřáno vytoužené přistání na pevné zemi.
V tu chvíli bych nejradši ze samé radosti z úlevy odskočil do nebe a snesl za to pro mou Paní kus modrého. Ona mi mezitím sundala šátek z očí a zbavila všech provazů.

Horus neskrýval své nadšení z toho, co viděl.
– To bylo šupézní! Ti Japonci tehdy také předvedli parádní závěsy, ale ten tvůj… tak to bylo úplně něco jiného a rovněž moc krásné.
– Jsme rádi, že se ti to líbilo, viď Marku? – odpověděla Madam.
– Ano má Paní – vydechl jsem.
Popravdě… ani pořádně nevím, na co se mě to Madam ptala, jelikož jsem měl důležitější starosti s navrácením dýchání a tepu zpět do normálu. Takže jsem nouzově použil univerzální subí odpověď – a myslím, že mi to prošlo :-).

Horus se na mne podíval, nenápadně se ušklíbl a pokračoval.
– Ano, moc se mi to líbilo. A doufám, že to není konec představení. Předvedete ještě něco? – zeptal se.
– Rádi – řekla Madam – ale musíme tady kolegovi – mrkla na mne – dopřát pár minut, ať se mu vrátí původní forma.
– Chápu – usmál se náš hostitel – tvůj subík vypadá, že se mu zrovna restartuje systém.
Si utahujte – brblal jsem v duchu – já tady skoro umírám, ale hlavně že vy se na můj účet dobře bavíte.
– No, no – řekl Horus s dobráckým úsměvem – vypadá to, že to asi přežiješ.
– A sakr… – zaklel jsem si potichu – zase jsem zapomněl na tu jeho proklatou telepatii.
Poklekl jsem před svou Královnou, s úctou jí políbil ruku a poděkoval za předchozí úvaz.
– Jsi v pohodě? – zeptala se.
– Ano Madam – oznámil jsem – pokud jde o mne, tak můžeme pokračovat.

7. Boční závěs
--------------------
Paní skončila smotávat provazy, položila mi svou ruku na rameno a zadívala se mi do očí. A uviděla v nich důvěru a oddanost. A já zase v těch jejích hlubokou lásku. Pomalu mě obešla a její dlaň sklouzla po mé ruce z ramene až dolů k zápěstí, které Madam pevně uchopila, lehce zatáhla a ruku mi zkroutila za zády. To samé provedla s druhou rukou, provazem je svázala k sobě a pokračovala omotáváním hrudníku. Zanedlouho byl hrudní úvaz dokončen a mně ovládlo opojení z toho nádherného pocitu, kdy je horní část těla sevřena jakoby v betonovém krunýři. Pomocí dalšího provazu Madam z boku napojila své hrudní dílo na kruh – a první část úvazu byla hotova.

Poté Madam omotala pás a stehna a vytvořila na nich hezké proplétané vzory. Tento úvaz Madam také upevnila ke kruhu a následně mi na kotnících uvázala jednoduché smyčky.

Pak malinko poodstoupila a chvíli si se zalíbením prohlížela své dílo. Poté pomalu přiblížila svou tvář k mé, takže jsem opět ucítil její neopakovatelnou omamnou vůni. Dívala se na mne a něžně mě hladila po tváři. Otočil jsem hlavu směrem k její ruce, mimoděk přivřel oči a dlouze její božskou dlaň políbil. Dlaň neucukla.
– Mám Tě ráda Marečku – řekla tiše.
Pohlédl jsem jí do očí a uviděl v nich celý oceán lásky.
– Já Vás mám také moc rád, má Královno – opětoval jsem její láskyplná slova.
Horus stál jako zkamenělý a jen zíral v němém úžasu s otevřeným zobákem. Zřejmě tady takové představení neměl každý den.
Přál jsem si, aby tato chvíle trvala věčně. Ovšem mé přání děj v Horově svatyni neurčovalo.

– Připraven? – zeptala se Paní.
To ale nebyla otázka; spíš předzvěst toho, že se brzy opět začnu houpat.
– Ano má Paní – vypadla ze mne jediná správná odpověď a finále mohlo začít.
Madam provlékla druhým závěsným řetězem provaz vedoucí od kotníku a zatáhla za něho. Moje noha se ocitla nad úrovní pasu, což mě donutilo položit svůj trup opačným směrem. Stál jsem už jen na jedné noze, zatímco Madam fixovala provaz ve správné výšce. Za okamžik však provlékla řetězem i druhý kotníkový provaz a druhé chodidlo následovalo za prvním.
Zavřel jsem oči, užíval si toho pocitu bezmoci – a zároveň lehké bolesti od zařezávajících se provazů – a pomalu jsem začal odplouvat z reality všedního dne do nějaké alternativní dimenze.
Paní a Horus si užívali estetiky té scény a mně bylo trochu líto, že nevidím, jak to vypadá „zvenčí“. Ale fyzické vjemy z toho závěsu mi to plně vynahrazovaly.

Nemám ponětí, jak dlouho jsem takto setrval, když jsem ucítil, jak mi má Paní vzala hlavu do dlaní.
– Haló, mladý muži, jste tam? – zeptala se žertem.
Pomalu jsem se vrátil "na zem" a otevřel oči.
– Ano má Paní. Je to fantastický pocit – řekl jsem se téměř neslyšitelně.
– OK, tak se připrav na přistání – oznámila mi a začala po jednom rozvazovat jednotlivé závěsné provazy a postupně mě spouštět dolů.

– Jsi dobrá – uznale kývl hlavou Horus, když už jsem měl opět kontakt se zemí – tvůj učitel vykonal kus dobré práce.
– Jsem ráda, že se Ti to líbilo. Býlo mi ctí vázat před tak vznešeným obecenstvem – Madam opětovala Horovi poklonu a začala mě odmotávat z provazů.
– A já jsem se zase jednou moc dobře pobavil – opáčil Horus – Budu rád, když si sem opět někdy najdete cestu. A neboj, kvíz už příště nebude – mrknul lišácky okem – hlavně si nezapomeňte s sebou vzít provazy – usmál se.
Paní mi pokynula, abych se oblékl a sbalil naše věci.
– My se také pobavili, i když to ze začátku bylo nemalé vzrušení – řekla Paní – Ale adrenalin to je jeho živel – ukázala na mne. Já smotával provázky a dělal, že neslyším, ale měl jsem hubu vysmátou jak rozšlápnutý pomeranč.
– A určitě se za tebou zase někdy přijdeme podívat – dodala – A teď nás propustíš?
– Ale jistě – odpověděl Horus a my uslyšeli ten známý kamenný zvuk, který mi však tentokrát už nezpůsobil pocit, že si strachem ucvrnknu do gatí.

Na rozloučenou jsme si s Horem opět vyměnili úklony, on nám oběma mocně stiskl ruku a my se chystali k odchodu.
Horus odněkud vytáhl nějakého brouka a položil ho na zem.
– Sledujte skarabea. Vyvede vás ven.
Poděkovali jsme se a vykročili na zpáteční cestu. Při opouštění jeskyně jsem si znovu uvědomil, že cítím tu zajímavou vůni, kterou jsem zaznamenal před vstupem do chrámu. Ale náš broučí průvodce byl velmi mrštný a na další přemýšlení nebyl čas.

8. Překvapení
-------------------
Skarabeus nás vyvedl z jeskyně, a když jsme vylezli na denní světlo, nejspíš uznal, že je jeho úkol splněn, a někde zmizel. Vydali jsme se tedy dolů něčím, co vzdáleně připomínalo cestičku, a sdělovali si navzájem dojmy ze setkání, kterých přirozeně nebylo málo. Tu jsem si ovšem něco uvědomil.
– Madam – povídám – nemáte pocit, že tu něco nehraje?
– Copak se ti nezdá Marečku? – zeptala se Paní.
– V jeskyni jsme strávili spoustu času – odpověděl jsem – tak bych řekl, že by se už přinejmenším mělo stmívat anebo by měla být přímo hluboká noc. A mně to připadá, že slunce teprve vyšlo.
– To je pravda – odpověděla – nedokážu si to vysvětlit, ale jsem ráda, že nemusíme v noci bloudit někde po egyptských horách.
Také pravda, souhlasil jsem v duchu. Ale bylo mi to divné.

Cestou do hotelu se nic zvláštního neudálo. Což bylo fajn, protože o další zážitky jsme dnes už opravdu nestáli.
Ovšem před hotelem sem a tam nervózně pochodoval Pepi – ten egyptský kamarád mé Paní, na základě jehož informací jsme výlet podnikli.
Chvála všem bohům, že žijete – vydechl s úlevou – už jsem Vás skoro nechal hledat policií.
No, zážitky jsme měli skutečně neuvěřitelné – řekla Paní – ale neposadíme se k tomu radši u kávy tady v baru?

Všichni tři jsme si objednali kafíčko a my – tj. má Paní a já – jsme jeden přes druhého na Pepiho chrlili své dnešní zážitky a dojmy. Pepi nás nechal se vypovídat, ale celou dobu se tvářil spíše skepticky. Když jsme skončili vyprávění, řekl:
– To je celkem fantastický příběh, ale zajímalo by mě, jakou řečí jste se vlastně s Horem bavili.
– No, člověče, to si ani neuvědomuji… česky? Nevím. Naše konverzace v té jeskyni probíhala tak nějak… naprosto přirozeně.
– No vidíš – a nepřijde vám divné, že si jen tak v klidu povídáte s egyptským bohem, starověkou egyptštinu neznáte, ale přesto si skvěle si rozumíte?
Máš pravdu – řekla Madam – tohle jednoznačně postrádá jakoukoliv logiku.
Přesto to má racionální vysvětlení – řekl Pepi – Jak jsem se včera dozvěděl, do té jeskyně někudy prosakují výpary z nedaleké sopky a ty mají silně narkotizující účinek. Člověku se pak zdají neskutečné fantasmagorie, které se sice odehrávají jen v jeho hlavě, ale které zároveň on vnímá, jako by se staly ve skutečnosti – a nedokáže to rozlišit.
Lidově řečeno – byli jste zhulení, jak zákon káže – zasmál se Pepi – Když jsem se o tom včera dozvěděl, hned jsem vám kvůli tomu volal, ale už jste byli na cestě.

Bylo mi, jako by mě někdo praštil po hlavě hodně těžkým kladivem.
– Madam – zvolal jsem – ten divný pach, který tam byl celou dobu přítomen. To by mohlo být ono! Ta droga.
Paní vůbec nevěděla, co si má o tom myslet.
– Myslím ale, že máme důkaz, že to skutečné bylo – nevzdávala se – vždycky několik hodin po vázání máš na těle od provazů otlaky nebo i drobné oděrky – řekla – tak ukaž, co tam máš teď.
Nemusela mě dvakrát pobízet. Bylo mi fuk, že sedíme v hotelové restauraci plné lidí. Rychle jsem sundal košili a… další šok! Kůže byla čistá jak dětská prdélka. Po provazech ani stopy.
– Moment! – otočil jsem se k Pepimu – kdy že jsi říkal, že jsme odjeli z hotelu?! Včera?
– Jistě – odpověděl – byli jste víc jak třicet hodin mimo město.
– No, a já vůbec nejsem unavený – pokračoval jsem – Připadá mi, že jsme vyrazili z hotelu dnes ráno.
– No vidíš, drogy dokážou únavu celkem efektivně potlačit – řekl Pepi – Pořád tomu nevěříte?
– Madam – řekl jsem rezignovaně – potřebuji panáka. A pěkně velkého!
– Sdílím tvoji potřebu Marku – pověděla Paní – Půjdeme nahoru, dáme si sprchu, pak štamprdli a natáhneme se na postel. Těch zážitků je na mne dneska už opravdu moc.

Zaplatili jsme za kávu, rozloučili se s Pepim a mlčky stoupali po schodech do pokoje. Madam šla do sprchy a já mezitím otevřel počítač – jestli není nějaká nová pošta. Jedna zpráva tam skutečně byla, odesílatel utajený. Když jsem kouknul na obsah, omylo mě.
Madam vyšla ze sprchy a se znepokojením na mě koukala.
– Jsi v pořádku Marečku? Jsi nějaký bledý.
Beze slova jsem k ní otočil obrazovku.
Byly tam fotky z dnešního jeskynního vázání.
Pod fotkami stálo:
„Ať máte na dnešek nějakou památku. A koukejte ty fotky dát na Amatéry - ty záběry vůbec nejsou špatné :-)“

====================

Tak jsem je tedy na Amatéry dal – viz stejnojmenná galerie na mém profilu… :-)