Z ostudy kabát - soutěžní

7.12.2021 sexuh

Asi se to někdy stalo i vám, něco si naplánujete a ono je to všechno jinak. Jsou změny pozitivní i negativní, příjemné, nepříjemné, neutrální, vtipné, trapné a tak bych tu mohla psát ještě dlouho. Možná se vám stalo, že jste nocovali někde, kde to nebylo v plánu, ať už vám ujel poslední autobus z kamarádčiných narozenin nebo jste v baru potkali chlapa, který se po fůře alkoholu jevil neodolatelně. Tak či tak změna je život a k životu patří.
Tato má historka se odehrála na konci roku. Já tenkrát začala slavit Silvestra už na Davida, tedy 30. prosince. Ne že bych plánovala tak dlouho pít, ale nějak jsem si nedokázala představit konec roku bez pořádné oslavy. No a když máte vystoupení krátce po půlnoci v novém roce, během kterého musíte být střízlivá, protože ty kreace v opilosti předvádět nejdou, máte dvě možnosti, začít dříve s partou čerstvých lidí a užít si to spolu nebo dohánět ujíždějící vlak ve chvíli, kdy všichni mají alespoň dvě promile a vy držíte první skleničku v ruce. Zvolila jsem kombinaci obojího, pořádně to oslavit noc předem a po vystoupení jen v poklidu nastoupit do jedoucího vlaku.
Plán byl jasný, pořádně zapařit, někdy nad ránem přijít domů, spát do večera a odpočatá zatančit nacvičenou choreografii. Jenže člověk míní a pán Bůh mění. Začátek byl ještě podle plánu, se dvěma kamarádkami a přítelem jedné z nich jsme se úspěšně sešli v jednom baru na Praze 3. Víno jsme prolévali tvrdým, občas uzobli oříšky a docela dobře se bavili. Postupem času se k nám začali přicmrndávat další kluci, zvaly nás na pití a původní sestava se začala rozpadat a nějak jsme se popárovali. Okolo páté hodiny ranní nás nemilosrdně vyhnali na mráz a zavřeli lokál. Nemám tušení, jak jsem se tam octnula, ale probudila jsem se v cizím bytě. Venku byla tma, z okna byl při pohledu na pouliční lampu vidět padající sníh. Oblečení bylo všude možně po pokoji. Na druhé půlce postele ležel Jarek, ten klučina z baru. V kabelce mi vibroval mobil. Celá rozlámaná jsem ho hledala věčnost. Zvedla jsem hovor a z druhé strany se ozvalo: „No co děláš? Už jdeš?“ „Co? Kam?“ ptám se. „Ty jsi pila?“ ozve se z telefonu. „Né, ne, nepila,“ lžu a stále netuším, zda se bavím s mamkou nebo někým jiným. „Tak jdeš nebo tam dojedeš sama?“ řekne telefon už naštvaně. „Sama,“ vydoluji ze sebe a osoba na druhém konci zavěsí. „Kam mám jít?“ zašeptám tiše pro sebe a koukám z okna. Však je ještě noc, řeknu si. Jarek se jen zavrtí v posteli a spí dál. Naprosto nechápavě civím na displej mobilu. Koukám na datum a nějak mi nic nedochází, nemyslí mi to. Vylezu z postele a rukama si upravím vlasy. Rozhlédnu se po pokoji, který alespoň částečně prosvěcuje pouliční lampa. „Vstávej! Nevíš, kde mám kalhotky?“ volám na Jarka, ten nereaguje. Rozsvítím si svítilnu a jako Popelka odděluji své svršky od jeho. Znovu mi zavibruje mobil. „Už jsi na cestě?“ stojí na displeji a jako odesílatelka je uvedená „trenérka“. Co blbnou, vždyť je noc, pomyslím si a kouknu se, kolik je hodin. Je hodina a půl před půlnocí. Koukám na datum, 31. prosinec. „Třicet jedna, tý jo, co jsem to jen chtěla…“ říkám si tiše. Rozvibruje se mobil a volá mi „trenérka“, ve stejný okamžik vystřízlivím a dojde mi, co se děje. Přijmu hovor a vyhrknu: „Jsem na cestě.“ „OK, já se jen bála, abys nezapomněla,“ řekne trenérka a zavěsí. V ten moment začnu panikařit, sbírám po pokoji vše, co se povaluje na zemi a snažím si to obléknout, nakonec nalézám vše a zvládám vzbudil i Jarka, aby mě pustil z domu. Punčochy jsou roztrhlé, ty u něj nechávám, kalhotky hodím do kabelky, protože dva dny bych v jedněch nešla, obléknu šaty, obuji kozačky, hodím na sebe kabát a vyběhnu z bytu.
Jsem na nějakém sídlišti a nemám tušení kde. Jdu z kopce po čím dál širších ulicích, až objevím tramvajovou zastávku. Neuvěřitelné štěstí, tramvaj zrovna přijíždí a jede tam, kam potřebuji. Nastoupím, posadím se jako jediná cestující a za drkotání zubů se vydýchávám z nočního běhu. Další telefon, opět nervózní trenérka. Tu uklidním příjezdem za deset minut. Za chvíli skutečně vystupuji a svižnou chůzí vtrhnu do kulturního centra, kde jede zábava plným proudem. Je dvacet minut do půlnoci a zhruba dvacet pět minut do začátku vystoupení. Prokřehlá běžím do zákulisí. Holky už v kostýmech, zrovna se líčí. Štěstí, že kostýmy i boty měla trenérka u sebe. Vezmu si poslední tašku a jako ostuda se ženu do šatny. Chci si od kamarádky půjčit ručník a sprchový gel, ale už bohužel není čas. Zuji si boty, odložím kabát, svléknu šaty a kouknu v zrcadle na sebe. Kromě strašných vlasů a kruhů pod očima mi ještě něco schází. Měly jsme mít jednotně klasické kalhotky v pleťové barvě. V kabelce mám jen černá tanga. To by bylo moc vidět, pleťové nebo naostro, toho si nikdo nevšimne. Obléknu si šaty s opravdu minisukní a hned usedám na prázdnou židli, aby mě trenérka nalíčila. Holky se mi při tom snaží upravit vlasy a do toho všeho jsem káraná. Po přednášce se dozvím, že tam přidáme ještě jedno číslo a to hned na začátek. To je takové uskákané a náročné vystoupení, snad to zvládnu, řeknu si.
Odbije půlnoc, všichni si připijí a přišel nás čas. Díky změně jsem v první řadě na docela vysokém pódiu. Chytneme se za ruce, začne hrát hudba a my začneme tančit. Z počátku tam jen tak poskakujeme a točíme se kolem sebe. Jsem ráda, že si vzpomínám na choreografii a žaludek moc neprotestuje. Přijde další část a děláme proti sobě hvězdice, každá z jedné strany a snažíme se nesrazit. Po mé první přišel obrovský aplaus. Jsem ráda, že se mi to podařilo a že se líbí. To udělám ještě třikrát, vždy je podobné nadšení. Při kankánu najdu v davu rodiče, tváří se docela vážně, nechápu proč, vždyť jsem to zvládla. Asi jsou naštvaní, že jsem nepřišla domů. No nic, teď se soustřeď, říkám si. Blíží se konec první části a na řadě je závěrečná nejnáročnější část. Poskakujeme na jedné noze a druhou si držíme u těla tak, že kotník máme u hlavy. Je to nároční na udržení rovnováhy, navíc se druhou rukou držíme v páru a točíme se. Byla jsem ze sebe nadšená, jak dokáži i společensky unavená držet balanc. S nohou u ucha jsem udělala všech deset otoček. Diváci šíleli a po skončení byl opravdu bouřlivý potlesk. Přítomní mi ukazovali palce nahoru, že bych byla nejlepší, říkala jsem si. Zaujali jsme druhou polohu, to jsem měla být v zadní řadě, odkud mě chytla trenérka a vyvedla z pódia. Naprosto jsem nechápala, vždyť mi to tak šlo. „Co se stalo?“ ptám se rozčarovaně. „Praskly ti kalhotky,“ šeptla mi. „Ale já nemám…“ začala jsem překvapeně odpovídat a zarazila se, když mi to došlo. V hlavě jsem si přehrála celý tanec a docvaklo mi, proč ten aplaus a palce nahoře.
No a tak nějak jsem dosáhla vrcholu své taneční slávy. Takový úspěch už nikdy nepřišel. Táta se mnou dva dny nemluvil, mamka ještě o něco déle, ale nakonec jsme to přešli a už se k tomu nevracíme. Na internetu to video sice visí stále, naštěstí u něj není mé jméno a on každý trapas přebolí a zapomene se. Na druhou stranu je pravda, že nabídky na Silvestrovské vystoupení dostávám stále.

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.

Pořadí komentářů: Podle jazyka Podle data
Naostro a připravená chodím taky stále*250* *400* *362**277*
Mně to povídej ... Darmo se neříká že když Pán Bůh dopustí i motyka spusti