Dnes opravdu naposledy

Kolikrát už jsem si říkal, že to musím ukončit. Že už se dál nenechám takhle využívat a znásilňovat. Na to, aby vždy po sexu vzala vyzvánějící telefon a vrkala manželovi do ucha ,,broučínkuuu....“, na to přece já nejsem dělanej. Co na tom, že jsme spolu něco měli před pětadvaceti lety. Já byl tehdy svobodný a užívající si mládenec, ona sice již vdaná, ale při společných dopoledních hrátkách u mě doma to ani jednomu z nás nevadilo. Teď je situace jiná, ale co čert nechtěl naše kroky se po letech opět sešly u jedné firmy. Já na pozici vedoucího stavebního dozoru, ona na personálním oddělení.Ale sakra, jsem ženatý, mám děti a postavení, musí to už prostě přestat.
Vracel jsem se autem na základnu, když volala poprvé. Na displeji v autě se objevilo známé číslo, stačilo jen na volantu zmáčknout tlačítko handsfree. Ne, nevezmu to. Budu dělat že tady nejsem, byl jsem hned na tisíc procent přesvědčený. Povedlo se, telefon přestal vyzvánět, já jsem dojel do kanceláře a při tichém vrčení kávovaru už jsem myslel zase jen na pracovní problémy. Po pár minutách volala zase. Do prčic, proč , proč. Nakonec jsem hovor přijal. Vždyť by mi nedala pokoj.
,,Ahoj, jsi v práci?“ zeptala se jako vždy, i když musela u sebe v počítači vidět, že svítím zeleně.
,,No, jo. Teď jsem přijel, byl jsem od rána v terénu.“
,,Tedy ty jsi makáč. Hele a nechceš se zastavit na kafe? Jsem tady už sama......“, nechala větu plynout do ztracena.
Ach jo, ta věta, která vždy vše spouští. Když se budu vymlouvat, začne obvyklé přemlouvání.
,,Sáro, mám strašně práce a nechci tady být přesčas.“
,,Na chvilkuuuu. Koupila jsem ti něco ke kafi a dlouho jsem tě neviděla...“
Jo, naposledy před týdnem, viď – řekl jsem si v duchu a byl jsem přesvědčen, že vydržím a budu se na práci vymlouvat dokud nepřestane. Místo toho jsem za patnáct minut parkoval před naším ředitelstvím. Vrátná snad ani nezvedla hlavu od křížovek. Stačilo jí slyšet pípnutí, když jsem kartou přejel čtečku, abych se pokud možno jako pan neviditelný protáhl turniketem a co nejrychleji zapadl do výtahu. Nesnášel jsem ten barák. Byl plný protekčních manželek, synáčků a dcerušek, kterým naši zasloužilí úředníci obstarali teplá místečka.
Vyjel jsem do posledního patra, kde jako tradičně v tuhle dobu panoval naprostý klid. Kdo mohl, zmizel z práce již ve 13:30 jak stanoví interní nařízení pro pevnou část pracovní doby. Čekala na chodbě před svým oddělením, hned se na mě nalepila a přivítala mě dlouhým políbením. ,,Pojď“, zatáhla mě za dveře a zamkla jako, že na personálním už se dnes nedělá. Všechna moje předsevzetí šla rychle stranou. Nemůžu si pomoct, ale strašně mě vzrušuje a tak když si ji přitáhnu rychle se mi poddá a přitiskne se ke mně, omotá si ruce okolo mého krku a já ji pevně chytím za půlky. Přistoupí na to a začne se otírat o moje stehno, nahoru a dolů. Líbáme se a hrajeme tradiční slovní přestřelku. ,,Zlobíš“.
,,Ne, ty zlobíš“. ,,Ne, Ne, ty zlobíš mě, zvíře.“ ,,Potvůrko“.
Rukama ji zajedu pod sukni. Je bez kalhotek, připravená. Šíleně mě to bere když cítím jak je mokrá a já prstem jemně zajedu do té hloubky. Začne mě hladit ptáka přes džíny, rozepínat pásek. Musím jí pomoct a když ho vezme do ruky cítím jak mi v něm začíná škubat. Zaklekne a začne ho kouřit. Dělá to nádherně. Musím říct, že náš vztah je především o vzájemném uspokojování. Oba to milujeme. Oboustranný orálek, lízání, dráždění a prstění. Je pro nás vrcholem uspokojení ,když může mít pusu plnou mého semene a já když ji prsty vydráždím tak, že teče, když mohu sát její naběhlý poštěváček a cítit jak se přitom celé její tělo svíjí v křečích. Je nám v tu chvíli všechno jedno. Válíme se na koberci na zmuchlaném oblečení. Oba zpocení, nevnímajíc okolí se vzájemně ochutnáváme, olizujeme si zadní dírky, prstíme se. Nakonec na mě nasedne, nechá do sebe pomalu vklouznout už řádně vyždímaného ptáka a znaveně se ke mně přitiskne. Cítím její pevný prsa, hladím ji po zádech a po zadku. V padesáti letech má opravdu slušnou postavu. Něžně vzdychá, na krku cítím její dech. Užíváme si tu chvilku beze slov. A jsem to zase já kdo začne :,,Budu muset jít“ , snažím se vymanit se. ,,Ne, ještě chvilku. Je mi krásně“, zavrní.
Mě taky, pomyslím si v duchu, ale mé druhé já už se zase vtírá do popředí. Dnes to bylo opravdu naposledy, radí mi. Příště už se fakt zlákat nedám.
Hm..uvidím …....