Boty

Doslova jsem si ukradla kousek volného času a šla jsem se podívat po obchodech. Vešla jsem do obuvi a na první pohled mě zaujalo hned několik párů bot. "Že bych si udělala radost?" sedla jsem si a začala jeden pár po druhém zkoušet. Asi u třetích bot, černých vysokých lodiček, jsem si všimla, jen tak koutkem oka, že mám publikum. Onen muž vypadal příjemně a sympaticky. Byl to zvláštní pocit. Nemohla jsem říct, že by mně to vadilo, přesto, že o sobě vím, že exhibicionismus mi není blízký. Všiml si, že jsem ho zaregistrovala, ale já si zkoušela další botičky. Tentokrát to byly letní opánky na podpatku, s páskem přes nárt a přes prsty s tenkými řemínky, které se zavazovaly kolem kotníku. Rozhodně nevypadaly nezajímavě."Ty boty Vám sluší" přerušil mé úvahy onen muž. „Ano, jsou perfektní, ale když já potřebuju něco na menším podpatku a mnohem praktičtějšího. Až budu stíhat mého dvouletého syna, který si rád hraje s maminkou na honěnou, tak bych toho v nich moc nenaběhala." Nakonec jsem si nevybrala žádné, ráda si nechávám vše projít hlavou. A vydala jsem se do ulic. Popovídala jsem se známými, které jsem potkala, prohlížela výlohy, všímala si lidí. Bylo mi fajn, ten pocit svobody byl nádherný a já si jej užívala.
V jednu chvíli mě zaujala výloha stříbrnictví. Už delší dobu jsem uvažovala o řetízku na kotník.. Vešla jsem dovnitř a jednoduše jsem si jeden vybrala. Zaplatila jsem a hned jej připnula na nohu. Vyšla jsem ven a pokračovala ve svých toulkách. Najednou za sebou zaslechnu "známý hlas"."Mohl bych Vás pozvat na kávu?" můj "starý známý" z obuvi. Malinko jsem se zarazila.
Ale nakonec proč ne, na kávu jsem měla opravdu chuť a v příjemné společnosti…..
Nemohla jsem si nevšimnout jeho potutelného úsměvu a krabice v igelitové tašce.
Zašli jsme do malé kavárničky a u kávy probírali témata všední i nevšední. ……..až jsme se obloukem dostali opět k botám.„Vidíte, málem bych zapomněl“……..neobratně při těch slovech vytahoval onu krabici z igelitky. Podával mi ji přes stůl a mně nezbylo než ji vzít. Mému udivenému pohledu začal vysvětlovat, že se mu ty boty líbily a že se mu moc líbily právě na mých nohách, že neodolal.
Byla to ona páskovaná nádhera, které jsem v obchodě odolávala. Byla jsem „paf“. Proč? Co teď? Myšlenky mi vířily hlavou...
Vzal mě za ruku a jakoby četl mé myšlenky, odpověděl mi na mé úvahy. ¨„Můžete si je vzít na nohy? Nebojte, k ničemu Vás to nezavazuje. Jen do toho. Můžete se v nich projít? Obula jsem si je a odešla jsem na toaletu. Měl dost příležitosti, prohlédnout si znovu mě, mé nohy i botičky na nich. Když jsem se vrátila, zaznamenal jsem jeho úsměv. Zřejmě byl spokojený s výsledkem svého pozorování, ale zároveň jsem cítila, že se pase na mých rozpacích. Co teď? Odpověděl mi, aniž bych se ptala. „Odměnou mi bude, když občas přijmete pozvání na kávu. A už o tom nebudeme mluvit. Byl bych rád, pokud na to přistoupíte, kdybyste je měla vždy na nohou a na sobě měla krátkou sukni.“ Nezmohla jsem se na slovo, jen jsem tiše přikývla.
A tak jsme se čas od času setkávali. Jednou u kávy, jednou u skleničky a čas plynul.
Ondra byl příjemný společník. Dobře se s ním povídalo, měl přehled, znal spoustu věcí a k životu přistupoval s nadhledem.…..Seděli jsme takhle jednou při našem setkání v příjemné hospůdce. Povídali jsme a čas plynul. Najednou jeho tvář zvážněla. „Mám na tebe jedno přání, myslíš, že bys mi jej mohla splnit?…………….. Teď odejdeš a vrátíš se bez spodního prádla.“ Jeho přání mě zaskočilo, ale zase ne tak moc…. beze slova jsem se zvedla a šla jsem udělat, oč mě požádal. Když jsem se vrátila, pohledem si zkontroloval to, co pohledem zkontrolovat šlo a když jsem procházela kolem něj, to ostatní si ověřil pohmatem. Musela jsem být červená až za ušima a jemu se to očividně líbilo. „Chtěl bych s tebou být sám. Pojedeš teď se mnou?“ Přikývla jsem.
Zvedl se a odcházel. Já šla za ním. Nasedli jsme do auta, on nastartoval a rozjel se. Beze slova jsme ujeli pár kilometrů.„Jedeme ke mně na chatu.“ A zase mlčení. Docela mi vyhovovalo, byla jsem zmatená z něj i sama ze sebe.
Z mých myšlenek mě probral jeho hlas až u voňavé kávy uvnitř chaty.„Byl bych rád, kdyby ses svlékla.“ Z jeho tónu a výrazu čišela tvrdost. Ale nevzbuzoval ve mně strach, jen respekt.
Sedl si do křesla, pohledem ukázal na místo před ním a pobídl mě: „Myslím to vážně.“A já poslechla. Začala jsem se pomalu svlékat. Kochal se na mých rozpacích. Já se styděla.
Ale nejsem žádné ořezávátko….. svlékla jsem se a podívala se mu do očí.“Hodná, mám pro Tebe dáreček. Když jej přijmeš, budeš MOJE hodná holčička.“ na krk mi připnul zdobený obojek, na kotníky a na zápěstí kožená pouta.
Stála jsem tam „oblečená“ jen do těch kožených věciček a byla jsem zmatená. Přistoupil ke mně, pohladil mě po tváři, políbil mě a objal. Cítila jsem obrovskou náklonnost a pocity, které jsem nedokázala definovat. Cítila jsem se ponížená, ale neměla jsem touhu odejít.
Přivinula jsme se k němu a přestala vnímat čas.
To, co následovalo, by se dalo přirovnat k letní bouřce. Bylo to prudké, jakoby to mělo vyčistit napětí, které mezi námi bylo od chvíle, kdy jsme se potkali poprvé a které postupně sílilo. Vnikl do mě prudce a tvrdě mě pomiloval. Vyvrcholení přišlo rychle a téměř současně.
Leželi jsme vedle sebe…….nebylo třeba povídat. Prsty mi přejížděl po těle, jakoby chlácholil uhasínající oheň.„Pojedeme.“ Políbil mě do vlasů a sám se začal oblékat.
Přede dveřmi ještě pár doteků……a ven jsme vycházeli jako dva lidé, kteří byli na obchodní schůzce.
Cesta proběhla rychle a opět v mlčení. Před tím, než jsem vystoupila…„Máš čas na rozmyšlenou, pokud mi vrátíš můj dárek, budu to brát tak, že nepřijímáš a my dva zůstaneme přátelé, kteří se občas sejdou jen u kávy. „Je to na Tobě, pokud přijmeš, přijímáš i to, že budu rozhodovat o Tvém životě. Myslím, že už mě znáš natolik, abys věděla, jaký přibližně jsem a co se ode mě dá asi očekávat. Až budeš vědět co a jak… ozvi se mi, domluvíme se na dalším setkání.“ Poděkovala jsem, vystoupila, rozloučili jsme se a já odešla. Kožené věcičky mě „pálily“ v tašce. Věděla jsem už teď…. že mu je nevrátím, věděla jsem, že chci být jeho, ale také jsem věděla, že si nechám ten čas na rozmyšlenou.