Přistižena II

18. 4. 2022 · 2 805 zhlédnutí dadaista

Utekly dny, týdny. Vše plulo ve svých vzdánlivě stejných kolejích. Ona se chovala stejně, jako by se nestalo nic. On nedával nic najevo, jako by nic nespatřil. Spolkl v sobě to jedovaté zrnko uražené mužské pýchy a majetnictví a protože ona se mu věnovala stále stejně jako předtím, nechtěl se v tom babrat. Jediné chvíle, kdy měl znovu vše jako před sebou, byly ty, kdy se spolu milovali. Vždy, když ležel a ona na čtyřech u jeho nohou kouřila jeho ptáka, představoval si, jak za ní klečí další muž a dělá jí to. Vždy, když seděla na něm, odvíjel se v jeho hlavě příběh, jak jí jiný muž proniká zároveň do zadečku. A sakra ho ty představy braly. Jeho orgasmy byly silnější, rychlejší, mohutnější...

Jednoho dne opět skončil v práci o hodinu dříve. Přijel domů. Otevřel dveře. Vstoupil do předsíně. Ticho. "Jsem doma", řekl, ale žádná odpověď se mu nedonesla. Prošel bytem. Doma nebyla. Cvakl vodu v konvici, připravil si kávu a seděl v kuchyni. Když se blížila doba jeho oficiálního konce pracovní doby, zarachotily klíče v zámku.

"Ahoj, ty už jsi doma?", pozdravila ho překvapeně. "Ahoj", odpověděl, "bylo hotovo dřív. Kdepa jsi byla?", zeptal se jí nenuceně. Na chvilku se zarazila. Jen na mikrosekundu, nepatrně, nikdo jiný by nepoznal ani prd. Ale on ji znal. Znal její reakce, její pohotovost, její řeč těla. Okamžitě zbystřil. "Byla jsem", nadechla se, " s Andreou, s tou od Ládi. Víš kterou...". Přitakal že ví. "No, tak s tou. Ona teď začala chodit na to, na Zumbu. To je takové...". "Vím, co je Zumba", skočil jí do řeči a usrkl kafe. "No tak na to teď chodíme, jednou týdně to máme", pokračovala. "Snad ti to nevadí zlato", mrkla na něj. "Jasně, že nevadí, jen mě překvapilo, že nejsi doma, když jsi včera neříkala, že bys něco měla", odpověděl. "To byla taková rychloakce", usmála se a zmizela do koupelny. Slyšel jak si šteluje sprchu.

Tak rychloakce, prolétlo mu hlavou. Přitočil se k její "kabelce" velikosti lodního vaku. Otevřel zip. Nahlédl. I na rychloakci si nedáváš Zumbu v džínách. Zašmátral rukou vevnitř. Nic. Její obvyklé propriety. Žádné věci na jakoukoliv sportovní činnost. Prostě nic. Otevřel malou kapsičku na boku. Takovou tu důležitou, která skrývá poklady. A tahle své poklady vydala. V jeho ruce se zjevila malá kartička. A bankovka. Bankovka nezanedbatelné hodnoty. Vlastně ta největší. Vrátil pětitisícovku zpět. Prohlížel si kartičku. Wellnes. Bolevec. Tak tady zumbuješ, prolétlo mu hlavou. Vrátil vše zpátky a sedl zpět ke zbytku své již studené kávy. V hlavě mu tepalo. Cítil vztek. Vztek že mu lže, že mu něco tají. Milion otázek. Proč wellnes. Byla tam? Chystá se tam? Proč těch pět tisíc? Co když tam byla s těmi muži? Jako tenkrát, tady doma? Představil si tu scénu. Ucítil vzrušení. A vztek ustupovat. Vystřídal jej jiný pocit. Jiná touha. Touha přijít tomu všemu na kloub. Už věděl co udělá. Teď nechá vše plynout jako že nic. Příští týden nepůjde do práce. Tedy, ona o tom vědět nebude. A rozluští tuhle hádanku. Tím si byl jist...