Akorát jsme s kamarádem Honzou dodělali učňák, sluníčko svítilo a tak nic nebránilo odstartování léta na plné obrátky. Honzovo rodiče měli kousek za městem menší statek, kde hospodařili a měli i malou prodejnu. Občas jsem tam byl na brigádě si něco přivydělat. Hlavně tam jeho táta měl na chlapské řádění připravené šipky, vzduchovky, motokáru a hlavně ze starého favorita vyrobenou čtyřkolku. Z původního auta už zbyla jenom část karoserie bez dveří a kapoty. Upravené tlumiče, velká kola a rám navařený uvnitř přímo vybízel k řádění. Sam tam nás jeho táta vozil po statku a po louce za statkem, ale sami jsme měli přísný zákaz si jí brát bez dozoru, leč Honza už měl i čerstvě řidičák.
Byla nádherná sobota dopoledne, Honzův táta odjel na víkend pryč, jeho mamka jela s kamarádkami nakupovat a my, ležící na louce za statkem, jsme vymýšleli, co bychom podnikli. Vyloženě jsme se poflakovali a pak najednou ani už nevím, jak mě to napadlo. „A co kdybychom projeli čtyřkolu?“, zeptal jsem se Honzy. „To bychom mohli, ale jak by se to dozvěděli rodiče, skončíme v krmivu pro krávy“, odvětil mi se smíchem zpátky. „No ale teďko tady nikdo není ne?“, tlačil jsem na něj, ale ani jsem moc nemusel a už jsme si to mířili ke stodole na okraji statku. Byla průjezdná. Měla velká vrata do statku a pak druhá dozadu na louku, kudy jsme se vyřítili se čtyřkolkou na louku a šíleli jako smyslů zbavení. Několikrát už to bylo jenom kousek od toho, abychom se převrátili, ale oba dva jsme se neskutečně bavili. Lítali jsme po louce a blízkém lesíku přes půl hodiny, když si Honza všimnul, že začíná docházet benzín. Ani jednomu se nám nechtělo tlačit čtyřkolku zpátky a tak jsme zamířili nazpátek. „No vidíš, že to v klidu prošlo, akorát natankujeme“, radostně jsem hlásal, když jsme se řítili dolů z louky k vjezdu do stodoly.
Honza si najížděl z boku a zcela evidentně chtěl přijet velkým smykem přes brzdy. Chytil se pevně volantu, já se zapřel o palubku a pak přišlo něco zcela nečekaného. Spletl si brzdu s plynem a vší silou ho zadupnul do země v očekávání velkého driftu. Místo toho ovšem čtyřkolka vystřelila jako z praku vpřed, Honza trhnul volantem ve snaze nenabourat do stodoly. Prááásk. Přišla obrovská rána, najeli jsme do dřevěného plotu vedle stodoly a zastavili se o vyzděný sloupek, který se vteřinu poté odporoučel k zemi a vzal s sebou ještě asi další dva metry plotu. „Jseš celej?“, obrátil se na mě Honza. „Jo, jsem. Cos to vyváděl vole?“, ptal jsem se nechápajíc. Ještě asi minutu po takovém přistání na tvrdo mi zvonilo v hlavě. Vylezli jsme ze čtyřkolky, abychom obhlídli škody. Čtyřkolka to odnesla akorát pár škrábanci a rozbitým světlem, zato z pěkného kusu plotu zbyly jenom třísky a navíc ještě jeden vybouranej sloupek. „Co budeme dělat?“, obrátil se na mě Honza chvějícím se hlasem. Koukali jsme na sebe jako dva vyoraní krtci a pak jsem dostal spásný nápad: „Nejdřív musíme dostat čtyřkolku zpátky do stodoly a pak už jenom nějak vymyslíme, co se stalo s plotem“. Honza souhlasně přikyvoval a pustili jsme se do odhazování prken bokem, abychom mohli vytlačit čtyřkolku ven, když v tom se začala otevírat brána a bylo slyšet přijíždějící auto, které se následně objevilo na cestě asi padesát metrů od nás. „Máma, a jsme v prdeli!“, vyděšeně ze sebe dostal Honza.
Auto zastavilo, vystoupila ven a trvalo jenom pár vteřin, než nás zpozorovala. Pustila tašku na zem, bouchla dveřmi od auta a běžela k nám. „Proboha co se tady stalo? Jste v pořádku?“, spustila Honzovo máma vyděšeně. Jakmile se přesvědčila, že kromě pár modřin nám nic není, tak to trvalo asi setinu vteřiny, než jí opustil mateřský instinkt a začala nás fackovat a pohlavkovat. „Kolikrát jsme vám říkali, že do toho sami nepolezete vy idioti!“, křičela z plných plic. „Vždyť jste se v tom mohli i zabít blbečkové!“, řekla a napřáhnula se k další facce. Zavřel jsem oči, očekával, co přijde, ale v polovině nápřahu se zastavila, drapnula Honzu podpaždí a začala ho táhnout směrem ke stodole se slovy: „Tak tohle ti jen tak neprojde kamaráde!“. Honzovi asi začalo svítat a tak se pokoušel zmírnit napětí: „Já už to neudělám!“. Nehnula ani brvou a jenom odsekla: „Tak to si piš, že neuděláš!“, zatímco ho stále táhla za sebou. „A ten řidičák, vrátíš!“. Já neměl tušení, co bude dál. Udělala asi pět šest kroků, když se otočila na mě a spustila: „A ty čekáš na pozvánku? Koukej naklusat dovnitř!“, a já bez váhání uposlechl.
Vstoupili jsme do stodoly jako na popraviště. Krve by se ve mně nedořezali. „Tady stůj!“, přikázala mi s napřaženou rukou na místo u vrat a naznačovala, abych se otočil čelem k vratům. Další dění jsem měl pouze jako posluchač. Slyšel jsem zvuk tahání něčeho dřevěného a vrzání dřevěné podlahy. „Pojď sem a všechno dolů“, slyšel jsem další příkaz Honzovo mámy a byl jsem jako na trní. Neměl jsem odvahu se ohlédnout, ale ten pronikavý pravidelný zvuk nenechával příliš prostoru pro fantazii a bylo mi zcela jasné, co se za mnou děje. Honza dostával výprask. A podle pleskání dopadající ruky, to bylo rozhodně přímo na holou. Trvalo to pěkně dlouho a několikrát jsem slyšel i Honzu vzlyknout. Pak plácání ustalo. „Ty si stoupni támhle a Jarda nástup“, promluvila jeho máma, a jak jsem uslyšel svoje jméno, otočil jsem se. To, co jsem uviděl, mi moc odvahy nedodalo. Honzova máma seděla na starém štokrleti, Honza se zvedal z jejích kolen se slzičkami pod očima a rukou se snažil zakrývat svého pinďoura, na což ona reagovala otráveným protáčením očí a ukazováčkem namířeným na místo, kde jsem do teďka stál já. Honza s trenkami a kraťasy u kotníků, jednou rukou v rozkroku mě minul v půli cesty, než si stoupnul k vratům a já se postavil před jeho mamku.
„To samý, všechno dolů!“, řekla a přísně se mi dívala do očí. Pomalu jsem si začal stahovat kraťasy a pak se jí chtěl položit přes kolena, ale zastavila mě. „Řekla jsem všechno dolů!“, a ukazovala na moje boxerky. Já pochopil, ale opravdu jenom velice nerad a šnečím tempem jsem si začínal spodky sundávat, ale to vydržela asi dvě vteřiny, než je chytla za lem a jedním prudkým škubnutím mi je strhnula ke kotníkům. Já jsem ani nestihnul zareagovat a jediné, na co jsem se zmohl, bylo to, abych si ruce překřížil v rozkroku, což ohodnotila dalším prokulením očí a za ruku si mě přitáhla a navedla přes svoje stehna. Opřel jsem se rukama a nohama o zem, když jsem dostal první ránu přes pravou půlku. Pak asi dalších pět, než došlo i na druhou půlku mého zadku. Sice jsem v životě už párkrát na zadek dostal, ale tohle musím uznat, byla opravdu zkušená ruka a nebyl to její první výprask. Dostal jsem na prdel snad jako ještě nikdy a bylo to nekonečný, než jsem konečně dostal příkaz se postavit. Snažil jsem se zakrývat svoje intimnosti, ale když máte trenky u kotníků a vstáváte ze země, tak to moc dobře nejde a nezbylo nic jiného, než se jí ukázat v celé kráse a až když jsem se postavil, mohl jsem se rukama zakrýt.
Postavila nás oba dva vedle sebe. Hrozně jsem se styděl, když jsme tam oba dva stáli a jenom rukama se zakrývali v rozkroku. „Kolikrát, jsme Vám říkali, že do toho sami nesmíte lízt?“, ptala se vážně a my jenom kroutili hlavou. „Pětkrát?“, zeptala se a my zase beze slova. „Nebo desetkrát? Na něco se vás ptám!“, znovu padla otázka a navíc výhrůžně máchla rukou ve vzduchu. „Aspoň dvacetkrát“, dostal ze sebe Honza. „Já bych řekla spíš třicetkrát“, opravila ho. Dívala se upřeně na nás a my nevěděli, jak na to reagovat. „Takže třicetkrát“, pronesla rázně a rozhlédla se po stodole, než se jí pohled zastavil na jednom sloupu, kde visel nějaký kožený postroj. Došla k němu, povolila dvě spony a vytáhla z něj asi metrový, tak deset centimetrů široký pás. Když se vracela k nám, přehnula ho v polovině délky a do mě se začal pouštět strach. „Takže otočit a ohnout přes ponk!“, nakázala a koženým řemenem mířila na stůl za námi. Oba dva jsme se opatrně přehnuli přes pracovní desku. Pak řemen zasvištěl vzduchem a dopadl na Honzův zadek, až se prohnul v zádech. Než se znovu položil, tak druhá rána dopadla na můj zadek, já se narovnal a pálilo to, jako bych sednul do ohně. „Lehnout!“, přikázala mi a rukou mě přitlačila zpět na desku stolu. „To bylo poprvé“, řekla ironicky a s Honzou jsme každý dostali další ránu přes prdel. „Podruhé“, řekla a já pochopil, že si nás hodlá pořádně vychutnat. U dvacáté už jsme s Honzou oba ronili slzy a slibovali, že už to nikdy neuděláme.
Konečně padla poslední, tedy třicátá rána. Zadek jsem měl v jednom ohni a přišlo mi, jako by ho snad i kus chyběl. Jeho máma hodila kožený pás před nás na ponk a každého ještě několikrát plácla rukou přes zadek. „Teďko tady okamžitě uklidíte ten bordel, co jste nadělali, auto strčíte do stodoly a zejtra v sedm ráno oba dva naklušete a opravíte ten plot!“, zakončila rozdělením úkolů naší společnou seanci a odešla pryč. Natáhli jsme si spodky, vyšli za stodolu ke stále ještě v prknech a cihlách zasypané čtyřkolce. „Tak tohle jsme fakt posrali“, nadhazoval jsem Honzovi, zatímco jsem si sám ještě pořád hladil zpráskaný zadek a Honza jenom přikyvoval. Ještě chvíli jsme si zadky chladili hadrem namočeným v sudu a pak se pustili do úklidu. Druhý den v půl sedmé ráno jsme už sháněli cihly na nový sloupek, já rozdělával maltu, Honza dával do kupy dřevo na nové plaňky a po obědě už byl zase plot v jednom kuse.
Trvalo to ještě osm dní, než mi ze zadku zmizel poslední obtisk od řemene a hnedka jak se vrátil Honzovo táta, tak byla stodola zamčená na kovovou petlici a klíče od čtyřkolky měl jeho táta připnuté u svých od auta. Stejně tak Honza ještě další měsíc neviděl svůj řidičák, který si vlastně ještě ani nestihnul užít. Za nějakou dobu mi nabízel svezení, ale už z té představy mě znovu rozbolel zadek a pro jistotu jsem s díky odmítnul. Nechtěl jsem riskovat další tvrdé přistání.
Bowlller
