Lovec nebo kořist 3 (Část druhá)

„Bouře bude silná. Měli bychom najít nějaký přístřešek.“ Navrhne Estel a v dálce se ozve první hřmění. Problém je, že čím více se blížíme k Igamuru tím méně je oblast obydlená. Nejbližší vesnice je 30 kilometrů za námi. Igamur leží u horského průsmyku. Město kdysi sloužilo k odpočinku těm, kteří cestovali přes průsmyk a díky tomu prosperovalo. Lesnatá a hornatá oblast nebyla pro stavbu vesnic příliš vyhledávaná, jelikož se v tomto nehostinném terénu vyskytuje mnoho nebezpečí v podobě divokých zvířat , lapků, nevyzpytatelného počasí i krutých horských zim. Přes to lze po cestě najít pár usedlostí, ve kterých bychom mohli poprosit o střechu nad hlavou. Vím o jedné, která se nacházela blízko cesty zhruba pár kilometrů před námi, jen není jisté jestli ještě stojí. Zdejší obydlí se často stává terčem útoků lapků. O kolo několika spálených domů jsme již projeli a žádný z nich nebyl ve stavu který by nám nabídl přístřeší.

Déšť zesílí a zvedá se vítr. Estel přes sebe přehodí pláš, který brzy nasákne vodou. Vezmu tedy svůj kožený kabát a podám ho Estel.
Ta poděkuje, přikryje se a pořádně si ho přitáhne pod krk. Vítr nám žene studené kapky do obličeje, oblohu protínají blesky, naše koně se začínají vzpouzet cestě v bouři a plaší je hlasité hromy. S obtížemi ujedeme pár kilometrů. Jsme promočení a zmrzlý.
„Kousek odsud by mělo být stavení. Jeďte za mnou.“ Křiknu na své společníky a odbočím na rozblácenou cestu po mé pravici.
Na malém kopci před námi se brzy objeví obrys pole, jehož plodinu vítr prudce ohýbá. Po cestě a okolní louce se valí voda a brzy se za provazy deště objeví i obrys hospodářské usedlosti. Za jedním z oken je v deštivém šeru vidět hřejivé světlo ohně.
Sesedám z koně, pevně ho držíc za uzdu buším na dveře, které po chvilce otevře sympatická žena středního věku s dlouhými blond vlasy, v plátěné košili s živůtkem a dlouhou sukní.

„Koně si uvažte ve stodole a pojďte rychle dál.“ Zní vřelé pozvání od ženy která vidí tři promočené lidi.
„Děkujeme.“ Odpovím a rychle vedeme koně do stodoly, kde je ustájíme. Poté se vracíme ke vchodu do domu, ze kterého vychází příjemné teplo.
„Cestujete z daleka?“ Ptá se žena, která nám podává vlněné deky.
„Vyjeli jsme ráno ze Sataru.“ Odpovím a utírám si mokrou tvář.
„A máte namířeno Igamuru že?“ Odpoví žena a gestem nás vybídne, abychom šli blíž k horkým kachlovým kamnům ze kterých sálá příjemné teplo.
„Jak to víte?“ Ptá se překvapeně Kalon.
„Včera tu přespával jeden muž. Měl podobnou zbroj jako vy dva a říkal to samé, že jede ze Sataru do Igamuru na turnaj. Vy jste lovci že?“
Ptá se žena, která odklopí poklici hrnce a zamíchá jeho obsah. K naším nosům dolehne intenzivní vůně vařeného masa.
„Ano. To jsme. Toto je Estel, Kalon a já jsem Kasius.“ Představím nás hostitelce.
„Já jsem Anna. Buďte vítání v našem domě. Můj muž se synem odjeli brzy ráno do Sataru pro zásoby. Měli by se vrátit pozdě večer ale ta bouře je zřejmě zdrží. Můžete zde přespat. Dám vám něco k snědku a zde se zahřejte.“ Nabídne nám ochotně žena.
„Děkujeme, ale my přespíme u koní ve stodole.“ Překvapí svou odpovědí Estel. Já osobně bych dal přednost teplým kamnům s vyhřátou místností, než studené stodole ale dochází mi, že Estel chce do stoly schválně.

Naše hostitelka nám dá deky, misky s vařeným masem a olejovou lampu.
„Když budete cokoliv potřebovat klidně přijďte.“ Řekne nám. My jí popřejme dobrou noc a rychle přebíháme ke stodole, ve snaze nevystavovat se dešti déle než je nutné. Všichni tři se protáhneme pootevřenými vraty, které zavřeme a zasuneme závoru. Z některých míst ve střeše dopadají kapky na hliněnou podlahu. Prkna v obvodových stěnách jsou kvalitně připevněny a nachází se mezi nimi pouze pár škvír, ve kterých kvílí vítr a občas zabliká ostré světlo blesků.
Kalon zavěsí lucernu na jeden z trámů a tak zde máme příjemné tlumené světlo.
„Čemu vděčíme za ten skvělý nápad spát právě zde?“ Ptám se a rukou si odrhnu z čela mokré vlasy.
„Myslela jsem, že je to jasné.“ Zní z úst Estel, která si rozepíná kožené opasky a uvolňuje svou zbroj. Poté začne svlékat i zbytek svého promočeného šatstva.

Nevím jestli se chvěje vzrušením, nebo chladem ale zbavuje se i posledních kusů svého oblečení. Nahá Estel kráčí k obrovské kupě sena, jenž má být místem kde budeme spát.
„Zahřejte mě oba, nebo jenom jeden z vás?“ Vznese svůj dotaz a položí se překrásné tělo na suché seno. S Kalonem si vyměníme tázavé pohledy. Z těch mokrých hadrů se stejně musíme vysvléct a zpříjemnit si večer sexem s krásnou Estel, se zdá být dobrým způsobem, jak se zahřát a pobavit.

Oba si začneme stahovat své mokré věci. Povolují si nárameník i opasek. Svlékám svou koženou zbroj a promočenou košili.
Kalon začal kalhotami pod kterými nemá nic. Estel nás se zájmem pozoruje a její chtivé oči jezdí po našich nahých tělech.
Kalanovi se postaví péro už při pohledu na nahou Estel, která provokativně rozevře své nohy a nechá světlo z lucerny osvětlit její překrásnou broskvičku. Když jsme já i Kalon vysvlečeni, jdeme za Estel.

Estel se položí na bok, a my se k ní přitulíme. Já se natlačím na její záda a Kalon se přitlačí na její prsa. Pevně se přitiskneme a celé to vypadá, jako bychom jí opravdu svými těly zahřívaly. Já jí líbám šíji a ramena, Kalon zas ochutnává její rty. Estel vrní blahem jako kočka. Přesně tohle se jí líbí a vsadil bych se, že většinu cesty myslela jen na to, jak si s námi zašuká.

Po krátkém mazlení, se položím na záda a překulím na sebe Estel zády. Svalnatými pažemi jí obejmu a Kalon zvedne její nohy vzhůru. Do mého obličeje padnou její mokré zrzavé vlasy, ona uchopí mého tvrdého ptáka a navádí si ho do svého zadečku. Já své nohy roztáhnu, aby si tam mohl Kalon kleknout a zasunout svého ptáka do její kundičky. Pomalu jí ho vtlačím do zadečku, ve stejný okamžik i Kalon zajede svým obřím ptákem do její úzké štěrbinky a začneme volně přirážet. Já nadzvedávám svou pánev a šukám jí zadeček a Kalon drží její nohy natažené ke stropu a šuká jí kundičku.

Estel okamžitě podlehne slasti. Z úst vypouští slova, v neznámem jazyce a nechá se šukat jak bezvládná hadrová panenka. Své dlaně boří do sena a křečovitě žmoulá stébla. Slastí svírá svěrače a dokonale jimi masíruje mého ptáka. Kalon zrychluje, já si držím své pozvolnější tempo. Z mokrých zrzavých vlasů stéká voda do mého obličeje a já cítím celou váhu Estel na mém těle. Krásně se chvěje a slastně sebou cuká. Její krásný hlas se sténavě rozléhá v prostorné stodole a užíváme si skvělého sexu. Nikdo z nás už nestrádá zimou. Kalon náhle vykřikne a několikrát silně přirazí do jejího rozkroku. Poté zvolní tempo a pouze pomaličku přiráží. Je nám jasné že Kalon už je ze hry. Teď jsem na řadě já a Estel. Když můj přítel vyndá svůj vystříkaný penis z její broskvičky, rozhodnu se, že ho vystřídám.

Vytáhnu klacekl Estel ze zadečku a posadím jí tak, aby si na mě obkročmo klekla. Uchopím jí za boky, vyzvednu jí vzhůru a svůj klacek nasměruji do její kluzké štěrbinky, ze které odkapává Kalonovo sperma. Poté jí zatáhnu za boky směrem dolů a ona dosedne na můj penis který mlaskavě zajede do její štěrbinky. Estel začne spokojeně hopsat na mém klíně a já si to náležitě užívám, stejně tak jako ona. Sperma mého přítele, se při přírazech dostává ven a stéká po mém kořenu.
Kalon si lehne do sena kousek od nás a se zájmem nás pozoruje.
Dlouho už to nevydržím. Její kundička mi připadá mnohem užší, než při našem prvním sexu. Vůbec se nedivím, že se Kalon udělal ty rychle.

Estel náhle hlasitě zasténá a zastaví svůj pohyb. Strnule sedí na mém klacku a s nepřítomným výrazem lapá po dechu. Poté se prohne a prudce předkloní a znova dlouze zasténá. Hlasitě vydechuje a hřbetem ruky si odhrnuje mokré vlasy z obličeje. Poté se dá Estel znovu do pohybu, aby mě dodělala. Nemusí se snažit dlouho, stačí dvě minuty a prohnu se ve slastném orgasmu. Mé semeno smísím s Kalonovo a Estel pomalu ubere na tempu, až úplně zastaví. Poté se spokojeně svalí na seno mezi mě a Kalona. Všichni tři vyčerpaně vydechujeme a pozorujeme obláčky páry, jenž se ve studeném vzduchu odpařují z našich nahých těl.

Náhle zaslechneme dlouhý ženský výkřik, který přehluší i silný vítr.
„Co to bylo?“ Ptá se Kalon. Já rychle vstanu a uháním ke svému opasku s mečem.
„Rychle musíme zjistit co se stalo.“ Nazí odstrčíme závoru od vrat a vybíháme do studeného deště kde přeběhněme k stavení.
Zastavím se před oknem a opatrně nahlédnu dovnitř. Vidím Annu jenž se sune k zemi v obětí upírá jenž saje krev z jejího hrdla.
„Honem dovnitř!“ Křiknu a rozrazím dveře.
Upír je zjevně překvapen když do světnice vtrhnou dva nazí lovci a vzápětí i nahá lovkyně.
„Jdete pozdě. Již jsem povečeřel.“ Vyřkne a z jeho usměvavých rtů ztékají rudé kapky krve. Poté pustí bezvládné tělo naší hostitelky a která s buchnutím dopadne na zem. Mladík s delšími blond vlasy vypadající jako by pocházel z aristokratické rodiny v drahém kabátě se nám téměř vysmívá.

Estel vyřkne jakési zaklínadlo z její hole vyrazí tlaková vlna, jenž upíra odhodí na zeď. Ozve se rána a upír dopadne a zem. Já se napřahuji a hodlám upíra připíchnout svým mečem k zemí.
„Ne tak zhurta lovče!“ Zarazí mě upír a v ruce svírá kus papíru, který rychle vytáhl z kapsy.
„Nemůžete mě zabít. Jsem také účastník. “ Prohlásí svým slizkým hlasem a v klidu si oprašuje si svůj kabát. Vychytrale se usmívá během toho co čtu jeho pozvánku. Měli jsme sto chutí ho rozsekat na malé kousky ale to co držel v ruce byla opravdu pozvánka. Jméno pozvaného upíra je Viktor Khostov. Nikdo z nás ho nezná, ale musí být něčím výjimečný když je pozván.

„Získal si jen čas. Za to co jsi udělal si tě na turnaji najdu.“ Slíbí viditelně rozhozená Estel. Poté se otočí a odejde zpět do stodoly.
„Dobrá. Budu čekat.“ Vyřkne sebevědomě Viktor za odcházející Estel.
Skloním se k Anně a ucho přitisknu na její rty. Nedýchá... je mrtvá. Viktor se pohodlně usadí ke stolu a své nohy položí na stůl. Spokojeně se usmívá když vidí jak odnášíme tělo Anny do postele.
„Být vysán upírem, když máš téměř v domě tři lovce.... tomu říkám ironie.“ Prohodí smutně Kalon když nebohé Anně zavírá oči a poté jí zakryje prostěradlem.
„Vypadni z domu! Nejsi tu hostem!.“ Křiknu na drzého upíra.
„Ale jistě. Na rozdíl od vás mi trochu deště a větru nevadí.“ Prohodí pobaveně Viktor zvedne se od stolu a odchází ven do bouře.

Já a Kalon se vracíme do stodoly. Nahá Estel sedí na seníku, objímá své kolena a polyká slzy.
„Co je ti?“ Ptám se, pokleknu a políbím její rameno abych jí utěšil.
„Je to má vina. Ta žena nemusela zemřít kdybych stále nemyslela jen na sex. Kdybychom tam byly, nestalo by se to..... Jsem sejná jako moje matka... sex je naše prokletí.“ Vyřkne a po tvářích jí steče nová dávka slz.
„Ale no tak... byla to jen hloupá shoda náhod. Nemůžeš za to, že ten dům leží po cestě do Igamuru. Kdybychom tu nebyli zabil by jí také.“ Snažím se utěšit Estel.
„Ale my tady byly...“ Odpoví mí s bolestivou lítostí v očích.

Nevím proč, ale mám hroznou slabost pro plačící ženy. Přitisknu se k Estel a políbím její rty které mají slanou příchuť slz a pohladím ji po mokrých zrzavých vlasech. Estel si lehne na záda a překulí se na bok. Já jí hladím a utěšuji jako malou bezbrannou holčičku. Je to zvláštní pocit, jelikož si dobře uvědomuji, že žena s jejími schopnostmi by mě dokázala snadno zabít a ten slabší jsem tu rozhodně já.
Nakonec nás oba přikryji jednu dekou přitisknu se k jejím zádům a společně usínáme. Kalon chvíli stojí a kouká ven z vrat jako by přemýšlel. Poté si vezme misku s masem, pořádně se nají a ulehne kousek od nás. Musíme načerpat energii, čeká nás ještě kus cesty.

Následující den se o tom co se stalo nebavíme. Tu a tam Kalon utrousí nějaký vtip, který ale zůstává bez naší reakce a zbytek cesty se nám nepřihodí nic, co by stálo za zmínku. Po třech dnech, se konečně dostává náš cíl na dohled.

Na obzoru se tyčí obrovské hory a brzy se pod nimi objeví obrys města. Jak se tak blížíme, slunce zapadá a vše pohlcuje večerní šero.
Musím uznat, že Igamur působí velkolepým dojmem už z dálky. Přes 20 metrů vysoké hradby z pískovcových kvádrů nad kterými se tyčí ještě vyšší strážné věže. Na hradbách planou ohně a osvětlují obrysy pohybujících se postav. Nad ohromnou vstupní branou se v poryvu větru třepotá několikametrové plátno na němž je zlatem vyobrazený symbol turnaje. Vypadá to jako by město po desetiletích opět ožilo.

U brány stojí několik postav. Jak se přibližujeme, rozeznám jejich dlouhé hedvábné roucha, zbraně, kápě a zlaté masky s otvory pouze pro oči. Jsou to strážci turnaje. Pod maskami nejsou obyčejní lidé ale najatí lovci, upíři a čarodějové, jenž dohlíží na to, aby se soutěžící mezi sebou nepobily dřív, než turnaj začne. Přijíždíme k bráně, zhruba deset strážců se nám postaví do cesty a vyzvou nás k předložení pozvánek. Poté co je zkontrolují, se rozestoupí a nechají nás projet. Vjíždíme do masivní brány a okamžitě se nás ujme starší muž s dlouhými šedivými vlasy. Má stejné roucho jako strážci ale nemá masku ani zbraň.

„Následujte mě prosím.“ Pokyne starý muž a vede nás širokou ulicí lemovanou kamennými domy. Podél ulice jsou louče které osvětlují cestu. Po stranách stojí každých 10 metrů dvojce strážců, kteří sledují každý náš pohyb.
Musím přiznat, že jsem až do teď koketoval s myšlenkou, že bych Zoltana zabil hned jak ho spatřím, ale teď mi je jasné, že bych se živý odsud nedostal. Krom strážců v ulicích, je také spousta dalších na okolních hradbách. V rukou třímají kuše, pušky i luky a jsou připraveni okamžitě zasáhnout toho, kdo poruší pravidla.

„Tak mám takový pocit, že jsme dorazili spíše do vězení, než na turnaj.“ Podotkne Kalon a rozhlédne okolo sebe.
„Ano takhle není střežené ani hlavní město. Zdá se že pořadatele najali stovky schopných bojovníků jen aby měli jistotu, že tu všichni v klidu povečeříme.“
„Když už jsme u té večeře. Ví někdo z vás čím se zde budou upíři živit?“ Vznese Estel zajímavou otázku.
„Krví čím jiným? Slyšel jsem, že mají dobrovolníky.“ Odpoví Kalon.
„Já jsem lovec, nebudu přihlížet tomu jak tu někoho vysávají a to ani v případě, že se nějaký šílenec rozhodl stát se dobrovolně večeří.“ Odpoví Estel.
„No... jsem stejného názoru.“ Přikývne Kalon.
„Já také. Žádný upírsky zmetek už v naší přítomnosti nezabije.“ Dodám.
„Tak že tu dnes večer bude asi pěkně dusno.“ Prohodí Kalon a usměje se při pomyšlení na to, jaký masakr nás nejspíš čeká.

Stařec nás vede na náměstí Igamuru a na jeho okraji nás požádá, abychom nechali odvést naše koně k ustájení. My sesedneme a svěříme své koně do rukou sloužících, kteří zde již netrpělivě čekají. Stařec nám sdělí, že máme vyčkat na zahajovací řeč pořadatelů a rukou ukáže na náměstí kam se máme vydat.

Uprostřed náměstí se nachází kašna a nedaleko od ní je postavena obrovská vatra ze silných špalků které hoří a osvětlují jasným světlem celé okolí. Jsou zde připravené stoly s pohoštěním. Vidím džbány a poháry s vínem, vařené maso, sýry, pečivo , ovoce a zeleninu. Stůl je plný lahodného jídla. Nám po dlouhé cestě řádně vyhládlo a v ústech se nám sbíhají sliny. Po náměstí se pohybují skupinky strážců a také jednotlivců, zřejmě účastníků turnaje. Z malého trsu utrhnu kousek hroznového vína a drtím ho mezi zuby. Při tom se rozhlížím a hledám zde postavu vysokého nahrbeného upíra, či jeho zatuchlý smrad.

„Neotáčej se Kasiusi...“ Zašeptá opatrně Kalon. Já se samozřejmě otočím a pár metru za mnou vidím přicházet Zoltana.
„Hlavně klid ano? Žádné blbosti.“ Snaží se mě uklidnit, když vidí můj výraz hněvu a nenávisti.
Zoltanovo černé bělmo se rozšíří a na jeho ústech vidím spokojený úšklebek v momentě, kdy mě zahlédne.
„Náš osiřelý Kasius dorazil na turnaj.... jak milé překvapení.“ Zašeptá slizkým hlasem Zoltan, když se zastaví přímo před námi.
Na sobe má dlouhý plášť spletený z něčeho co připomíná pavučiny. Svým ostrým drápem ukazováčku si podepře bradu a vznese dotaz.
„Chybí ti rodiče Kasiusi?“
„A jak chybí tobě Ezreth? Slyšel jsem, že byl pro tebe něco jako tvůj syn že?“ Oplatím Zoltanovi jeho otázku a připomenu mu hezkého mladého upíra kterého tak miloval a kterého jsem zabil.
„Ano něco jako můj syn a také můj milenec. Víš, jsem rád, že tu jsi a že jsi si přivedl přátelé. Bude mi potěšením zabít další lidi na kterých ti záleží.“ Odpoví Zoltan s ledovým klidem.
Vztek ve mě vře, prsty uchopím jílec svého meče a pevně ho sevřu v dlani. V momentě přiskočí několik okolních strážců a namíří na mě své zbraně.
„Dejte ruku dolů z té zbraně prosím.“ Ozve se mužský hlas z pod zlaté masky strážce, který stojí nejblíže a jeho čepel se téměř dotýká mého obličeje.
„Jen do toho Kasiusi, nech se zabít...“ Pobídne mě Zoltan s velmi pobaveným výrazem. Kalon s Estel mě uchopí za paže a uklidní okolní strážce. „Jestli se to bude opakovat, odebereme vám zbraně.“ Sdělí nám jeden z nich a poté skloní svůj meč.
Zoltan pobaveně zatleská. „Moc hezké divadýlko. Dobře se bav Kasiusi..... dokud máš s kým.“ Vysloví v momentě, kdy od nás odchází.

Kalon mi naleje pohár vína a Estel mě natlačí na jednu z dřevěných židlí u stolu s hostinou.
„Napij se... to tě uklidní.“ Řekne Kalon a do úst mi vloží okraj pohárů, jako malému dítěti.
„A hlavě se najez.“ Pobídne mě Estel, která ke mě přisune zlatý tác s dušenou šunkou.
„Já sem v klidu... nechte mě být... “ Zavrčím a oba mé přátelé odstrčím stranou a pohár vína vypiji na pár loků až do dna.
Kalon přisedne po mé pravici a Estell po mé levici. Dělají vše pro to aby mě rozptýlili.

„Kasiusi vidíš támhletu mrchu?“ Ptá se Kalon a prstem nenápadně ukazuje na ženu, jenž se prochází po náměstí asi tak deset metrů před námi. Blond vlasy v drdolu, bledá pokožka, od pohledu upírka ale velice krásná v noblesních šatech. V odvážném výstřihu se jí mačkají dvě velká ňadra.
„To je Komtesa Bella Rossi. Pokud s ní budete bojovat, držte si jí od těla. Nosí šaty napuštěné jedem. Stačí aby se o vás jen otřela a končíte.“ Varuje nás Kalon poté utrhne z vařeného kuřete kus stehna, ze kterého ukousne pořádné sousto.

Estel otočí hlavu více doprava a zpozoruje zarostlého muže hrubých rysů s divokým pohledem v očích, který sedí na okraji dlouhého stolu. Nechutně ukusuje z vařené kýty a hladově hltá maso.
„Hanzz Waren.“ Pojmenuje Estel podivného lovce.
„Já vím.... je to ostuda, že někoho jako je on, pozvou na turnaj jako lovce.... hodil by se spíš k upírům.“ Odpovím.
„Proč? Kdo je to?“ Ptá se Kalon který si ocucává mastné prsty.
„Lovec vlkodlak....“ Vyslovím s opovržením a jemně zahýbu svým ramenem, když si vzpomenu na zranění, které mi vlkodlak podobný Hanzovi způsobil. Hanz svou proměnu umí ovládat. Tedy alespoň to tvrdí, ale jestli se mi během turnaje připlete do cesty s radostí ho zabiju bez ohledu na to, že je lovcem.

„Mě by spíš zajímalo, kdo je ta dívka u kašny.“ Zní dotaz z úst Kalona, který okousanou kostí ukáže jasným směrem. Když tam obrátím svůj zrak, zamrazí mě v celém, těle.
„To není možné...“ Vypustím z úst překvapeně a pomalu vstávám od stolu se zrakem upřeným na onu dívku.
„Co se děje? Ty jí znáš?“ Ptá Estel když vidí můj soustředěný výraz.
Bez odpovědi kráčím směrem k dívce kterou jsem okamžitě poznal, je to upírka z mých snů, ta se kterou jsem už několikrát bojoval a ta, na kterou tak často myslím.

(Pokračování Netty)