Milovat a nenávidět

Z lemu tropického klobouku s pravidelností odkapávají kapky za kapkou, chlad se snaží, jakkoliv prostoupit pod oblečení. Z prstů na rukou pomalu odtéká teplá krev, které pevně svírají madla trekingových holí. Bělostné klouby připomínají zasněžená pohoří.

Každou přibývající minutou teplota klesá k nule.

Nejraději bych se už viděl dole v údolí, v teple chaty. Teď jsem tady a má nálada je stejná jako počasí, které mi to dává patřičně znát.

Sen s Freyou o společné koupeli v horké finské lázni, kdy ledové kapky štípají dopadem na holé části těla a my se snažíme jim uniknout, co nejvíce ponořeni pod hladinou, se včera rozplynul…..

„Sakra, ať už to poleví nebo tu ztvrdnu do večera.“ Nadávám v duchu.

Sleduji počasí na nebi, mraky nízko, rychle letí pod náporem větru. Stejné jako tenkrát v té vichřici v Jizerkách. Pršelo snad vodorovně, oblečení bylo rázem promočené a boty se pomalu plnili vodou. Aspoň, že je ještě světlo.

„Tak to jen tak nepřestane.“ Otráveně konstatuji.

Vzduch je prosycený elektrickým nábojem, veškeré kovové části na oděvu jsou magnetizované. Po zádech mi přejede mráz.

„To už jsi zažil.“ Říkám si. Ano, zažil v Roháčích a pak přišla bouřka, do okolních vrcholů to mlátilo hlava ne hlava.

Okamžitě vyrážím k nejbližší stezce, která vede dolů, kam povede, budu řešit až na úrovni stromového porostu.

Do dešťových kapek se postupně míchají sněhové vločky. Náhle za mnou, blikne záře, až má postava vrhne stín na stezku přede mnou. Vzápětí se ozve detonační rána, která mnou proletí svou rychlostí zvuku, div mi nepodrazí nohy a s ozvěnou se rozléhá do údolí mezi hřebeny po stranách.

„Tak to bylo o fous.“ Té ironii se musím začít smát, Thora usmrtil Thor, tak by stál epitaf na náhrobku.

Stezka se stáčí nad plesem dobrých sedm, osm metrů. Zrychluji krok, ať jej oběhnu a zmizím konečně mezi stromy.

„Kur…“

Noha sjela po volném kameni, snažím se vrátit do rovnováhy.

Pozdě.

Heknutím dopadám na levý bok na okraji stezky, slyším, jak pode mnou se sype suť a už jen volný pád….

Plesk.

Tělo po zádech sebou plesklo o hladinu.

„Musím být s ní, musí se to vysvětlit“ rychlostí světla prolétne myšlenka.

Vynořuji hlavu nad hladinu, konečně, ledová voda mi pomohla nabrat zpět vyraženy dech. Musím z vody, hlásá instinktivně varovná kontrolka v hlavě.

V rychlosti se rozhlédnu, kam a už machám rukama v pravidelném tempu ke břehu. Cítím, jak rychle z končetin mizí cit, ale to už cítím dno pod nohami a krok zákrokem spěchám na břeh k velkému balvanu, který se nabízí jako malý převis. Tím směrem házím batoh a rychle ze sebe stahuji oblečení. Vytahuji lékárnu, zkřehlé prsty těžce bojují s uvolněním přezky, zuby mi drkotají zimou, celý se třesu….

Vytahuji survival blanket a hned se do něj balím, jak řízek do alobalu. Kolem sebe sbírám suché větvičky a kupím na hromadu před sebou.

Štěstí, že vnitřek batohu je naprosto suchý a lovím v něm náhradní zapalovač. Neohrabaně s ním křesám, až se povede jej zapálit a zažehnout plamínek naděje ve formě hromádky přede mnou.

Pocit je to hned lepší, hned ohřívám ruce, postupně se prstům vrací cit.

Vytahuji bavlněné tričko, kterým postupně utírám zbytky vody na těle a následně oblékám, termo triko a suché spodky. Vybaluji plynový vařič na připravení horkého čaje. Během pěti minut voda v hrnku klokotá a čaj nese svou omamnou vůni. Přidám pár kapek rumu a už srkám první doušek, který hned zahřívá mé útroby.

Telefon. Kde mám telefon.

Naštěstí jsem jej duchapřítomně dal do vodotěsného obalu.

Rozsvítím displej.

Bez signálu.

„Kdo by tě postrádal?“ odfrknu si nad naivní otázkou.

Přetahuji blanket přes hlavu a bosý se přiblížím k vodě, tak abych viděl všechny vrcholy kolem sebe, tím se zvětšuje pravděpodobnost. Sleduji, jestli naskočí čárka na displeji.

„Co kdyby.“

Jedna čárka.

Přichází zpráva Freyi. „Mám o tebe strach, musím s tebou mluvit.“

„Co bys chtěla řešit, včera jsi to řekla jednoznačně. Odpovídám si v duchu.

Tak teď se postarat o mokré věci, trochu vysušit boty a bundu, vše rozestavím kolem ohně a hledám další dřevo.

Konečně si zas sedám k ohni, mezi klacky beru větší oblázky, které se syčením odpařující se vody, strkám po jednom do každé boty. Není nad to se naučit takovým dovednostem.

Postupně vše schne, oblékám zbylé náhradní oblečení a můžu zas pomalu vyrazit.

Batoh beru na záda, kontroluji vše okolo, jestli jsem nic zde nenechal, proliji pořádně popel a vše maskuji, jako by tu nikdo nebyl. Svaly v nohou se hlásí křečemi o zahřátí, celkově cítím na sobě chlad, ale to už opatrně stoupám zpět na stezku. Mezi stromy kontroluji, kam dál a mizím v šeru lesa….



Po dvou hodinách se zastavuji nad osadou, sleduji, jak chaloupky jsou rozesety po úbočích kopců. Světla v oknech prozrazují jejich polohu a nad každou stoupá kouř z komína.

Je ticho.

Dávám se zas do pohybu a přímou cestou přes louku mířím ke srubu, kde jsme měli být teď spolu. Tisknu čelisti k sobě, až skřípou zuby, těžko odhaduji, jestli bolestí svalů v nohou nebo je to bolest uvnitř.

„Zapomněl jsem zhasnout?“ Divím se.

Kouknu skrze okna, Freya sedí u stolu v ruce telefon.

Prudce beru za kliku, a ještě ve dveřích se ptám: „Co tu chceš?“

Polekala se.

Dívá se na mne.

“Psala jsem, že si musíme promluvit.” Promluví vážným hlasem.

„Ty vypadáš. Co se ti stalo?“ tón má stále stejný.

“ Malá nehoda, ale jsem v pohodě.” odpovím.

“O čem se chceš bavit? Řekla jsi, že jsi mne chtěla podvést, fajn, to ještě pochopím jako tvou obvyklou provokaci, ale že si následně vyjdeš na západ slunce s někým jiným, hned se mi vybavilo tvé lhaní, to už bylo moc.” vaří se zas ve mně vztek, pozoruji jí, chci jí, ale vztek je silnější.

“Jak to víš?” překvapeně se ptá.

“Byl jsem tam, viděl vás, a to mi stačilo si spočítat jedna a jedna.” vztek stoupá s představou, co jsem viděl.

Usmívá se.

“To nedělej holčičko, akorát si to zhoršuješ” v duchu jí varuji.

“ To byl kamarád, o něm jsem ti už ale vyprávěla, že čas od času se sejdeme na kávu.”

“Ano, měla jsem ti to říct, ale už nebylo kdy.”

“Taky jsem ti říkala, že jsem ta egoistická mrcha, že máš dát raději ruce od mě pryč.”

“Varovala jsem tě.” dál se usmívá a blíží se ke mně.

“Sereš mně, neskutečně mně sereš.”

Poprvé v životě poznávám lásku a nenávist v jednom, vzrušuje mne to. Vzrušuje mne to tak silně, jako nikdy před tím.

Když se přiblíží na vzdálenost natažené ruky, chytnu jí za lem kalhot a prudce trhnu k sobě. Hladově přisaji rty na ty její. Nasaji spodní ret, skousnu jej a pustím. Přetočím ji za ramena zády k sobě, odhrnu jí vlasy stranou. Levou rukou hladím a masíruji půlku zadečku, přiblížím ústa k uchu a ledově klidným hlasem povídám.

“Teď nejsi egoistická mrcha, teď jsi moje čubka, svlíkej se.”

Celé její tělo se rázem otřáslo, jako by jí mráz projel celým tělem.

Přetahuje tričko přes hlavu a odhazuje jej na lavici. Místností se nese cinkot přezky opasku jejích kalhot, které končí na stejném místě s tričkem.

Hladím její ramena tisknu rty na její zátylek, rukama sjíždím po lopatkách k háčkům podprsenky, které rozepínám a pomáhám stáhnout ramínka dolů z ramen.

Pozoruji její zrychlený dech, v kterém se promítá vzrušení a nejistota co se bude dít.

Všímám si konce jejího opasku, pro který se sehnu a vytahuji jej z kalhot. Při mém napřímení se střetávají naše pohledy, v jejímž pozoruji jiskru překvapení.

Stavím se proti ní čelem, všímá si mého vzrušení v rozkroku.

Opasek beru za volné konce, přísně hledím do jejích očí a obtáčím jej kolem jejího krku, kde volný konec provléknu přezkou a utáhnu.

V očích má vzdor i vzrušení.

V levé ruce svírám volný konec opasku a pravou rukou zamířím do jejího klína. Při doteku s její pokožkou jí opět projde vlna vzrušení. Rubem ruky vsouvám dlaň pod kalhotky, které sevřu v pěsti a prudce škubnu k sobě. Zalapá po dechu a sleduje, jak roztrhaný cár látky letí vzduchem do rohu. Znovu má ruka spočine v jejím klíně, který je už notně zmáčený. Vsunu prostředník, vzrušení jí nutí stavět se na špičky, ale stahující opasek na krku jí to však nedovoluje. Zavzdychá a znovu se cela otřese, když několikrát prstem zavadím o její citlivý bod.

Prst vyndám a dává jí ochutnat její slast. Celý prst vsaje mezi rty a jazykem si vychutnává ten moment, než jej vytáhnu, přidám další dva a vrazím do její zmáčené kundičky. Začnu pomalu a hodně citlivě stupňovat její vzrušení. Její vzdychání se stává intenzivnější, mokrost studánky je větší. Zrychluji prznění její lastury, hlasitě heká, křečovitě svírá má ramena až dlaň zaplaví gejzír, následně druhý. Strne v křeči a lehce podlomí kolena.

Opře se o desku stolu, vydýchává svůj vrchol.

Tázavě mi hledí do očí.

“To není konec, lehni si” jen povím, ale vnitřně si to užívám.

Stoupám si mezi její pokrčené nohy, zatahují více za opasek a znovu spouštím novou vlnu vzrušení v jejím království. Vím, že teď to bude mít rychlý spád, vzdychání nabývá na hlasitosti a hloubce prožitku. Naběhlé pysky jsou citlivější na sebemenší dotyk, snaží se rukou ochránit svůj poklad, ale chytám její ruku a současně s ní přitahuji obojek. Pár rychlých pohybů v jejím skvostu a znovu tryská gejzír na má stehna a ptáka.

Sleduji, jak se jí třesou nohy napětím, vydýchává vlnu za vlnou stahy v kundičce.

Jemně a konejšivě jí hladím na pahorku, vnímám její dozvuky orgasmu.

“Pro... sím... uuuž... mně.... omrdej.” Mezi nádechy pronesla touženou prosbu.

“Ano, teď jsem král.” bleskne mi hlavou.

Beru svou chloubu do ruky a odhaleným žaludem přejíždím mezi pysky, cítím cukaní celé pánve. Párkrát plácnu svým ptákem přes kundičku, sykla bolestí a zachvěla vzrušením.

Nasadím špičku na vchod a prudce přirazím. Z úst jí vyšel výkřik agonie. Více v ruce napínám opasek a tvrdými přírazy plením její zahrádku. Křečovitě svírá desku stolu, obličej křiví v přívalu další přicházející vlny rozkoše. Prdelkou mi vychází naproti, aby příraz byl ještě tvrdší. Koule pleskají o hráz. Rychle a hlasitě heká. Ještě jednou tvrdě přirazím a cítím stahy kundičky. Zrychlím na maximum. Freya řve v dalším orgasmu, ale teď sobecky myslím na sebe. Stahy kundičky na ptáka nesou své ovoce a blížím se též.

Těsně před výstřikem ho vyndávám, tahem za opasek si přitahuji její hlavu a okamžitě mizím v jejích ústech, kde v dávkách stříkám. Neskutečně rajcovní chvíle. Povoluji opasek, musím se zapřít do stolu, při uvolnění napětí v nohou. Z čela roním pot, který odkapává na Freyino bříško.

“Potřebuji pít, prosím.” zadýchaná prosí.

Pomáhám jí posadit a přináším sklenici vody, kterou poctivě hasí žízeň.

Podává mi sklenici zpět a zarazí se.

“Co to máš na boku, od čeho?” ptá se starostlivě.

“Kde?” a hledím na tvořící se modřinu přes čtyři, žebra.

Usmívám se.

Taky jedna mrcha, ale ne ta krásná jako ty.

Jo a napsal jsem tam povídku, co se ti bude líbit, ale až zítra......