Kurýr ( příběh lásky )

Každodenní rutina, naložím na pobočce poštu a rozvezu ji po firmách. Spěch a chaos na silnicích, nervózní řidiči, roztržití chodci. Tu a tam se objeví někdo, kdo je v pohodě. Ti jsou zřejmě z jiné planety, říkám si. Jediné co mě na tom baví, je jakási svoboda, kdy nemáte šéfa za zády a hlavně komunikujete s lidmi. Většinou je to stejné, vejdu do firmy, nahlas a s úsměvem pozdravím, (to zabírá, obzvlášť na něžně pohlaví), předám zásilku a pokračuji o dům dál.



Jezdit do stejných míst má výhodu. Většinou mě lidé znají a já je, takže už dopředu vím, co od nich mohu očekávat. Do jedné firmy jezdím obzvlášť rád. Je v tom mladá žena. Eliška, třiadvacet let, svobodná, nikoho nemá a krásně voní. Usměvavá brunetka s pronikavě modrýma očima. Jejím dresscodem je košile, s jemnými proužky. A dle počasí, buď černé kalhoty či sukně. Vždy když vejdu, učaruje mě, jak sedává na židli. Na samém okraji s rovnými zády, dávajíc na obdiv svá ňadra, které mají co udržet knoflíčky u košile. Ozářená sluncem přes okno, které má za zády, vypadá jak anděl, který mě šťastně vítá. Vyschne mi v krku, když ji vidím a cítím se neskutečně rozpačitě. Jako když chcete a bojíte se, že to pokazíte. Většinou se neudržím a oči mi sjedou do rozhalenky, když mi podepisuje zásilku. Ještě, že se na nic neptá. Pro konverzaci mám co si v mysli připraveného, jenže v ten moment, by ze mě vypadlo maximálně „Aaaaa nebo Eeeeee.“ A kdybych se rozkecal tak i „Iiiiiiiii.“ Samozřejmě vše za chichotu její kolegyň, které určitě ví, co tam prožívám za muka. Ona sama mi to neulehčuje. Takže ji občas upadne tužka, pro kterou se musí ohnout a tím mi předloží před můj zrak, její krásný zadeček. To už ale musím padat pryč a za dveřmi se pořádně rozdýchat. Srdce cítím až v krku a studem jsem červený až na zadku.



Jednoho dne mi zavolá dispečer. "Fando na Bezručovce vypadl proud a nikdo tam nebude. Hodíš to k Elišce domů, je to domluvený, pošlu ti adresu.“







„Jo jasný.“ odpovím. Jenže mě to jasný nebylo. Já mám jet k Elišce domů? To je nějaký vtip?! Klid Fando, to zvládneš. Nechám si to až nakonec. Když jsem dostal adresu, zjistil jsem, že to mám jen o dvě ulice vedle, co bydlím já. Dispečerovi jsem nahlásil, že tam budu na pátou. Doma jsem byl už ve čtyři. Nepůjdu přeci k Elišce po celodenní šichtě špinavý.



Přesně v pět zvoním u Elišky, v ruce hromadu obálek. Vymydlený, navoněný mladý muž. Sice trochu nervózní. To nějak zvládnu, říkám si. Přes bzučák se mi otevřou dveře, u domu kde bydlí. Přicházím ke dveřím kde má Eliška byt a už tam na mě čeká. Poprvé ji vidím bez firemního oblečení. Lehké květované šaty, s úzkými ramínky. Krásná víla vystoupila z lesa.



„Ahoj Fando, to jsem moc ráda, že jsi dorazil. Chtěla jsem ještě něco pracovně dodělat, tak jsem ty papíry potřebovala doma. Pojď, dal, dáš si kafčo?"



Tak co teď? To jsem vážně nečekal, myslel jsem, že si to převezme u dveří!



„Jo-jo, děkuji!" Zakoktám a hned si pomyslím, seber se chlape, není ti patnáct ale dvacet!



Zaklapnou se dveře a jsem s ní úplně o samotě. Všude cítím její vůni, která mě přitahuje.



„Posaď se.“ Řekne mi a ukáže na židli u stolu. Vezme konvici a dá vařit vodu.



Od mala mi máma říkala: Ty jsi tak upovídaný, že bys umluvil i čerta. Měla by mě teď vidět. Mlčím a hledám slova.



"Jak se máš?" Vypadlo z nás obou současně a začali jsme se smát.

„Ale jo, celkem to ujde. Kde jsi vlastně zaparkoval?“ odpověděla první.



„Bydlím kousek, za rohem.“



„Jak to že to nevím?“ zeptala se a položila přede mě kávu.



Posadila se naproti mně „Fando, známe se už skoro rok a to, co o tobě vím, je pouze z doslechu. Proč se mi vyhýbáš?"



Dívám se do stolu a nevím, co mám říct. Pravdu - ozve se z mého nitra.



„Protože, protože jsi krásná, jak orchidej na rozkvetlé louce, kterou bych se neodvážil utrhnout.“



Podíval jsem se na ní a spatřil, co jsem nečekal. V jejich krásných pomněnkových očích zářilo slunce, které zalévaly slzičky štěstí. Ten balvan, který mě tížil od první chvíle, kdy jsem ji spatřil, ze mě spadl
a hluk, který udělal, museli slyšet lidé až dole, na náměstí. Všechno kolem nás, se rozzářilo do jasných barev. Začali jsme si povídat a bylo nám oběma krásně. Seděl jsem tam, díval se na Elišku a bylo to, jako když ležím pod rozkvetlým stromem, s rukama za hlavou a skrze jeho květy, prosvítají sluneční paprsky. Všechny ty její krásná slova byly jak včelky, které okolo toho stromu létaly, a starali se, aby mohlo dojít k nejdůležitějšímu procesu života.



Když jsem mluvil já, bedlivě naslouchala a rozuměla všemu, co říkám. V jejím výrazu byl život. Takový, který mě připomněl ranní rozbřesk v lese. Kde vše voní, dřevem, rosou, houbami. Kde se svobodně nadechnu a můžu naslouchat probouzejícímu životu. Kde začnou ptáci zpívat, tu a tam se něco šustne a zvířecí rodičové, vyvádějí své mladé potomky na pastvu.



A tak tam sedím, dívám se na Elišku a uvědomuji si, že to, co mě krásně hřeje u srdce, je opravdová láska, o které jsem slýchával, od mých starších kamarádů, když jsem byl ještě v náctiletých létech. Taková, která je čistá jen jednou za život. Povídali jsme si a ani jsme nepostřehli, že za oknem už byla tma. Domů se mi nechtělo. Určitě bych jen ležel, koukal do stropu, myslel na Elišku a nemohl usnout. Přesto jsem musel odejít.

Spolu jsme byly jen pár hodin, i když z našeho povídání to vypadalo, jako bychom se znali celý život.



Podíval jsem se na ní a řekl. „Tak já už půjdu, je mi s tebou víc než krásně, přesto tě nemohu zdržovat.“



V jejích očích byl cítit smutek. Jako když si malé štěně chce hrát a nikdo na něj nemá čas. Zavládlo ticho, které mě sevřelo u srdce, a uvědomil si, že je přeci jen sama, na vlastních nohách je víc než rok a musí jí být smutno. Zůstal jsem. Pro ten nejkrásnější pocit, který může člověk nosit v srdci, pro lásku.



Nabídla mě víno, které jsem nemohl odmítnout, abych ji neurazil. Přesunuli jsme se do vedlejšího pokoje, kde měla postel, starý gauč a malou knihovnu z které vyndala album s fotkami. Prohlíželi jsme si fotky, o kterých krásně mluvila, popíjeli víno a v její těsné blízkosti jsem si připadal, jak v ráji.



Když vracela album do knihovny, vypadla ji knížka. Rychle jsem přispěchal na pomoc. Chytli jsme ji každý za jeden roh a se smíchem zvedli ze země. Stáli jsme naproti sobě, v ruce drželi knížku a dívali si do očí. Její radostný výraz ve tváři, se začal měnit na toužebný. Jako když chcete udělat něco nemorálního. Jako když kluci šmírují klíčovou dírkou, co se odehrává v dámských šatnách na koupališti. Srdce se mi rozbušilo. Něco mě zezadu postrčilo a něžně jsem ji políbil. A zase, a znovu. Knížku jsme upustili a naše rty se propojili. Jako by mnou proletěl amora šíp a protrhla se hráz s energií touhy a vzrušení, která je ukrytá pod hrudníkem. Prudce vylétla a proudila do celého těla, do rtů, rukou, do mého podbřišku. Pod silným tlakem touhy, letí ven a nelze ji zastavit. Pevně mě objímala kolem krku
a rukou vášnivě hladila ve vlasech. Vznášeli jsme se v prostoru a vše kolem se točilo, jako bychom byli středem vesmíru. Rty ji něžně sklouzli na můj krk a začala mi rozepínat košili. Pomalu, knoflíček po knoflíčku. Její prsty zajížděli pod košili, které doprovázela sladkými polibky vlhkých rtů a horkým dechem. Pohledem jsme doprovázeli naše ruce, které odhalovali naše těla.

Jako když se škrábete z posledních sil na vrchol skály a otevírá se před vámi krajina. Jako když po něčem dlouho toužíte a jste šťastní, když to spatříte.



Tak jsem to vnímal, když se odhalovali její ňadra. Okouzlen, začal jsem se jich dotýkat konečky prstů. Nabité vzrušením začaly ožívat. Bradavky uzráli do nádherných jahod a jejich špičky pevně pružili pod bříšky prstů. Eliška hýčkala můj penis. Otáčela prsty a pohrávala si s nimi, jako když jemné kapky deště, tančí po hladině klidné vody. Ohrnovala předkožku a nespouštějíc z něj oči usedla na postel. Hebce přejela rty přes žalud a penis jí na půl zmizel v ústech. Uvnitř se s ním mazlila jazykem a pomalu jej sjížděla.



Hladil jsem ji ve vlasech a se zavřenými oči užíval si rozkoš, která zvyšovala přívaly adrenalinu. Chtěl jsem ochutnat i jí. Ohnul jsem se pro vášniví polibek, při kterém jsme si lehli na postel. Jako by byla růže, poseta ranní rosou. Začal jsem ji mými toužebnými rty sbírat po celém těle, něžně a klidně.



Líbal jsem ji v tříslech a jedním prstem doklouzal k její mušličce. Dívala se na mě, jak soustředěný jsem. Okraje mušličky, začali pučet a rozevírat se. Jako květ, který se rozevírá při východu slunce. Její poštěváček se probouzel. Jako z nitra země, zrodil se klíček sémě. Pod dotykem jednoho prstu, krásný leknín rozevřel se. Jemně mými rty, dosedl jsem na rozkvetlém květu. Jako motýl na překrásnou květinu. Jazykem vstoupil a sál jejího nektaru. Hýčkal jsem její poštěváček, který se lesk jak perla na vrcholu lasturky. Omámen chutí a vůní šťávy, začal jsem cítit ještě více lásky v mém těle. Skláněl jsem se nad ní. V jejich očích jsem viděl očekávání a vzrušení. Pevně sevřela mne v ramenou, když se okraje mušličky uzavřeli za žaludem. Přestala dýchat a přizvedla hlavu. Celá se rozechvěla, jako kdyby nedotčena byla. Celá se chvěla, jako květ pod křídly kolibříka. Okouzlen tím pocitem, nespěchám.



Chtěl bych mít křídla archanděla. Vynesl bych nás vysoko nad oblaka, které jsou jak vlnky oceánu a uzavřou svět pod námi. Na pustý ostrov plného cizokrajných rostlin, živočichů a pestrobarevného ptactva. Daleko od tohoto světa.