Perverzní klášter - část IV.

Smiluj se nad námi, Pane, smiluj se nad námi, neboť žádné omluvy nevědouce, tuto modlitbu tobě, jako Pánu svému, my hříšníci přinášíme: smiluj se nad námi.

S omluvou na rtech odešla. Nikoliv mými dveřmi, ale těmi spojovacími. Do své komůrky. Podobně skromně vybavené, jako ta má. Nevěřím tomu, co se právě událo. Jen pomalu schnoucí kaluž mě nenechává na pochybách, čeho jsem byla svědkem. I mé prostěradlo, zčásti počůrané, mě studilo na několika místech. Choulím se, trochu je mi zima. Stále mám žízeň a hlad. Usínám.

Probudí mě hřejivý paprsek slunce, který prosvítá skrz malé okno u stropu. Prohlížím si malou světničku, za dne nevypadá tak hrozivě jako při svitu loučí. Poslouchám, zda z vedlejšího pokoje neuslyším zvuky, ale ani na chodbě není slyšet nic. Žádné kroky, žádné chrastění klíčů v zámku. Mám sucho v puse a polykám sliny. Hlad mám taky, ale žízeň je akutnější.

Zahaluju se do prostěradla a zkouším vyjít ven na chodbu. Je zamknuto. Cože? V noci jsem si nevšimla miniaturní klíčové dírky. Kdy k tomu došlo? Byla to Aneta? Matka představená nebo někdo jiný? Musel tu v noci někdo být, ta dřevěná miska tu včera nebyla. Nebo ano? Mám pochybnosti. Včera byl náročný den a poslední okamžiky jsem měla téměř rozmazané. Viděl mě někdo? Nahou nebo jsem byla přikryta?

Otázek hodně ale odpovědí málo. Snad Aneta bude vědět, ale její dveře jsou taktéž zamčené. Ksakru, mě tady uvěznily. Co si myslí? Že budu prosit? Že přistoupím na jejich zvrácenou hru? A co měla včera znamenat ta scéna s čůráním? Ještě teď jsem cítila stud a také štiplavý zápach na tváři. Nemám se jak umýt. Sedím na posteli a přemýšlím, co dál.

Zkouším bouchat na dveře na chodbu, ale neslyším nic než svou ozvěnu. Sedám na židličku a pláču. Brečím. Jsem naprosto odříznutá od civilizace, někde v lesích u kdoví jakých jeptišek. Přeci mě tu nemůžou nechat věčně. Znovu bouchám na dveře. Znovu. Znovu. Zkouším v pravidelných intervalech, ale buď mě neslyší nebo schválně ignorují. Přemýšlím, která je ta lepší možnost.

Mám žízeň. A hlad. Ale hlavně žízeň. Polykám sliny, ale hodně je to už na prázdno. Čekám. Dlouho. Až večer se ozývají zvuky, šourání, klíče. Marně čekám, kdy odemknou. Netuším, kolik je hodin. Venku už slunce nesvítí a začíná se šeřit. Jsem vyčerpaná. Naposledy jsem pila včera v lese ze studánky. Zkouším bouchat, tentokrát mě určitě slyšely. Musí mě ignorovat. Ale proč?

Vysílením usínám a probouzím se někdy v noci. Sucho v puse přetrvává a je ještě horší. Už nemůžu ani pořádně polykat. Z té bídy alespoň olizuju svou pokožku, nebo spíše pot. Je slaný, ale alespoň to mě drží nad vodou. Hm. Vlastně ani to ne. Hlavou mi probleskují myšlenky. Na dřívější život a aktuální situaci. Vlastně se moc nelišily. Zavřená, bez přátel. Jen trochu té vody bych uvítala. Za vodu bych snad vraždila. Uff. Je to hřích?

Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. Smyj ze mě úplně mou vinu a očisť mě od mého hříchu.

Slyšel mě někdo? Zabrala modlitba? Bůh mi zeslal svého anděla? Klíč v zámku byl toho důkazem. Sestra Aneta vešla dovnitř. Kolik je hodin? Je stále tma. Vidím její oči, svítí ve tmě, podle nich ji poznám. Přibližuje se. Jako kočka. Jsem myš? Hraje si se mnou? Tisknu se ke stěně a pozoruju ji. Sedá si vedle mě. Cítím její kůži. Je nahá. Proč?

„Jsem tvá mentorka“, zašeptá a pohladí mě po tváři. Co? Co chce? Proč přišla? Je nahá? Je lesba? Nestíhám přemýšlet a už je přímo u mě a začíná líbat. Její jazyk překonává mé rty a přináší vláhu do mých úst. Děsí mě, ale zároveň mě přináší úlevu a já zběsile cucám její jazyk. Je tak mokrý, vlhký. Vůbec to nebylo o polibku. Byla to základní potřeba – žízeň – kterou jsem hasila.

Odtáhla se. Pozorovaly jsme se navzájem. Čekala jsem. Položila své nahé tělo na postel a vystrčila namě svou chlupatou krásku. Nebo spíše škaredku. „Máš žízeň?“, zašeptala. Teď už si dáš ode mě? Ani nečekala na odpověď. Proud chcanek z ní opět vytryskl a já na rozdíl od minula se neodtáhla. Naopak jsem její chcanky vítala a otevírala pusu, abych jich pobrala co nejdříve. Než dopadnou na postel a vsáknou se do ní.

Jejich štiplavá vůně nebyla v tu chvíli důležitá. Voda, která snad tvořila většinu jejich chcanek, byla pro mé tělo nezbytná a já překonávala odpor. Ústa přisátá k ústí její močové trubice jsem do poslední kapky cucala čerstvou moč. Viděla jsem, jak se usmívá. Potvora. Dychtivě jsem se na ni vrhla a lízala i kapky moči, které se zachytily na chloupcích. Cítila jsem její šťávy i kundičky. Začala mi kundičkou jezdit po obličeji.