BYLO NEBYLO I

Doba covidových opatření je už dávno za námi – naštěstí, ale i tak musím přiznat, že jsou okamžiky, pro které na ni nemohu zapomenout. Stejně jako mnozí jsme i já musela pracovat z domova. Vzhledem k mé práci to ale nebyl problém a tak jsem si svoje korektury dělala z tepla domova. Pravdou je, že i takovéto pohodlí se přejí, obzvlášť když ráda trávím čas mezi lidmi. Manžel byl díky své práci neustále ve službě a tak jsem byla doma většinu dní a často i večerů a nocí sama. Nikomu snad nemusím vyprávět, jakou radost mi udělal šéf, když mi zavolal, že je potřeba udělat jednu rychlou korekturu a že mi s materiály pošle samotnou autorku. Konečně nějaká společnost, se kterou si snad budu moci popodívat.
Ani ne hodinu po telefonátu se u dveří objevila autorka textu, který měl projít korekturou, s notebookem pod paží a představila se jako Pavla. Sedly jsme si v pokoji na pohovku, abychom obě viděly na texty a pustily se do práce. Čas ubíhal, venku se pomalu sešeřilo a práce se pomaličku chýlila ke konci. Ještě posledních pár odstavců a pro dnešek padla. Obě jsme si oddechly a konečně se mohly pohodlně usadit. Teprve teď jsem si vlastně Pavly všimla blíže. Štíhlá, brunetka s vlasy sotva po ramena, velké hnědé oči, vysoká jako já, vlastně docela úplně normální holka mezi pětadvaceti a třiceti. Ale příjemná a povídavá a tak se mi ještě - i díky covidové samotě - nechtělo loučit. „Dáš si trošku vína“? Zazněla moje otázka a Pavla se koukla na hodinky – „a vlastně proč ne“? Přiznám se, že jsem se na takovouto odpověď dost těšila. Nalila jsem svoje oblíbené bílé a přiťukly jsme si na zdar naší práce. Seděly jsme vedle sebe a prostě drbaly, jak to holky dělají. Pavla seděla na pohovce, nohy elegantně skrčené pod sebou. Vůbec nám nepřišlo zvláštní, že se občas jedna druhé při zápalu rozhovoru dotkneme. Ostatně ten zápal malinko stoupal, úměrně s vypitým alkoholem a bylo zřejmé, že si dost rozumíme. Přes práci, knihy a politiku jsme semlely všechno včetně chlapů, až nastal malý okamžik ticha, jako bychom najednou ani jedna z nás neměla co říct. Seděly jsme těsně vedle sebe před téměř prázdnou lahví vína, rozpálené diskusí a alkoholem, kdy se najednou Pavla malinko naklonila ke mně, jakoby mi chtěla něco spiklenecky zašeptat. Její rty ale neskončily u mého ucha, ale na mých rtech. Zkrátka mne jemně políbila. V hlavě mi doslova explodoval zmatek. Co to je?! Co to má znamenat?! Co mám dělat?! Co si dovoluje?!! Ale ono vzájemné porozumění, ten okamžik, a samozřejmě víno byly příčinou toho, že jsem neuhnula a ona to vycítila. Její horké rty se dotýkaly mých a pak jsem ucítila její jazýček. Doslova omámená jsem se uvolnila, pootevřela rty a začala jí to oplácet. Špičky našich jazyků si hrály, dotýkaly se a proplétaly. Cítila jsem její vůni a její polibky a v hlavě mi zvonilo na poplach – co to děláš?! Ty nejsi na holky, máš manžela, to nemůžeš!!! Ale mé druhé já říkalo pravý opak a já cítila, že mne to vzrušuje. A pak to najednou přestalo. Pavla jako by dostala ránu elektrickým proudem se rychle odtáhla, postavila se a aniž by se na mne podívala rychle vyrazila k předsíni. Petro prosím tě promiň, nezlob se, já jsem…. to jsem nechtěla.. to víno a… já už vážně musím. Ani jsem se nestihla zvednout a doběhnout za ní do předsíně a byla pryč. Jen za sebou zaklapla dveře. Už jsem jen slyšela její kroky, jak sbíhala po schodech a pak bouchnutí domovních dveří. Stála jsem v předsíni jak opařená. Byla jsem zmatená. Zmatená sama ze sebe. Zabořila jsem se zpátky do pohovky a dolila si zbytek vína a skleničku jsem do sebe doslova kopla. Co to bylo? Cítila jsem se z jedné strany provinile, že se stalo něco, co se nemá, na druhé straně musím přiznat, že se mi to skutečně líbilo. Takhle jsem vedla vnitřní boj, ve kterém postupně získávalo navrch moje hříšné já dokud nezazvonil telefon. „Tady Pavla“, ozvalo se. „Petro, prosím tě nezlob se, já jsem to nezvládla, vážně jsem tě nechtěla – odmlka – vážně jsem tě nechtěla vyděsit nebo urazit. Nechala jsem u tebe ten notebook, můžu si pro něj poslat“? Cítila jsem, že to myslí vážně. „Víš co Pavli, ber to tak, že se nic nestalo, nikoho neposílej, stejně zítra musíme korekturu dodělat, takže co kdybys ho tu prostě nechala a zítra to doděláme“? Samozřejmě jsem měla na mysli práci, co měla na mysli Pavla, to jsem netušila, ale její odpověď – „ano, zítra v deset“ – mne uvnitř neskutečně potěšila. „Jsme dohodnuty – dobrou noc. Dobrou“. A pak se v telefonu rozhostilo tichu.
Musím přiznat, že ten večer jsem si dala sprchu a to docela studenou a vyrazila brzo spát. Jirka přišel v hluboké noci, jen mne políbil a v polospánku jsme vnímala jeho informaci o tom, že mne miluje a že zítra dorazí asi zase v noci jen, jako z veliké dálky. Naopak sladké mravenčení na rtech a v hlavě jsem cítila dokud jsem zase nezabrala. A také musím přiznat, že jsem se neuvěřitelně – po dlouhé době – zase těšila další civodově uzavřený den, kdy to s Pavlou budeme moct dodělat.