Karmínové nehty

11. 1. 2023 · 3 166 zhlédnutí BosorkaZhor

Utekl týden od návštěvy souseda. Tak nějak jsem ho už vypustila z hlavy a chystala se na večírek s přáteli. Koupila jsem si nové lodičky z vínově červeného semiše a s vysokým, jehlovým podpatkem. Prostě jsem jim neodolala. A když už boty určily tón, kterým se můj styl bude ubírat, tak jsem si zašla na nehty. Původně jsem chtěla něco spíš míň řvavého, ale nakonec jsem neodolala. Karmínově rudá, jednoduchá, lesklá barva pokryla moje nehty ve tvaru mandlových jader. Cestou z nákupu domů jsem se zasekla u výtahu. Vyfoukla mi ho bloncka z osmičky. No nic. Dám si to pěšo. Jsou to jen tři patra. V jedničce se asi na vteřinu zaseknu u dveří onoho souseda. Dámské zimní kozačky na rohožce. Asi na tři údery srdce jsem zažárlila a pak jen v duchu konstatovala, že se už asi nestaví. Vyšla jsem zbylé schody, odemkla, zalezla a zabouchla. Nebo jsem si to aspoň myslela, že zámek zacvakl. Tašky jsem odnesla do kuchyně a začala jsem se svlíkat, že dám sprchu.

Svršky dávám do koše na prádlo a jen v kalhotkách a ponožkách beru do ruky telefon oznamující mi novou zprávu. Soused. "Maličká neupadlo ti něco na schodech?" Do háje. Nemám tušení. Nic mě nenapadá. Píšu jen neutrální otazník. Blesková odpověď "šála?". Jasně. Sjela mi z kabátu a já si toho popravdě ani nevšimla. Asi ten zásek trval víc jak tři údery a nebo mám tepovku o rychlosti hibernující želvy. Píšu, ať mi ji cestou ven hodí do schránky. A jdu do sprchy. Voda mi teče do vlasů, na ramena a dolů kopírujíc moje obliny i zákoutí. Jenže . . . z pohody mě vytrhne posunutí dveří od sprcháče. Úlekem vypísknu, než si uvědomím, že ten, co stojí za mnou, je soused a dělí nás od sebe jen pár drobných pramínků vody. " 'Promiň, ale pochybuju, že by se vešla." Nechápavý zásek. "Ta tvoje šála" dodáš rozesmátě. "A bylo otevřeno, tak jsem místo zvonění šel rovnou dál, nevadí doufám?". Stál tam v domácích kalhotách, pod kterými se rýsovala boule, tričku obtahujícím jeho ramena a paže, a hodinkách. Jasně, že jsem přemýšlela cože je příčinou té boule. "Dík, podáš mi ručník, co je za tebou?" a než mi ho podáš, tak si umanu, že se pak do sprchy ještě vrátím. Beru ručník ze tvé ruky, balím se do něj a přemýšlí nad těmi dveřmi. "Ty mokré vlasy ti sluší maličká" proneseš a vytrhneš mě z přemýšlení. Tak se tě ptám jestli si dáš kafe a ty zavrtíš hlavou a protáhneš jeden koutek rtů "Musím." a jen mě chytíš za kraj osušky pod mým zadkem a přitáhneš si mě k sobě. "Mimochodem moc pěkný nehty.", uchopíš mě za zápěstí a kousneš lehce do kloubků prstů a s pohledem skrze prsty na podlahu proneseš, že bys se mnou chtěl strávit noc. Asi mi to rezonuje v hlavě dýl, jak ozvěna v sakra dlouhým a hlubokým údolí. Mlčím. "Tak já půjdu" zvedáš se, prsty mě letmo pohladíš po tváři a s drobným úsměvem rty odcházíš. Přemýšlím, proč tvůj úsměv byl spíš pokusem o zakrytí nějakého smutku. Zase si připadám jak zaseklý autista.

Oblékám si černé krajkové kalhotky a podprsenku. Natahuju si samodržky. Přes to černé šaty s drobnými červenými puntíky s áčkovou sukní ke kolenům. Nalíčím se. Mimo jiné rudou rtěnkou. Navlněné vlasy sepnu sponou na bok. Beru černé psaníčko, telefon a klíče. Nějak mě ale zasekne divný pocit, než mi to dojde. Chybí mi náhradní klíče. Vždy je mám na botníku v misce. Nejsou tam. Přemýšlím, jestli si je neodvezl synovec při poslední návštěvě. Na telefonu zahlédnu probliknutí. Zpráva. Od souseda. "Klíč mám u sebe já, říkal jsem, že s tebou chci strávit noc." a mnou projede smíšená vlna nejistoty i vzrušení. Musím vyrazit.

Večírek utekl a když se čas nachýlil ke konci a při odchodu jsem odmítla doprovod nameteného týpka, tak jsem za svou osobou slyšela něco o namyšlené krávě. Beru si taxíka. V těch jehlákách odmítám jít po kočičích hlavách. Vystupuju za pět minut před vchodem a odolám nutkání jít po schodech. I když ty kozačky mi pořád vrtají v hlavě. Vystoupím z výtahu. Odemykám dveře a pro jistotu zamykám s klíčem v zámku. Jsem ko. Nechci přemýšlet nad návštěvou ho. Padám do postele a v momentu očekávaného dopadu se vyděsím a vyskočím na nohy. Co to sakra.... V posteli mi leží soused.

Jen ve spacích šortkách. A spí dál. Asi hluboce. "Do pr ... " zašeptám. Chvíli na něj koukám. Nebo spíš civím. Ty jeho ramena, paže a předloktí... Ten zadek. Leží napůl na boku, napůl na břiše a má zas ten svůj smutnej kukuč. Jdu tiše do koupelny a svlékám se. Sprcha. Dlouhá sprcha. Přesně taková ta ve které vystřízlivíte a najede mozek. Proč je slovo, kterým začíná každá z myšlenek. Obleču se do čistého tílka a šortek a jdu do ložnice. Přemýšlím, jestli nespat na gauči, ale to on spí v mé posteli. Takže vyprostím z pod jeho nohou deku a zakryju nás oba. Neodolám. Hladím ho po tváři a ramenou. Má je docela studená, tak nás zakryju co nejvíc to jde a zavrtím se napůl pod něj, napůl vedle něj a usínám s hodně intenzivním pocitem, že je to všechno nějaký wau, uf, šílený a divný, přesto krásný.

Nad ránem mě probudí jeho ruce a šeptání "Doufal jsem, že se dočkám.". Svlékáš mě. Tvé koleno se vklínilo mezi má stehna a dáváš je od sebe. Na zadečku cítím tvůj tvrdnoucí penis a rozespale zavrním. Dokonale rozumíš mým signálům a zajedeš bez ptaní do mě. Zase jsem tě plná a cítím to blažené mokro, které s přirážením vytéká ven. Prsty mi přejedeš po páteři. Prohýbám se a jdu ti naproti. Cítím, jak do mě stříkáš své sperma chvíli po mém vrcholu. Líbáš mě mezi lopatkama na páteři a znovu usínám.

Probudím se za světla. Už sama v posteli. Jen mokro a tvé sperma na vnitřní straně mých stehen mě usvědčuje, že to nebyl sen. Cestou do koupelny si všímám klíčů. Ne ale těch mých.