Kamarádi

16. 2. 2023 · 5 612 zhlédnutí bobik2008

Jako mladý kluk jsem nastoupil do učení a bydlel na internátě. Byli jsme na pokoji čtyři kluci. Spali jsme na palandách nad sebou dva a dva. Já Bořivoj štíhlý blonďáček spal dole, nademnou hubený, vysoký, tmavovlasý Jarda. Na druhé palandě spal dole malý, drobný zrzek Péťa a nad ním černovlasý ,svalnatý, mohutný Tonda. Když jsme se byli před spaním osprchovat tak jsem kluky okukoval. Jarda měl dlouhé štíhlé brko a zarostlý pytlík, Tonda pořádnou tlustou klobásu jak starý chlap a chlupatý jak medvěd, Péťa měl drobného pinďoura s trochou rezavých chloupků a já středně velkého šulina. Jarda s Tondou si něco špitali a koukali se na nás. Večer když jsme zalezli do peřin jsme měli poznat na čem se domlouvali. Už jsem spal když mně probudilo vzdychání a podivné vrzání paland. Péťa se také probudil a rozhlížel co se děje. To si kluci nad námi honili šuliny. Když zjistili, že je pozorujeme, tak seskočili dolů a začali nás nutit otevřít pusu a strkali nám do ní péra. Já měl hluboko v krku vražený Jardův dlouhý penis a Péťa se dusil Tondovou klobásou. Aby nám to nebylo líto tak se prostřídali. Když už měli ocasy pořádně tvrdé začali nás hladit po prdelce a stahovat pyžamo. Přikázali nám lehnout na břicho. Strčili nám pod něj polštář a my v hrůze s vytrčenou zadnicí čekali co bude dál. Roztáhli nám půlky a lízali jazykem dírku. Bylo to příjemné. Potom si naslinili žalud a nasadili ho na dírku. Než jsme se nadáli tak na nás nalehli plnou vahou a s výkřikem pronikli do našich dírek. Bolest to byla veliká. Péťa brečel, ale to je neodradilo. Zakryli nám pusu rukou a mrdali jak zběsilí. Naštěstí se do nás oba brzy udělali a vytáhli ty své vystříkané ocasy ven. Tak jsem poprvé poznal jaké to je být vyšukán. Během týdne jsme to měli zažít znovu s výměnou. A tak jsem okusil i Todovu klobásu v sobě. Trvalo to celý první ročník a naše prdelky si na to protahování zvykly a po čase se nám to začalo líbit a užívali jsme si to. V tom druhém ročníku jsem byl na pokoji s jiným osazenstvem. O tom, ale někdy příště...