Na operačním sále...

Znali se už skoro rok. Věděli o sobě první poslední a přesto se nikdy nesetkali. Třikrát, čtyřikrát do týdne si psali. Jak dvě sovy trávili noci lovem chvilek, které jim den nepřinášel. Oba dva žili spořádané životy s partnery, kterým lze těžko co vytknout. Snad jen to, že za ty roky v manželství příliš zpraktičtěli, zevšedněli a na otázku: Co večer, myslíš, že by to šlo? Odpovídali po dlouhém nádechu a s očima v sloup, něco jako: Už zase? To už je nový měsíc?
Možná i proto utíkala Dorota a Lukáš k virtuálnímu přátelství na anonymním internet. Oba si začali být nesmírně blízcí ač na kilometry daleko. Tak nějak srůstali společnou radostí. Kolikrát už ani nebylo nutné nic vysvětlovat. Když se třeba ve zprávách objevil otazník, věděla, že Lukáš nutně potřebuje zjistit jakou barvu mají dnes její kalhotky a Dorka mu to ráda sdělila. Oba věděli, že jsou to jen blbůstky, ale byli za ně rádi. Měli se rádi.
Jenže je něco jiného vědět, jakou polohu má rád, kdy má jeho manželka menstruaci, nebo jakou má jejich nejstarší dítě rádo zmrzlinu a něco jiného je se setkat.
Ani na sebe neměli telefonní čísla, neznali navzájem své hlasy a teď nastala ta možnost, že se uvidí uslyší, dotknou jeden druhého. Jasně, že se dohodli jen na tom, že až on pojede přes její město, zajdou na kávu možná se projdou. Ale bylo to překročení hranice, horizontu. Má se stát něco co do teď nebylo. Zatím mohli říct, vždyť je to jen někdo z netu. Někdo, co si jen píšeme.
Když vjížděl do jejího města, měl tak stažený žaludek, že si připadal jak na potítku před maturitou.
Zaparkoval na smluveném parkovišti a koukl do zpráv. Chvěl se mu prst tak, že skoro nebyl schopen otevřít aplikaci. A pak i s jistou úlevou četl omluvnou zprávu.
- Moc se omlouvám, musela jsem vzít službu za kolegyni. Tak ta procházka ani kavárna nepůjde. Ale jestli můžeš počkat po desáté, v noci se operují jen akutní stavy.
Koukl se na hodinky, bylo něco po sedmé hodině a parkoviště před nemocnicí, kde Dorotka pracovala jako sálová sestra, bylo v podstatě prázdné. Odepsal:
- OK, pak napiš.
Sklopil sedačku a po nekonečné dnešní cestě a náhlé úlevě napětí, usnul v autě.

Bylo asi půl jedenácté když ho probudila zpráva:
- Uklizeno, za chvilku všichni odejdou? Jsi tu?
Než stačil Lukáš odpovědět pípla další zpráva:
- Sekce, jdeme rodit.
A po další hodině, zpráva:
-Krásná holčička. Ještě jsi tu? Asi za půl hodiny bych měla mít klid.
Lukáš koukl na hodinky. Bylo sedm minut po půlnoci.
-Jo a docela bych si dal kafe :-)
Odpověděl na sebe nenechala dlouho čekat:
-Vrátnice II budova C druhé patro dveře sály. Zvoň na sály, ne na sesterna. Ještě vytírám.
S o poznání menší nervozitou, která byla notně opilována čekáním stiskl zvonek s nápisem, Sály.
Po chvilce čekání se dveře otevřeli. Za nimi stála menší usměvavá žena s nazrzlými vlasy až na ramena. Zvedla oči k muži asi o hlavu většímu než byla ona, který zrovna malinko znejistěl z ráznosti jakou se dveře otevřeli a poměrně hlubokým hlasem pronesla.
„Ahój.“
„Ahoj.“
Vypadlo i Lukáše, chytl bezmyšlenkovitě její podávanou ruku a pak jak by se znali věky nahnul se k ní pro pusu, kterou tak nějak automaticky dostal. Dorka za ním zavřela dveře a mírně zavelela.
„ Dáš si to kafe? Jestli jo tak jdeme na sesternu, to je tady. Ale sem může někdo přijít. Občas si sem dojdou udělat kafe sanitáři co mají noční.“
Naučenými, rychlými pohyby šmejdila po sesterně a v mžiku byly dvě kávy. Popadla je a znovu velela.
„Půjdeme na sály, noční sestra tam má spací pokoj. Tam nikdo nemůže, kdo mi nezavolá.“
„No, ale tady zazvonit můžou né.“
Rozhlížel se Lukáš v sobě naprosto neznámém prostředí.
„Můžou, ale to se nedělá. Vědí, že mužem být na sterilizaci, nebo vytírat sál a tak se nejdřív volá na mobil. Neboj od zavolání je tak dvacet minut než přijde druhá sestra. Teda u plánovaných. Když by sem, ale vezli něco rychlou tak to vím ještě rychleji a navíc uslyšíme houkačku.“
Lukáš si vzal hrneček a celý nesvůj procházel za Dorotou jejím královstvím.
„Tady si vem galoše, tyhle boty do ruky. A pozor tady je na podlaze lepící pás.“
„Co?“
Zarazil se Lukáš a zároveň to dvakrát chroustlo jako když se odlepí izolepa.
„Tak už nic.“
Povzdechla si Dorka.
„To není kvůli dezinfekci? Na to se nešlape?“
Zarazil se Lukáš.
„Jo šlape, ale né, když má noční malinká sestra a ty tvoje šlápoty jsou jak od slona. Každý vidí… No nic, když tak řeknu že tu byl někdo pro nástroje.“
„Takže sem bych správně fakt neměl co?“
„Jasně že ne, tady zamnou nebyl ani manžel a pojď prosím tě ať můžu zhasnout. Když se tu svítí tak to je vidět ze dvora a na sesternu chodí ti co se nudí, nebo nemají kafe.“
Rychle prošli chodbou z které na pravou stranu odbočovali tři místnosti. Vchody s prosklenými dveřmi, které, ale vypadali jako že se nikdy nezavírají. Vše bylo osvícené jen nouzovým světlem.
„A tady nemáte kamery?“
Zajímal se Lukáš, když rychlým okem sledoval okolí, zatím co se snažil udržet krok s Dorotkou.
„Ne ty budou až v nové části, tu teprve staví.“
Dorka vklouzla do místnůstky na konci chodby a Lukáš ji následoval. Trochu se zklidnila, když si sedla na peřinami zastlanou postel. V místnosti byla ještě skříň, křesílko a malý stolek na kterém tiše hrálo rádio.
„Můžeš si sednout tamhle do křesílka, anebo tady ke mně.“
Lukáš se bez zaváhání posadil k Dorotce. Tak blízko, že už to víc ani nešlo a vlastně ani nevěděl jestli to náhodou nebylo trochu tím, že by u Dorky hledal bezpečí v nečekaně nezvyklém prostředí.
Usrkl z hrníčku kávu a jak jeho oči sklouzli na Dorotčiny nohy, trochu s úsměvem se zeptal.
„To tu všechny sestry nosí tak krátké šaty.“
„Sálový úbor je krátký, je to praktické a je tu horko.“
Rukou si je v sedě s marnou snahou pokusila popotáhnout níž.
„Mě to nevadí.“
Usmál se už víc Lukáš.
„Aspoň se snad brzo dozvím barvu kalhotek.“
„A nebylo by pro tebe jednoduší se zeptat?“
Překvapila ho Dorka.
„Asi bylo, tak jo, jakou máš dnes barvu?“
„Já vlastně ani nevím.“
Rozesmála se Dorotka a odhrnula lem šatů.
„Modré.“
Řekli oba naráz a znovu zazněl místností smích.
Lukáš, se špatným, přehrávaným herecký výkonem naznačujícím myšlenkový pochod k něčemu velmi zásadnímu, se zeptal.
„Hezké. A mohl bych se hmatem přesvědčit, že je můj předpoklad správný a látka na ně použitá je velmi jemná?“
„No zkus to.“
Jen pípla, jindy tak hovorná Dorota.
Lukáš zajel rukou pod šaty a prsty jemně pohladil kalhotky. Už se zdálo, že ruku stáhne spět k sobě, ale najednou uchopil okraj kalhotek v Dorotčiných tříslech. Jemně ho svíraje v prstech, přejel po lemu nahoru a dolu. Pak zase nahoru a pak tak dolu, až se jim oběma zatajil dech. Cítil na hřbetu prstů horko a vlhko její ho těla. Nedokázal dát ty prsty pryč. Zadívali se jeden druhému do očí a pak Dorotka řekla.
„Ale jenom jako ve snu, jen jednou, slibuješ?“
„Slibuju.“
Řekl Lukáš a políbil jí. Pak položil její i svůj hrneček s kávou, který do té doby ještě oba drželi v ruce, na stolek. Vrátil se k Dorotce sedící na posteli. Políbil ji a položil do peřin. Jejich vzrušení přesahovalo míru, kterou byli schopni rozumem zvládnout. A tak jí Lukáš bleskově stáhl kalhotky a rozepínal si poklopec.
„Promiň, promiň.“
Zarazila se Dorotka
„Ty nechceš?“
Trochu víc nechápavě ze sebe vyrazil Lukáš.
„Ale jo, jo jen. Na sále jsem zapomněla kýbl po vytírání, ten tam nikdo nesmí najít.“
Lukáš vyndal z poklopce svůj tvrdý penis koukl mezi Dorotčiny roztažené nohy.
„Ty fakt vytíráš sály, myslel jsem, že jsi instrumentářka.“
„Jo jsem, ale o noční nechtějí platit uklízečky, tak to děláme my. No ne, blbý nápad promiň, promiň pokračuj“
A Lukáš se na ní položil a zatím co se líbali vklouzl mu penis do její horké a neskutečně vlhké pochvy, tak samozřejmě, jako by to bylo už po sté. Začali se ve vášnivém obětí převalovat na neodestlané posteli a jejich ruce zajížděli pod oblečení, které zakrývalo těla a oni se o tom druhé dlaněmi a prsty chtěli dozvědět co nejvíce. Lukáš začal divoce přirážet, protože její vzdechy ho neskutečně vzrušili a on se ztrácel v té rozkoši. Náhle si uvědomil, že Dorotka nebere antikoncepci. Rychle ho vytáhl a v polo kleče prodýchával tlak, kterým jeho tělo chtělo vybuchnout.
„Co je, nelíbí se ti to?“
Lekla se Dorotka a Lukáš omluvně vysvětloval.
„Né, ne je to nádherný, promiň právě až moc.“
„Co až moc?“
„No jako, že už budu a ještě nechci.“
Dorota se rozesmála.
„Proč nechceš, já myslela, že právě o to jde.“
„Tak zaprvé nemam kondom a ty nic nebereš, zadruhé jsem si tě chtěl užít trochu víc a potom, chtěl jsem, abys byla nejdřív ty.“
Dorotka se usmála a trochu mateřsky začala vyvracet Lukášovi obavy.
„Tak zaprvé, když bych nevěděla, že do mě můžeš stříkat, nepustila bych tě tam. Zadruhé máme ještě čas asi do půl čtvrté. Pak by jsi asi radši měl zmizet. A za třetí, já se takhle stejně nedokážu udělat. Tak koukej vklouznout zpátky a neoddaluj to.“
Lukáš na ní znovu nalehl, tvrdý penis, který pořád ještě nevěděl jestli v návalech vzrušení udrží tlak a nepustí sperma ven, se znovu vnořil do její nádherně horké pochvy. Ucítil jak své dlaně položila na jeho pevný a vzrušením stažený zadek a přitáhla si ho k sobě. To už Lukáš nevydřel a povolily v něm všechny zábrany, předsudky a naprosto odevzdán okamžiku do Dorotky ejakuloval. Ještě se chvěl, když ho políbila a šeptla.
„To bylo nádherný.“
„To bylo. Jen jsem teď úplně vybitej.“
„Tak pro to se to taky dělá. Já jsem zas úplně nabytá.“
Smála se Dorotka, když si před Lukášem otírala sperma, které jí vytékalo z pochvy. Koukal se mezi její roztažené nohy, jak jeho semeno mizí v papírovém kapesníku a pak si vytáhl kalhoty a zapnul poklopec. Dorotka se zvedla a aniž by si vzala kalhotky šla ke dveřím.
„Neboj vrátím se, jdu jen vyřešit na sál ten kýbl.“
Proběhla na krajní ze tří sálů a vyvezla kbelík na kolečkách do chodby.
„Tak na sále jsem ještě nebyl.“
Vydechl trochu užasle Lukáš.
„Když koukám na to vybavení tak to je dost podobné autodílně.“
Smál se a komentoval.
Jen uprostřed je lůžko a ne zvedák, vrtačky, flexi... vercajk je v chromu a tamhleto vypadá jak počítač na diagnostiku. Jen máte všechno v igelitech a není to od oleje.“
„Tak tady to bývá spíš od krve. Někdy to cáká a teče všude.“
„Brr, z toho na mě jde hrůza.“
„Proč ? Pro mě je to práce.“
„To je pravda.“
Usmál se Lukáš a dodal.
„Tady by ti to šlo?“
Dorota se zarazila. Pak se k němu otočila a šeptla.
„To by záleželo na tom, kdo by operoval?“
Chytil ji v pase a natlačil na operační stůl, který byl nastaven na gynekologické zásahy.
Pevně ji sevřel a jen rukama. Jako by byla nic nevážila ji posadil na stůl. Nohy jí dal do pochromovaných podpěr. Dorota už vzrušením ani nedutala. Lukáš se posadil na kulatou židli bez opěradla a zajel na jejích kolečkách tak hluboko mezi Dorotčiny nohy, že už na něj neviděla. Jen cítila jeho dech na lasturce. Pak rty. Jazyk, který jí projel mezi stydkými pysky. Obkroužil je zvenku a znovu vklouzl po mezi ně. Vybral si poštěváček a tomu se začal věnovat. Špička jazyka jemně ze strany na stranu hladila místečko těsně nad ním a občas přejela i přímo přes perličku. Čas pro oba přestal existovat. Každý po svém se topili v rozkoši. Když už cítil, že mu ta její pomalu teče i po bradě a stéká za výstřih košile, naslinil si dva prsty. Spíše ze zvyku. Jinak to bylo zbytečné. Protože v místech jeho operace bylo vaginálního sekretu tolik, že to nebylo nutné. Pomalu jí vsunul oba prsty do pochvy a jejich bříšky zatlačil na stěnu proti stydké kosti. Dorotka sykla a její dech byl zas o trochu hlasitější. Pak Lukáš políbil její poštěváček a začal ho lízat, zatím co ruka s prsty v pochvě kmitala nahoru dolu, tak rychle jak to jen svedl. Dorotka to vydržela asi pět vteřin, pak vykřikla a pokusila se kolena dát k sobe, ale měla je v držácích. Lukáš čekal s pusou na její horké vulvě dokud se neuklidnila a pak pomalu vytáhl prsty. Postavil se a rozepnul si kalhoty. Koukal se na Dorotku roztaženou v operačním stole, prodýchávající vrchol, který dozníval v jejím těle. Přistoupil k ní a špičku penisu zasunul k okraji pochvy. Když se do Dorotky ponořil celý jeho zbytnělý žalud, ozvalo se zvonění. Oba sebou trhli. Mobil. To nebyl mobil. Zvonek šel přímo od dveří. A pak se teprve rozezněl telefon.
„Ahoj spíš? Promiň zapomněla jsem ti zavolat. Primář se nakonec rozhodl, ještě odoperovat ten appendix.“
„Jo, jo spala jsem vydrž prosim tě, hned jdu.“
Lhala Dorota jak když tiskne a pokusila se i o zívnutí, aby podpořila myšlenku, že zrovna vstává z postele. Vrazila Lukášovi jeho boty do ruky a gestem ruky ho poslala do prostředního sálu. Šla otevřít sestře stojící za dveřmi. Zaplať pánbůh, že je tady ještě klíč a nemá ho každý. Pomyslela si když otevírala. Sestra se protáhla dveřmi jak vítr a hlaholila.
„Je to sice appendix, ale starej ho chce operovat na ortopedii. Že prej to tam má nejraději.“
Vyhrkla vkročila do prostředního sálu a rozsvítila všechna světla. Lukáš poučky o maskování příliš nestudoval, věděl, ale že když má přesvědčit ostatní, že někde není, musí v to nejprve uvěřit on sám. Stál naprosto nehnutě v jediném trochu stinném místě hned za vchodem a když kolem něj sestra prošla snažil se splynout s kachlíčkovou stěnou. Oba byli oslněni náhlým světlem. Sestra si protřela oči a zatím co cosi vyndavala z nerezové skříňky na protější stěně, za jejími zády se u vchodu od zdi odlepil stín a pomalu bez mrknutí oka vycouval na chodbu. Když už byl s jistotou kryt zdí chytla ho Dorota za rameno a tlačila ho rychle chodbou k východu ze sálu. Cestou za chůze, ani netušil jak mu sundala gumové přezuvky a ještě než otevřela dveře z oddělení, zasunula je zpátky do regálu.
Skoro neslyšné, Ahoj, blesková pusa a dveře se zavřely. Lukáš stál na chodbě nemocnice. Schody nahoru, schody dolu v ruce boty a bzučící zářivka nad ním. Jinak naprosté ticho. Začal se obouvat a když vsunul nohu do druhé boty, na něco narazil. Znovu nohu vyndal. Uvnitř boty byly až hluboko do špičky zasunuté modré kalhotky. Stál s jednou zutou botou a kalhotkami v ruce. Přemýšlel co teď. Pak mu, ale došlo, že tam samy zapadnout nemohly. Otočil se od dveří, na které před hodinkou a něco zvonil. Obul si druhou botu a vyrazil k autu. Najednou mu pípl mobil. Přišla zpráva ve které byl jen otazník. Cestou vyťukal odpověď:
- Moment kouknu do kapsy :-) Modrou.
Pak pípla ještě jedna zpráva:
- Tak šťastnou cestu. Už musím na sál.
Na to Lukáš vyťukal do mobilu:
-Na prostřední? :-)
A v další příchozí zprávě už byly jen tři emotikony. Úsměv, pusa a srdíčko.