Kterak nás život k polyamorii přivedl

Co víc je příběh než vlastní zkušenost založená na procítění a zažití na citové či fyzické úrovni..

Ano v jistých podobách jsme mi každý vypravěč a můžeme jisto jistě přednést krásnou povídku, či rovnou román do podoby, kterou si můžou ostatní alespoň představit a mít z toho nějaký aspekt tvůrcovi myšlenky či duše.

Pro nás vlastně tato pouť začala před rokem a půl. Měli jsme všechno, co si dva monogamně žijící lidé mohou přát a přesto stále něco scházelo. Dcera zdravá v rozpuku mladí a druhý potomek na cestě. Věru, člověk by řekl, že nic nemohlo být perfektnější.... Jenže jako každá ideální tvář, tak i naše skrývala jisté neduhy a sváry, které veřejně nikdo neviděl. Překročení limitů pochopení a porozumění, byla stejně problematické, jako přiznání faktu, že si v podstatě lezeme na nervy. Rozvod byl na spadnutí a odloučení nevyhnutelné. Jako zvláštním mávnutím proutku se však zdálo, že ani jeden nechceme o druhého přijít bez boje. Tudíž došlu k jakémusi paktu mezi námi a složí neporušitelného slibu.

Opustit závoj vlastní bubliny a koukat dál než běžný člověk. To je opravdu vzácné. A právě to se nám tímto slibem povedlo dostát. A aby nám život nekomplikoval věci dost, připletl nám do cesty jednu kamarádku. Sama byla velice zvláštní. Ale měli jsme jí rádi a my s ní trávili často chvíle a ona u nás rovněž. Když se pak rozešla se svým přítelem, který jí rovnou řekl, aby se odstěhovala, nabídli jsme jí pomocnou ruku. Byla těhotná po čtyřech měsících vztahu. Věru nečekala na nic.

Když pak nás začala navštěvovat častěji a na delší časové úseky, vytvořili jsme si k ní pevné citové pouto a naše domácnost byla nejednou lepší plnější. V té době ta myšlenka začala klíčit více intenzivněji.

Ona před námi chodila nahá, nebo spoře oděná, studu postrádajíc se na nás i dívala při intimních chvilkách. A leč bylo vše velice vzrušující, nikdy si s náma nic nezačala. byť se nechávala osahávat. No a takto to pokračovalo až do jejího porodu. Kdy se věru hodně změnilo. Jako svědek narození jejího dítěte, už nešlo pouze o kamarádský vztah. Ani moc nepomáhalo, že naší domácností se ozýval řev tří dětí.. Nicméně bylo to moc fajn. Atmosféra domácnosti která byla jiná a zajímavější než ostatních na nás dýchala ze všech stran. Leckdy nad tím člověk udělá to příjemné ah a povzdechne si, že proč to skončilo, nebo vůbec nezačalo být, takové, jaké si to člověk celou dobu představoval.

Osud má občas tendence nám dát něco, ale zároveň nám říká, že ne takhle to má být. Po pěti měsících společného navštěvovaní a spolu soužití se naše cesty rozešli a to né zrovna v dobrém. A když člověk, pak otevřel oči, tak zjistil, že vztah byl jednostranně využívám, ale nepřijímán. Takže pohled nazpátek byl takový, že vlastně to nebylo opravdové. Poučení nám, které se tak vrylo do srdcí, nikdy bez lásky.

Nechvíly po té, se zdálo, že myšlenka toho je ztracená, připletla se nám do cesty další velice milá a půvabná dívka. Mladá, leč rozumem vyspělá. Měsíce dopisování se přeměnili ve společný víkend. Kdy jsme jako přátelé strávili hezký večer bez intimností a chtěli se vzájemně poznat lépe. Největším nepřítelem našim byl však její předchozí vztah, který skončil rozchodem a nás postavil do role hojivé náplasti.

Byť jsme oba vyznali lásku jí a cítili to tak, nakonec po dvou strávených víkendech s námi se rozhodla nám dále už nepsat, přesto, že jí nebylo nijak ublíženo, ani s ní nebylo špatně zacházeno. Takže bylo opravdu těžké přijmout, že jsme byly využití jako citová náplast a nám to tím ublížilo opravdu hodně.

Ano polyamorie není pro každého, nelze jí vštípit, nemůžete jí pochopit, pokud sami v sobě nemáte myšlenku a přesvědčení, že láska není věc, ale dar, který je možné sdílet. A to né jen s jedním člověkem, ale i s více, pokud to tak srdce žádá.

Pro nás to jen bylo nasměrování tou správnou cestou, že hledat lásku ve své nejhezčí podobě je opravdu těžké, ale naděje umírá poslední ne?