Z deníčku jedné katastrofy II.

Deníčku, ještě chvíli tě budu psát, než ten zelenej mozek zas přepne do normálního režimu. Mám trochu obavy, že na tom cvičení podstoupil i lobotomii. Nicméně jsem optimista. Není to prý jeho první cvičení. Takže se mu poctivě vyhýbám a dělám neviditelnou. Pepa mi mé snažení neulehčuje. Ach ten Pepa. Teď přesně chápu rčení co je v domě, není pro mě. Ta atmosféra mezi námi je nesnesitelná. Potřebuji se ho opravdu zbavit. V hlavě se mi rodí pomalu nějaký debilní nápad. No co, dlouho jsem nic nevyvedla. A tak při čekání s pacientem na chirurgii sjíždím všechny možné i nemožné stránky a hledám nějakého gigola. Zavrhnu to, neboť jsou to tak pohlední samci, že by mi to nikdo nevěřil a snad nejsem tak ošklivá, abych si někoho musela platit. S totální nevolí se přihlašuji zpět na amatéry a koukám na zdejší materiál. Selekce je těžká, ale beru to nemilosrdně kosou a lovím z toho jen pořádné narcisy a vtipálky. Jednoho si pár dnů poctivě zpracovávám , dostávám nálož fotek ve všech možných i nemožných pózách včetně toho vorla mezi nohama. Samozřejmě dostávám i podrobné rozměry. No chlape, tebe si do kalhotek nepustím ani po celém balení lubrikantu. Nemám vrata do chlíva, ale svému účelu rozhodně posloužíš, bejku.
Martin mě ve svém volnu tahá pomalu z postele ještě před polednem. Jsem po náročné noční, takže náležitě protivná. Je mi špatně, takže se zvládnu posilnit leda tak hroznovým cukrem než s ním jdu na lekce šermu. Nesnáším jeho snahy, o to vyplňovat můj volný čas. Nikdo nedokáže pochopit, že chci taky trochu samoty. Haló, lidi, já jsem introvert. Jenže pro něj slovo NE neexistuje. Mám ráda historické zbraně, ale on mi to jistě zvládne zprotivit. Naštěstí mě neučí žádný konkrétní styl ani školu, nešermujeme se ani s kordy, ale vystačíme si s cvičnými dřevěnými meči a pár pravidly. I tak to někdy pěkně bolí. Obzvláště když jsem rozespalá a nesoustředěná. Měla jsem ho raději přemluvit k boxování do pytle. Ani trochu mě nešetří. Průběžně na něj ječím, že já jsem oproti němu slabý prcek, tak ať mě neřeže jak chlapa. Jen schytávám, že se mám konečně taky nasrat a útočit. Vypustit to všechno ven. Mě nevyhecuješ, kámo. Po nějaké době už ten meč sotva držím a nedá mu moc práce mi jej opakovaně vyrazit z ruky. Nepokouším se jej zvednout , jen zvednu ruce na znamení vzdávám se. Chvíli mi to prochází, ale pak dostanu prdu přes kozy se slovy braň se, zbabělče. On mě vážně praštil přes kozy? To jako fakt? Víš jak to bolí, chlape? Hodnou dobu to ještě rozdýchávám a protože mi to zvedání meče s dotčeným výrazem trvá příliš dlouho, tak dostanu zásah i přes prdel. Vida vida, vzteklina vylézá z ulity. Ale že to trvalo. Nicméně se mu ani vzteklá nemůžu rovnat. Pro mě je to sranda, ale on se zbraněmi umí. Moje utrpení nekončí. Ten bezmozek naverboval i Pepu. Naštěstí jemu tohle nic neříká, ale já jsem dostatečně unavená a dobitá, abych neměla už ani sílu vzdorovat. To si jako vážně budeme náš vztah a jednorázový zásun vyjasňovat s dřevěnými meči v rukou? To má být ta civilizovaná rozmluva? Okej, je čas ze zbabělé Xeny udělat šlechtičnu a s patřičnou dramatičností se poroučet k zemi. Za tohle určitě jednou dostanu Oskara. Ale hodnou dobu jsem nic nepila, jídlo jsem nepozřela a noční směny mě poctivě likvidují, takže mi můj omdlévací herecký výkon oba dokonce věří. Jsem prostě jednička, oblafnout dva zdravotníky to už je level expert. Ale nesmí to být zas moc dramatické, aby mě ti dva rytíři rovnou neodvezli do nemocnice. Takže voda, studený ručníček na hlavu a najednou je to ťuťu ňuňu a já jsem zase princezna, kočička, maličká... Božínku, hlavně se nesmát. Vše v nejlepším pořádku. A po sprše, když je ze mě zase člověk, jdeme s Pepou do kavárny. Pane bože, jestli začne v kavárně plné mamin s dětmi mluvit o sexu, tak já se asi na místě propadnu do země.
Sedíme vedle sebe a zatímco já se chystám naprosto originálně spáchat sebevraždu užráním se k smrti těch zákusků, tak on se snaží nějak začít. Bože, z těch věnečků, punčáků a kremrolí si způsobím jenom chvilkovou hyperglykémii. Slinivka mi nepoděkuje, ale bohužel to přežiju. Tak nic, musím to týrání ukončit já první. Dva stydliví introverti by se prostě neměli nikdy dávat dohromady. Aniž bych chtěla nebo nad tím nějak přemýšlela, tak ze mě vypadne jenom jedno jediné slůvko promiň. A z něj leze jak z chlupaté deky, že bychom v tom mohli pokračovat. Že to bylo přeci krásné a oba nás to tokání přeci bavilo. No jsem si jistá, že ta naše telenovela spíš víc bavila kolegy. Takže dobrou půl hodinu poslouchám jak mě hrozně chce. Alespoň nemusím mluvit. Můj mozek řve na poplach, že by to přeci šlo. Čemu se zas bráníme? Kde čmucháš levárnu? Vždyť je sladší než ten medovník, co teď žereš. Ty vole, chci si dát facku a další studenou sprchu. Nevydržím sedět. Zas cítím tu potřebu. Jestli se nestane zázrak, tak beru zpět vyslovené a pustím si do kalhotek i toho narcise s výbavou porno herce z amatérů. Ta parodie má pokračování. Vidím to na jeho kalhotách. Vidím jeho ruku na mém stehně. To jako vážně? V cukrárně plné dětí a mamin? Určitě jsem rudá jak krocan, ale je mi to jedno. Nechám jeho ruku vklouznout pod moje kalhoty. Trošku se mu cukají koutky, zatímco mě tře přes kalhotky a já se snažím držet lžičku a jíst ten medovník aniž by na mě bylo něco poznat. Tenhle herecký výkon určitě nebude můj nejlepší. Tvář pokerového hráče si neudržím. Roztékám se jak ta zmrzlina v tom poháru. Ale neudělá mě. Taková drzost. To se musí oplatit. S elegancí dámy omylem strčím do té jeho ledové kávy a postarám se, aby to měl v klíně. Rychle vytahuji své kapesníčky a s omlouvám se, já nechtěla, ho taky pěkně třu. Je jako kámen. Teď se zas škodolibě usmívám já, zatímco on se kroutí a chce už jít. „Ale, drahoušku, ten medovník je naprosto luxusní. Nechceš taky? A takový punčák neumím ani já. No a ta zmrzlina. Bože je fakt ze smetany. Ještě jsem neskončila,“ mučím ho důkladně.
Zajímalo by mě, kdo tahá za naše nitky osudu ,ale má jistě neobyčejný smysl pro humor, protože to zase končí v autě. Já to nemůžu vydržet a on taky ne. Omezujeme se jen a pouze na zásun, aby se z toho dráždění zase hned neudělal. Není to o moc lepší než poprvé a mě se tak zoufale nechce mluvit a něco si diktovat. Jak nám to může chvílemi tak jiskřit a pak se to mávnutím proutku proměnit v tragédii? Takže chvilková euforie střídá zklamání a zoufalství. A teď jak z toho ven? No pravdou. Takže celý tyjátr znova, že to byl jen úlet. Jen malé uspokojení jeho chtíče. Má vnitřní bohyně se akorát tak probudila ze spánku a líně protáhla s mrzutým ale ale, ono se něco děje? A to se nesmí opakovat. Šťourám se mu dýkou v srdci, když mu oznamuji že žádný vztah nechci a ujišťuji se, že tentokrát to už pochopí. Chci tu telenovelu opravdu ukončit a udělat za tím tlustou čáru. Takovou, která už vydrží.