Kosma

Každé noci k sobě bohyně Kosma pojme mladého muže za manžela, aby s ním zplodila dítě. Narození potomka předznamenává úsvit, a když novorozený vykoukne nad obzor, svým světlem a teplem zalévá celou zem. Jak stoupá výš, hřeje, roste, dospívá. Putuje po obloze. Stárne. Později odpoledne, když už vyprchává jeho čas a zeslábne tak, že své tělo neudrží na obloze, klesá dolů. Ponoří se za horizont. Umírá. Přichází noc. Rozhostí se tma.

Zlí jazykové Kosmě přezdívají Černá vdova. Černá kvůli noci, která prý halí její tělo, a vdova, že žádného muže, které pojala, již nikdo nikdy nespatřil. Podobnost přezdívky s obávaným pavoukem není náhodná, neboť jazykové dodávají, že svého chotě po samotném aktu pozře.

Ta myšlenka mladého a udatného Urdraga pronásledovala již od rána, od chvíle, kdy velekněžka provedla rituál, jako každého dne. Hodila kosti a ty vyjevily, kdože se dnes stane novým otcem Slunce. Bez nejmenších pochybností kosti ukázaly na Urdraga.

Normálně by se mu jistě líbilo, že jej nekrásnější dívky kmene omývají v kádi s horkou vodou, že mydlí celé jeho tělo, nevyhýbajíce se ani intimním partiím, ba právě těm věnovaly zvláštní pozornost. Připravovaly jej na setkání s bohyní. Měl by být poctěn, že byl vybrán právě on, aby vstoupil do noci a obdělával lůno samotné Kosmy. Marná byla slova velekněžky, které slibovaly život věčný po boku bohyně Kosmy, o slavné službě na noční obloze, o tom, že se stane jedním z mnoha světel, které sovu září stráží v noci nad světem. Poprvé se v jeho srdci usídlil strach. Co když mají zlí jazykové pravdu? Co když ho bohyně ze života sprovodí tak brzy? Když bojoval po boku svých druhů proti rivalům nepřátelským kmenů, snil, že jednoho dne dosáhne slavných vítězství, získá velké bohatství a založí rodinu, vychová syna. A potom, v jedné nejslavnější chvíli, zemře na válečném poli. Na pohřeb mu půjdou vnuci a budou vzpomínat na předkův plný a dlouhý život.

To se však nestane. Urdraga pozře bohyně a jediné, co po něm zůstane, bude jméno vytesané na schodech Chrámu bohyně Kosmy. Už teď jej kameník tesá. Urdrag slyší, jak se nad vesnicí nese zvuk kameníkova kladiva a sekáče.

„Bohyně má veliké štěstí,“ pravila Nana trochu smutně, zatímco namydlenými dlaněmi omývala Udragův úd. „Kéž by si Kosma vybrala někoho jiného.“
„Ale není tomu tak,“ přimhouřila oči velekněžka, který na celý očistný obřad dohlížela. „Dej si pozor na jazyk, dítě! Kdyby tě Matka slyšela, mohla by se ti pomstít za to, jak smýšlím o jejím budoucím choti.“

I povzdechla si dívka a pokračovala. Možná po Urdragovi zůstane jenom jméno vytesané do schodů v Chrámu, ale ona nezapomene. Často, když bude večer uléhat, potěší se vzpomínkou na udatného válečníka, jehož tvrdé a velké mužství s takovou pečlivostí umyla.

Přišel večer. Urdrag čistý a zcela nahý stoupal po schodech chrámu až k samotnému jeho vrcholu. Necítil strach ze smrti, ale z neznáma a také z toho, že by měl jeho život skončit v mladém věku a v zapomnění. Avšak splní svoji povinnost. Když bohyně zavolá, musí jít. Statečnost se projeví právě tváří v tvář strachu a on stoupal schod za schodem, než došel až nahoru. Nyní by skutečně nikdo nemohl tvrdit, že by Urdrag nebyl statečný.

Naposledy se ohlédl. Dole pod chrámem zanechával vesnici a svůj lid. Potom vešel mezi vysoké sloupy, které čněly k nebesům, jako by je podpíraly namísto střechy. Stanul na místě, kam nemá přístup nikdo jiný, něž bohyně Kosma a její vyvolený.

Na večerní obloze vykukovaly první hvězdy. Podlaha komnaty byla zcela vystlána jemnými kůžemi. Navrstvené na sebe vytvářeli měkkou a příjemnou podušku.

Urdrag spatřil z poza sloupu vycházet tu nejkrásnější ženu, kterou kdy spatřil. Její pokožka matně zářila a dlouhé stříbřité vlasy se vznášely kolem její hlavy a hýbaly se, ač panovalo bezvětří. Třebaže mohla klamat mladou a nevinnou tváří, Urdrag věděl, že bohyně je stará jak samotný svět.

Poklekl před ní na kolena a sklonil hlavu. Neodvažoval se ani promluvit.

Promluvila ona a její hlas byl jemný jako měsíční svit. „Povstaň bojovníku, pohleď na mě a vezmi si mě jako muž.“

Urdrag na ni pohlédl a postavil se. Kráčel k ní a připadal si jako ve snu. Náhle, jako by neexistovalo nic jiného než ona… a sémě pochybností a strachu, které mu rvalo útroby. Zastavil se.

Kosma jej pozorovala. Přimhouřila oči. „Velký bojovník má strach? Cítím ho z tebe, Udragu, čeho se bojíš?“

„Má bohyně, máš pravdu, bojím se, že nedokážu dostát svým povinnostem, protože mě sžírají pochybnosti. Jsi nádherná. Jsi nejkrásnější bytost, ale přesto… necítím touhu, ač bych měl, abych si tě dokázal vzít jako muž.“

„A co tě trápí, bojovníku, mohu se zeptat? Již brzy bychom se měli stát manželi, nemějme před sebou žádná tajemství. Posaď se,“ pokynula a sama se posadila na huňaté kůže.

Urdrag k ní přistoupil blíž a sedl si naproti ní. Bude upřímný. Pokud se skutečně blíží konec jeho života, proč by měl něco skrývat? „Bohyně, někteří říkají, že po milování svého manžela pozřeš, je tomu tak?“
Kosma na něho chvíli hleděla. Pak se ale nocí rozletěl její smích, jiskřil a cinkal jako zvonečky. I když se po chvíli utišila, na rtech jí pohrával veselý úsměv. „Tak tohle tě trápí, bojovníku? A bojíš se víc bolesti a smrti, nebo že tě prostě opustím, protože nebudeš dost dobrý?“

„Moje paní, rozhodně se nebojím, že bych nebyl vás nedokázal uspokojit,“ odpověděl Urdrag překvapeně.
„Takže se bojíš toho prvního. Na to je snadná odpověď, bojovníku. Já své manžely nepožírám. Dokonce tě ani nekousnu, jestli si to nebude přát,“ řekla, a jak před ním seděla, rozevřela svá stehna. Drobná skulinka orámována stříbřitými chloupky jemnými jako chmýří na konci babího léta. Ze skulinky rašily drobné kapičky vlhkosti, které se leskly ve svitu hvězd.

Urdragův pohled spočinul v jejím klíně. To ucítil, že se začíná probouzet jeho úd, neboť pohled na lůno bohyně, vlhké a žádostivé, byl příliš vzrušující, aby ho mohl nechat chladným.

I bohyně si všimla Urdragova probouzejícího se mužství. „Zdá se, bojovníku, že tvé trápení alespoň zčásti pominulo a tvé mužství vzkvétá.“ Po těchto slovech ještě víc roztáhla nohy a prohnula pánví vstříc Urdragově pohledu. Přisunula se k němu tak blízko, že by mohl by natáhnout ruku a dotknout se jí. To však nestihl, protože bohyně si najednou přetočil, sklonila hlavu do Urdragova klína a vsunula si jeho úd do úst.

Urdrag na okamžik leknutím ztuhnul. Potom však zavzdychal slast. Na většinu chmur v ten okamžik zapomněl.

Bohyně pohybovala hlavou nahoru a dolů, dráždila Urdragovo mužství jazykem i rty, a pyj rostl. Už za chvíli dosáhl své konečné velikosti a ztvrdl, nalitý až k prasknutí.

Tu bohyně přestala bojovníka dráždit ústy a nasedla na něj. Úd pronikl do božské svatyně, úzké, teplé, mokré. Kosma se na Urdragovi pohybovala a nabodávala se na pyj prudčeji a rychleji, při tom mu hleděla do očí.

Urdrag vnímal jenom stupňující se slast a viděl veliké a hluboké oči, které ho s láskou pozorovaly. V ten okamžik se zamiloval a věděl, že bude bohyni patřit navždy.

Druhého dne, když přišlo ráno, vykouklo Slunce nad obzor a zalilo světlem celý širý svět. Pod Chrámem v posvátném tichu zachrastily hozené kosti.