Příběhy ze sousedství 1

23. 3. 2023 · 5 256 zhlédnutí Ricksonn

Mám za domem velkou zahradu. V prvních jarních dnech, kdy slunce konečně začalo trochu pražit, bylo skoro dvacet stupňů, jsem se přesunul z pracovny pod mohutnou lípu. Rozložil jsem židli, stolek, na něj postavil kafe, mobil a notebook. Baterie vydrží tak hodinu, je to starej křáp, ale na psaní stačí. Píšu, píšu, když tu se ozval hlas a přetrhnul mi myšlenku: „Dobrý den.“

Rozhlédl jsem se a uviděl za plotem u sousedů dívku. Mohlo jí být kolem osmnácti, možná o něco více, to se dá těžko poznat. V každém případě jsem ji viděl poprvé v životě. Malá, hubená, blonďatá. Co vím, sousedi nemají dceru, ale jenom malého syna. Možná nějaká jejich příbuzná?

S úsměvem jsem odpověděl na pozdrav a otočil se zpět ke svému počítači, potřeboval jsem dodělat zakázku. Deadliny na reklamní texty na mě zaměstnavatel valí tak šibeniční, až si v poslední době říkám, jestli by nebylo lepší dát výpověď a vyrazit na rok nebo dva někam do ciziny… anebo využít možnosti nejisté budoucnosti copywritera na volné noze. Napil jsem se kafe a sklonil se nad počítačem.

„Vy tady bydlíte?“ zeptala se.

Povzdychl jsem si. Asi si chce povídat. A já mám tak málo času. Opět jsem se k ní otočil: „No jo, už to tak vypadá. A co vy tady? Na návštěvě?“

Dívka se zachichotala. „Kdepak. Já tady taky bydlím.“

„Ale nepovídejte, že jsem vás tady nikdy neviděl?“

„Přistěhovali jsme se minulý týden.“

Zarazilo mě to. Vůbec jsem netušil, že by Novákovi prodali dům a odstěhovali se. Je to klidně možné. Možná je to hloupé, ale já moc nevnímám, co se v našem sousedství děje. Buď jsem zavřený v pracovně nebo hraju ve zkušebně, anebo se toulám po horách. Asi bych se měl stydět, že mě naše sousedství nezajímá, ale je mi to jedno.

„No, tak ať se vám tady líbí. Mějte se pěkně,“ popřál jsem jí a otočil se zpět k počítači, připraven pokračovat v práci. Myslel jsem, že to vypadalo dost demonstrativně, aby pochopila, že potřebuju klid. Ona si to ale nemyslela.

„Včera večer jsem od vás slyšela hudbu. To jste hrál vy?“

Tak se zdá, že toho asi moc nenapíšu. Včera večer musela dost pozorně poslouchat, protože zkušebnu ve sklepě mám kvalitně odhlučněnou. Ale je fakt, že když večer všechno utichne, něco venku může být slyšet. Odvrátil jsem pohled od notebooku a otočil se k ní: „Trochu jsem hrál. Bylo to hodně slyšet?“

Zahihňala se: „Ale né, moc ne. Musela jsem přelézt plot a jít támhle k okýnku, abych to líp slyšela. Škoda, že to okno máte zakrytý.“

Mám ho zakryté akustickými molitany stejně jako stěny, aby to venku bylo slyšet co nejméně. „Aha. Tak to jo. Mám ho zakrytý proto, aby na mě holky nekoukaly, když hraju.“

„Hm… vy nejste rád, když se holky koukaj, jak hrajete?“

Sakra, to je moc dobrá otázka. Moc dobrá. Hrát, skládat a potom s vystupovat s kapelou jsem kdysi vlastně začal právě proto, abych se líbil holkám. Ale přece to nenechám jenom tak. „Ne. Nelíbí. Hraju jenom pro kluky.“

„No teda,“ dívka se zašklebila, protáhla obličej a zakroutila očima, „takže vy jste na kluky! Tak to už mi nevadí, bála jsem se, abyste mě neočumoval. První slunce se musí využít,“ řekla a začala se svlékat.

Cože… všiml jsem si, že má kousek dál na sluníčku rozložené lehátko. Podíval jsem se na ni, svlečená byla hned, zcela nahá. Radši jsem se otočil k počítači a dělal, že ji nevidím. Musím se ale přiznat, že jsem se moc dobře bavil.

„Nemohl byste mě namazat krémem?“ ozvalo zpoza plotu.

To už by ale asi bylo přece jenom trochu moc. To víte, že bych ji namazal, kdyby nebyla tak mladá a nebyla to sousedka, které má možná doma rodiče. Jsem přece chlap. „Nemohl, mám práci.“

„Vy jste ale suchar.“

Střelil jsem po ní pohledem, ale zase ho rychle odvrátil. Nelehla si na lehátko, ale břichem se nalepila na plot. Drobná prsa prostrčená skrz pletivo.

„Je to možný, suchar je mý druhý jméno,“ odvětil jsem s úsměvem, pohled upřený na notebook. Ale rozhodně jsem neměl myšlenky na psaní.

„Ale stejně bych se někdy ráda podívala, jak hrajete,“ řekla.

Přemýšlel jsem, co vtipného jí odpovím, ale na stole začal vibrovat telefon. Chvíli jsem poslouchal výčitky svého šéfa, proč jsem ty texty ještě neposlal. Měl jsem sto chutí tomu odulému trpaslíkovi s brunátným ksichtem odpovědět, že jsem neměl čas na psaní, protože mě tady svádí mladá holka.

„Promiňte, musím jít. Práce. Tady toho s vámi moc neudělám,“ houkl jsem přes rameno a byla to pravda. Povzdechl jsem si, sebral počítač a přesouval do pracovny.

Tuším, že s novými sousedy ještě bude sranda.