Z jedné obyčejné noční

Miluji služby se svým mladším bráškou. Je to velmi vtipný a škodolibý člověk, takže našimi sourozeneckými vrtochy vždy bavíme i kolegy. A protože je dítko štěstěny, tak má vyšší postavení jak já a rád mi to dává pěkně vyžrat. Ale jo, má mě rád a chce mě motivovat k dokončení vzdělání.
Něco mě hrozně tlačí do hlavy a v uších. Je to nepříjemné, ale slyším hudbu, asi Slipknot. Počkat Slipknot? To přeci neposlouchám. Metal jo, ale Knoty ne. Zmatená se budím. Proč mám sluchátka v uších? Co tu dělá bratrův mobil? Bleskově je odhazuju, otočím se v židli a brácha s kolegou se ve dveřích trhají smíchy. „Zaspalas resuscitaci, ségra. Ale nechtěli jsme tě budit,“ svíjí se dál . Potrhejte si bránici, hoši. Já vystřelím na nohy. Pane bože, viděli mě tu spát doktoři i celý ARO tým? Brácha si protáhne své mohutné ruce a v momentě je u mě. Zná mě a ví co bude následovat, omdlévající šlechtična. Tak mě zas usazuje do židle. S kolegou si u měření mého tlaku uzavírají sázky na to, kolik naměří a kdo prohraje platí panáky. A ještě na glykémii by si mohli vsadit. Napomínám je, že mě nikdo z nich nebude píchat do prstu. Jsem v pohodě a ať mi raději řeknou, co se stalo a jaké je skóre. Hoši si na oddělení udělali z resuscitací národní sport a za zlámaná žebra jsou asi bonusy. Ono se to prostě stane. Oni se o to na ARU postarají. Hlavní je, že pacient naskočí ,ne? A já vždycky dostanu lepáka, když mu připomenu oněch pět centimetrů. Jo, jen já bych byla asi schopná si k tomu vzít pravítko. Ani dnes to není jinak. Nakonec prohlásí, že si dám povinně kafe. Jsem pravděpodobně jediný zdravotník v celé nemocnici, který nesnáší kávu. A to jakože vůbec. S láskou mi uvaří svoje. I smetánku dostanu. To bude zas nějaký fór určitě od něj. A taky, že jo. Místo cukru je to slaný. To si dělá prdel. Zamlouvá to, že tam mám rehydratační roztok. Ať mě to víc nakopne a funguju. No bezvadný. Jedna věc odpornější než druhá a on mi to smíchá. Podezřele ochotně si bere papíry oné pacientky, že to musí hodit na ARO a zdrží se na urologickém oddělení cestou. Asi slouží kolegyňka Jaruška a bráchovi se mozek stěhuje do spodních partií. Připomínám mu, že ještě nechci být teta. Z nás dvou je ten divočejší on. Posílá mě do prdele a že si mám hledět svého s panem Světluškou. Tak nazývá Pepu z radiologie, se kterým jsem se už dvakrát rozešla. Dvakrát. V zrcadle si prohrábne vlasy a s hvízdáním odchází.
Kolega Mareček si taky sedne ke stolu a něco kuje. Já si ještě jednou loknu kávy a rovnou jí vyleju do umyvadla, byť se mi trochu motá hlava z toho budíčku. Kontroluju pomalu zásoby infuzních roztoků a sepisuju si seznam, co vše budu brát ve skladu až se ten idiot vrátí z urologie. Kolega Mareček se ptá, co budeme dělat sami dva na tak mrtvém oddělení? Všichni přeci spí. Ne, senioři spinkají zásadně přes den a v noci zvoní o sto šest, bobánku. No ale teď nezvoní. Brácha si šel užít a proč by si měl užívat jen on? Čumím na něj jak opařená. Je přeci zaláskovanej až po uši. Kolikrát se tu vznáší jak na obláčku. Tak si běž laskavě na ten hajzl vyhonit a mě dej pokoj. No jo, ale po tom co viděl mého bráchu rozpáleného, tak má taky potřebu ženské péče. Jaruška prý skvěle kouří a zvládne polknout celého. Zda to svedu taky? Demonstrativně se křižuju a nahlas odříkávám otčenáš, aby se hodil do klidu. Nezabírá to. Proč bychom si nemohli vzájemně udělat dobře? Nemusí jít přeci o zásun, ne? Zvažuji své možnosti. Vedou všechny, ve kterých toho blbečka zabiju nějakým úžasným způsobem, jestli mi ještě jednou hrábne na prdel. Arzenál zbraní k tomu mám. Třeba plnou lékárnu.
Běžím na zvonek. Aleluja, někdy je fakt miluju. Babička dostane ve tři ráno nápad šramotit ve skříni s oblečením, protože ráno přeci půjde domů. No já o tom teda nic nevím, ale vysvětlím pacientce, že by bylo fajn ještě ty tři hodinky spinkat a nerušit u toho zbylé dvě pacientky. Někdy je to horší než v mateřské školce. Mareček to s úsměvem sleduje z chodby. Připomíná mi, že čas nám běží.
Bere mě za ruku, cestou hrábne do skříně pro prostěradla a zatáhne mě do prázdné personální sprchy. Jistá přitažlivost by mezi námi byla po tom, co se vysvobodíme z halen. Nemůžu říci, že se mi nelíbí když mě posévá polibky a nedráždí přes kalhoty. Ježiš, pokračuj. Zabiju tě asi až později....Zvonek. A nepřestane zvonit jak na lesy dokud tam někdo nepůjde. Oba jsme z toho nešťastní a trvá nám přestat a obléct se. „Doprdele, ségra! Zvoní ti sedmička! Budíček, Růženko!" “ Ozývá se bratr z chodby a svým vzteklým hlasem jistě vzbudí všechny čerty našeho oddělení. Okej, čas vylézt ze sprchy. Všichni tři tam stojíme na chodbě a všichni máme naprosto jasno. „Mám si jít dát druhé kolo s Jaruškou?“ ptá se s posměchem. Oba kroutíme hlavou, takže mi vytrhne z ruky prostěradlo, že si jde dát sprchu a ty jdi na ten pitomý zvonek.