FWB - cyklovýlet

Ze všední rutiny běžného nudného pracovního dne mě vyruší zvonění telefonu. Klárka... Copak má dnes asi za lubem, říkám si a kvapně zvedám telefon. "Ahoj Jendo, co děláš? Makáš ještě?", ozve se. Co asi, sedím tu v práci na hajzlu a honím si péro, říkám si v duchu. "No makám ještě, ale brzy už asi půjdu. Nějak mi to dnes nejde...", povídám umírněně do telefonu. "Je krásně a já jsem celá nadrbaná se hýbat. Co takhle podvečerní kolo?", ptá se mě Klárka. "Tak hýbat by ses chtěla jo? Na to nutně nepotřebujeme kolo", šibalsky reaguju. "Ty prase, na co ty hned nemyslíš… nech toho nebo uvidíš...", vyhrožuje. "V 5 tě čekám na kraji lesa jako vždycky", povídá už celkem nekompromisně a s těmito slovy se loučíme. Vždycky, když něco takového plánuje, začnu mít lehké šimrání v podbřišku. Ještě nikdy se nestalo, že by to skončilo jen jízdou na kole. Jasně že je nadrbaná. Ale já taky.
Je 17:10 a já se zpožděním dorazím na kraj lesa, kde už na mě netrpělivě čeká Klára. Že jsem posílal omluvnou zprávu na WhatsApp už v 16:55 asi nějak nezaregistrovala. Nebo spíš nechtěla zaregistrovat. Vidím jen nasranou tvář. „Víš, co tě čeká za každou minutu zpoždění jo?“, povídá s naprosto vážnou tváří. „Ale vždyť jsem se omluvil a….“, zbytek už jsem nestihl ani říci. „Tak nejen, že jdeš pozdě, ty ještě budeš drzý a budeš odmlouvat jo?“, zpraží mě. „Ani jsi mi nic nepřinesl?“, pokračuje už regulérně nasraným tónem. „Kam pojedeme?“, snažím se trochu odlehčit situaci a vrátit se k našemu původnímu plánu. „Na lesní sportoviště… Vezmeme to přes les a pak nahoru k vyhlídce. Pak už je to jen kousek. Celé je to takový pěkný okruh asi 15 km. A sportoviště je asi uprostřed cesty.“, povídá už trochu smířlivěji.
Vyrazili jsme tedy na lesní cestu, Klárka jela první a já za ní. Nechtěl jsem ji ještě více dráždit a bál jsem se, abych na ní nejel příliš rychle. Už teď jsem cítil, že z toho dnes nevyváznu jen tak lehce. Zcela zjevně měla velkou chuť mě dnes potrápit a tudíž se jí hodila jakákoliv záminka. Na druhou stranu i já se těšil. Koneckonců proto jsme se my dva dali dohromady. Jako dva BDSM+ kamarádi s bonusem. Po neblahých zkušenostech ani jeden z nás neměl ambice se hned pouštět do nějakých vážných známostí, ale oběma nám chyběl sex, parťák na sport i na SM hrátky. A vlastně i na cokoliv dalšího. Když jsme zjistili, že jsme na tom oba podobně, byla to už jen otázka té správné chemie. Já jsem navíc ujetý na štíhlé tmavovlásky. A Klárka byla štíhlá… blondýna… No co už, chybička se vloudila, ale našemu báječnému vztahu to vůbec nevadí. Podstatné je, že je hezká, chytrá, sportovně založená a nebojí se vzít do ruky bič… A nebo se nechá svázat a ošukat jako největší děvka… Switch kráska, která si ráda hraje a užívá si života plnými doušky… A to mě baví, v tomhle si skvěle rozumíme… No ale dnes má evidentně náladu spíš na ten bič.
Mlčky jsme projeli lesem a najednou byl před námi kopec. A tady jsem trochu cítil, že bude opět zle. Neumím do kopce šlapat pomalu. Přeci jen jsem docela trénovaný a prostě mi to nejde, i když se snažím. A tak samozřejmě nastalo to, čeho jsem se obával. Musel jsem nahoře na kopci čekat. Zjevně nasupená Klára mě sjela pohledem a beze slova vyrazila směrem cvičiště. Byl letní podvečer a cvičiště bylo poměrně daleko od civilizace. Nikde nebylo ani živáčka… Alespoň to tak vypadalo. Když jsme tam dorazili, Klára beze slova sesedla z kola, opřela jej o strom a z batohu vytáhla výbavu. Nebylo toho moc, ale já přesto věděl, že je zle. Provázek na podvazování koulí a krátký bičík. To nevěstilo nic dobrého.
Cvičiště se nacházelo nedaleko vyhlídky, uprostřed lesa. Byly zde ze dřeva postavené různé prolézačky, lávky a tunely. Jednalo se o cvičiště pro psy. Pro účely SM hrátek naprosto dokonalé přírodní prostřední, o čemž jsem se měl zanedlouho sám přesvědčit.
Pozornost Klárky se zaměřila na dřevěnou lávku, která se nacházela asi 50 cm nad zemí, a jejíž část sousedila se vzrostlým bukem. „Dneska si teda zasloužíš co proto…“, povídá tajemně. „Svlíkni se a na všechny čtyři“. Pomalu se svlékám do trenek… „Čekáš snad na tmu?“, přitvrzuje… „Řekla jsem snad jasně, že se máš svlíknout“. Už neodporuji a předvádím se jí v celé své kráse. Nastavuje ruku k polibku. „Na čtyři Jendo, na všechny čtyři“, povídá jemně. Klekám si na všechny čtyři a čekám, co se bude dít. Jsem napnutý jako struna. Za chvilku před sebou vidím překrásnou štíhlou nožku, kterou hned vášnivě líbám. „Vylez na tu lávku, opři se čelem o strom a roztáhni nohy“, zní nekompromisní příkaz. Penis mi nezadržitelně stoupá vzrušením, čehož si Klára hned všímá. „Ty seš čubka, to snad není pravda“, vypadne z ní. Když se dostanu do požadované polohy, vezme provázek a podváže mi koule tak, aby volným koncem mohla ovládat jejich polohu, což se ukáže být pro mě při dalších událostech dost zásadní. Koule mi visí dolů mezi nohama, péro trčí dopředu, jsem napnutý k prasknutí. Nevidím, co se děje za mnou, ale cítím, že se Klárka nejspíše svléká. A opravdu, zanedlouho mám před očima její voňavé kalhotky se slovy. „Tak můj milý kamaráde… Za to, že jsi dnes přijel pozdě, dostaneš za každou minutu zpoždění 5 ran bičíkem na zadek. A protože jsi byl drzý, přidáme ještě dalších 25. No a protože jsi nebyl jen drzý, ale nic jsi mi ani nepřivezl, zaokrouhlíme to na rovných 100, co říkáš? Dneska mám opravdu náladu tě seřezat jako koně.“, zní z jejích úst. „A že jsi mi ujel v kopci… Tak to ti možná výjimečně odpustím. A nebo přidám pár kopanců do koulí, co ty na to? I tak budeš mít problém to vydržet“, dodává. „A aby to nebylo jen takové tupé fádní bití, trochu si to okořeníme. Budeš držet mé kalhotky nosem tady u toho kmenu stromu. Jakmile je neudržíš a upustíš… Chceš vědět, co tě čeká?“, ptá se nadšeně. „Nevím má paní, ale určitě něco zajímavého“, laškovně odpovídám. „To nepochybně…“, odsekává. „Prostě si ty tvoje koule přitáhnu výš…“, povídá. „A když ti spadnou kalhotky znovu, přitáhnu je ještě výš a protože jsi chytrý chlapec, jistě ti nemusím vysvětlovat, co to pro tebe znamená“, povídá zřetelně škodolibým tónem.
Než jsem stačil odpovědět, měl jsem její kalhotky mezi nosem a hladkou kůrou letitého buku. Krásně voněli a ve mně se probouzela fetišistická vášeň. Jenže to už přistála první rána bičíkem na mém pozadí a ve mně se rozlilo horko. To je zjevně nějaký nový bičík, který si na mě pořídila, říkal jsem si v duchu, když v tom přistála druhá rána, při které už jsem sykl nečekanou bolestí. Byl jsem ale vzrušený a ta bolest ve mně stimulovala rozkoš. Penis mi tak ztvrdnul ještě víc. Další rána. Mám problém, říkal jsem si. Velkej problém. A ten problém se ránu po ráně začal zhmotňovat na mém pozadí ve formě rudých pruhů, které se jako umělecké dílo vybarvovaly při západu slunce uprostřed lesa. Samozřejmě jsem musel každou ránu poctivě počítat a přiznám se, že jsem měl co dělat, abych udržel kalhotky na správném místě. Ale věděl jsem, že je pravděpodobně dlouho neudržím… A i kdybych je zvládl udržet, těšil jsem se na další level. A tak asi při 40-té ráně padly překrásné modré kalhotky na dřevěnou lávku. Můj zadek už trochu připomínal rudou oblohu nad námi a hrál všemi barvami, ale to byl teprve začátek. „Můj milý Jendo, jak já se těšila na tuhle chvíli…“, povídá nadšeně Klára a přitáhla si moje koule do polohy, kdy byla víceméně loterie, zda je svým novým bičíkem při bičování mého pozadí zasáhne nebo nezasáhne. Kalhotky jsem si samozřejmě poslušně opět umístil mezi nos a hladký kmen. Věděl jsem, že teď už jde do tuhého a pokud je znovu upustím, bude to zlé… Ale neskutečně mě to vzrušovalo… Bolest je stimulem rozkoše, je-li při správné míře vzrušení dobře dávkována… „45,46, 47…“, počítám nahlas a v tom ucítím dotek bičíku na mých varlatech. Naštěstí jen krajem, takže to byla slabá palčivá bolest, která mi ovšem připomněla, co nevyhnutelně muselo přijít. „60, 61, 62…“, počítám, přičemž tenký bičík oblizuje moje koule čím dál víc… „65… auuuu“, zařvu bolestí poté, co moje koule zasáhne bičík v plné síle. To jsem nečekal. Klárka už prostě potřebovala nějaký progress. Samo sebou, že kalhotky byly okamžitě dole. „Jupíí…“, zavýskala a přitáhla koule nahoru, co to šlo. Bylo mi jasné, že lepší už to nebude a že teď se musím připravit na skutečné utrpení. Nejradši bych se teď na Klárku vrhnul a ošukal jí jako nadržený pes hárající fenu… Ale z těchto myšlenek mě vytrhnula ostrá bolest mých mučených varlat. To nedám, říkal jsem si v duchu, když přišla další a další rána a já se začal svíjet bolestí. „Jendo, když vydržíš do 80-ti, čeká tě sladká odměna“, povídá již viditelně vzrušená Klárka. Už jen nějakých 10 ran, říkám si… A těším se, až Kláru ohnu přes tuhle zatracenou dřevěnou lávku a naperu jí to do té její kundy. Za tohle ať si mě nepřeje, vztekám se v duchu, když v tom přichází další přesně mířené rány. Dává si záležet a vůbec mě nešetří, kurvička jedna… Já jí to spočítám… Moje koule musí být rudé jako rajče, možná už fialové, nevím… Ale neskutečně nadrbané… Další rána mě donutí si na chvíli lehnout, což mi dopřeje alespoň malý oddech… „Už jen 2 Jeníku a pak jsem tvoje…“, říká sladkým hlasem Klárka. Zatnu zuby a nastavím zadek s koulema, jak jen to jde. „Nešetři mě, ať to stojí zato“, povídám odhodlaně Klárce. Nedá mi to holka zadarmo… Klepou se mi stehna, bolest prochází z varlat do břicha a celého těla, péro je napnuté k prasknutí, ale statečně držím. Kurva, to je potěšení odolávat bolesti působené krásnou ženou. To přeci jako pořádný samec musím vydržet. A tak díky maximální míře vzrušení zvládám 80-ran na zadek, z toho 15 přímo přes varlata… „osmdesát“, říkám nahlas, lehám si a ohlížím se na Kláru, které z cyklo oblečku zbyl jen horní díl zakrývající její úžasná prsa.
Ležím, nabírám síly a koukám na ní, jak je nádherná… Přebírám iniciativu. „Kuř, ty čubko“, přikazují jí a nastavuji své tvrdé péro. Nemusím ji dvakrát pobízet, je nadržená jak hárající fena. V mžiku se chopí své role a saje mi ho neuvěřitelným způsobem, jak to umí jen ona. Cítím její vůni a vzrušení, které se v uplynulých minutách dostalo na maximum. Kouří mi ho nádherně jako zkušená děvka, ale s něhou, jakou žádná děvka vykouzlit neumí. Mám co dělat, abych se jí hned nevystříkal do pusy. Ale to nechci. Chci jí přefiknout, teď hned a tady… Chytám ji za vlasy a trochu neurvale ji přehnu přes osudnou lávku. Držím ji a do ucha jí šeptám „Za to, co jsi na mě dnes vymyslela, ti ho narvu do kundy až po koule a rozmrdám tě, že si týden nesedneš, to ti garantuju…“. „Ano, vraž mi ho tam ty bejku, chci to, udělej mi to, dělej, šukej…“, křičí na mě, čímž mě vyrajcuje na maximum. Druhou rukou ji drsně chytím za kundu a zkontroluju, jak je mokrá. Jsem spokojený… Plesknu ji prsty přes poštěvák, až výskne a škubne sebou. Nečekala to… Než se ale vzpamatovala, už jsem jí šukal jako smyslů zbavený. Moje zbičované koule narážely na její svatyni, což mi způsobovalo další bolest. Na to jsem už ale nedbal a šukal jsem jako o život. Tahal jsem jí za vlasy, zvedl jí z lávky a osvobodil její nádherné kozy. Potřeboval jsem se pomstít… Potřeboval jsem jí mučit, potřeboval jsem jí stisknout bradavku… Potřeboval jsem se do ní vystříkat a přitom ji způsobit vzrušující bolest… Pustil jsem její vlasy a chytil jí oběma rukama dvěma prsty bradavky, stisknul je a drtil je mezi prsty, až zařvala bolestí… V ten moment jsem do ní začal pumpovat svoji životodárnou tekutinu a cítil její silné stahy. Oba jsme prožili společný extrémně silný orgasmus. Takový při vanilkové sexu ani nejde zažít. Naše těla se ještě dlouho chvěla, než únavou padla na dřevěnou lávku. Dlouho jsem v ní zůstal, ležel částečně na jejích zádech a poslouchal divoký tlukot našich srdcí. Leželi jsme takhle snad věčnost… No přesněji řečeno, než zapadající slunko přenechalo prostor večernímu chladu, který nás donutil se obléknout a vyrazit domů. Na kraji lesa jsem jí políbil, poděkoval za nádherný večer a popřál hezkou dobrou noc. Naše touha po BDSM aktivitách byla na chvíli ukojena. Než mi zase zavolá… Nebo já jí…
PS: Moc jsem se nevyspal… Zkuste si usnout s rozšlehaným zadkem a koulema…