Dopisy z fronty

Čas na polední léky. Televize řve na plný kule a běží nějaký válečný dokument. Senioři se u toho překřikují, no spíše váleční veteráni. Někdy se to na těch pokojích sejde fakt skvěle. „Pánové, tmy a vydýchaného vzduchu si užijete dost ještě v hrobech. Co takhle roztáhnout žaluzie a pustit sem vzduch? Venku je tak krásně a vy jste tu jak faraoni v hrobce,“ řeknu dostatečně hlasitě a nekompromisně jim ničím jejich idylku. Od jednoho si vysloužím rovnou plesknutí přes zadek. Fakt dík, starý gentlemane. Místo vděku jsem semetrika a protože ten jeden už špatně slyší, tak huláká co že to mám s těmi faraony. Tohle jsou Ardeny, děvenko. Dostávám přednášku o těžké vojenské technice, chrlí na mě názvy tanků. Jo ještě Sherman mi něco říká. Já se z těch tanků zblázním. Kolegyně v noci pro změnu dostávala přednášku o hloubce válečných zákopů. Bráško, Martine, kde jste? Tohle je vaše hobby. Já v duchu děkuji řediteli a jeho hodinám dějepisu na zdrávce. Nejzbytečnější předmět se nyní zdál potřebnější než kdy jindy. Snažím se s chlapy držet krok, ale stejně si vysloužím kecy typu no jo, ta ví o válce hovno. My mladí si žijeme jako v bavlnce, zatímco oni v našem věku umírali. Takže zatímco mám vyčerpávající válečné přednášky , tak dostávám bláznivý, leč pro jednou snad neškodný nápad.
Zavedu řeč k jejich děvčatům a dopisování z fronty domů. Pak, když opět naráží na naší debilní pokrokovou dobu a neschopnost psát dopisy a souvětí, tak jim oponuji, že já mám slohy ráda a ráda bych dopisy svému milému vojínovi taky psala. Popsala bych celé stránky. Jestli si tedy nezahrajeme takovou malou spisovatelskou hru. Nejdříve je kolem toho kupa keců, ale když pánům dovolím býti i nemravnými, tak se toho nakonec chytají.
Televize utichá a zem se plní zmuchlanými papíry, kolegové si ze mě klepou na čelo. Vida vida, napsat milostný dopis mladé sestřičce z fronty nebude taková legrace. Primářka mě chválí před celou velkou vizitou a ostatní si ze mě mají vzít příklad. No jistě, tohle dostanu ještě vyžrat dle pohledů kolegů. O jedné noční, když usínám nad papíry, mi kolegyně položí na stůl dva popsané papíry. Umírám zvědavostí a přemýšlím, který budu číst první. Volím ten kratší. Asi budu potřebovat spoustu času na přelouskání těch hieroglyfů. Zvedám se od stolu a jdu ty veterány zkontrolovat. Jeden spí, druhý se hned ptá, zda mám ty dopisy. Jen přikývnu a poděkuji. „Až ty dopisy přečtete a my odejdeme, slibte nám, že je spálíte.“ Žádá mě pacient A. Ptám se ho proč bych tak krásné dílo měla ničit? Protože jsou to fiktivní zamilované dopisy a já se nesmím zamilovat do písmen a fiktivních osob. Oponuju mu, že já stejně raději trávím čas ve fiktivních světech různých autorů. Realita je pro mě příliš krutá a nehostinná. Z takové Narnie nebo Středozemě asi nikdy nevyrostu. Naléhá, abych je pak zničila, tak tedy souhlasím. Přání umírajících by měla být vyslyšena, pokud jsou splnitelná. K ránu k tomu tedy sedám znovu. Určitě se při čtení ošívám a červenám, páč kolegyně na mě čumí jak na blázna, tak preventivně na internetu hledám fotky Hitlera, abych se zas hodila do klidu.

Moje milá Ivet. Nevím kdy a zda tento dopis dostaneš, ale dnes nám napadl první sníh a začíná být opravdu zima. Uvízli jsme už několik dní na mrtvém bodě. Nepostupujeme ani my, ani nepřítel. Zásobování začíná váznout. Kéž by nám na frontu poslali i teplé kabáty a rukavice. Vzduchem se mimo zimy valí štiplavý dým a pach smrti. Mimo kulek nás začínají kosit nemoci. Jediné co mě hřeje, je myšlenka na tvojí hřejivou náruč a úsměv na rtech. Usilovně se snažím myslet na vůni heřmánku z tvých vlasů. Doufám, že na jaře už bude po všem a my spolu budeme moci zasadit všechny ty růže, aby pak provoněly i náš dům. Neuplyne den, abych nezatoužil po tvých dotecích a spojit se s tebou jak jen to je možné. Vyplnit tě do posledního milimetru. Chtěl bych zas a opět obdivovat krásu tvých úrodných boků, pocítit teplo tvého lůna, zdolávat ty dva rozkošné pahorky....bla bla bla, málo erotiky....Bolí mě pomyšlení, že si musíš dělat dobře sama. Ani nevíš jak toužím čechrat tvůj rozkošný kožíšek a užívat si jeho božskou vůni...

A už tady máme svatyni, jeskyňku, lasturku. To je mi ale výrazů pro ten orgán. Nutím se myslet na obrázek vulvy a detailní latinský popis. Ne, to mi na klidu vůbec nepřidává. Stejně se na židli neskutečně kroutím a ošívám.
Kde mám toho Áďu H? Můžete používat všelijaké archaismy a mě to stejně rozpálí. Těžko uvěřit, že tohle dokáže ještě vyplodit stařec nad hrobem. Naivně jsem věřila, že dostanu pouze historickou exkurzi. Přestávám to číst. Musím si ty dopisy nechat až na volný čas po službě. Až budu sama se svojí fantazií a s vibrujícím milencem objevovat krásy svého lůna. Z té chlípné myšlenky mám motýlky v břiše a chuť okamžitě něco provést. Zběžně bystrým okem prolétnu druhý dopis. Ten vypadá méně romantičtěji a více věcně. A taky jej z valné části tvoří skica tanku. To bude určitě ten Sherman. Musím to pak ukázat bráchovi, ať jsem paní chytrá.
Nad psaním dopisů trávím příliš mnoho času. Ale je to vítané odreagování. Samozřejmě krotím své vášně. Musím tomu zanechat alespoň nějakou úroveň, ale i tak se mi srdce o pár týdnů déle svírá smutkem když plameny ničí ta skvostná díla od starých pánů. Copak se asi stane s mými dopisy?