Rozloučení

Ráno mě probouzí hlazení po těle a já stále cítila jedno velké vzrušení ze včerejší noci. Krásné vlnovky se tvoří na mém těle, ale hned zase zmizí, aby přišly další. Natáčím hlavu víc na stranu, abych se mu podívala do očí, ve kterých vidím jiskru a zároveň smutek.

Moc dobře ví, že ho zase opustím. Moc dobře ví, že zase jedu pryč a dva měsíce se neuvidíme.

Ach bože jeho ruce jsou snad všude, přetáčím se na bok a cítím, jak se ke mně přitulil ještě víc, jednou rukou mi zajíždí do vlasů a druhou mi mačká moje bradavky, lehce za ně tahá. Za jednu a hned zase za druhou, ale moc dlouho to nevydrží a jeho ruka sjíždí pomalu níž až k mým chloupkům a lehce si s nimi hraje. I přes moje myšlenky rozloučení vrním pod jeho doteky a začínám vlhnout, když se jemně dostane mezi moje stehna. Ach můj bože zase už nemůžu skoro dýchat, když cítím jeho ruku na mém pahorku.

Trhnu sebou, když mi vedle postele zazvoní budík. Ne, to snad ne, ale ano, potřebuju vstát a jít. Nechce mě pustit, líbá mi krk a drží mě v objetí, ani se nesnaží mě ještě rychle protáhnout, jen mě drží a já vím, že se dívá na kufry, které jsou již skoro zabalené. Ještě pár dní a odjíždím, bože. Zlehka se snažím se otočit k němu. Poslední polibek a on mě pouští, protože ví, že jdu ještě naposledy do práce a on potřebuje taky jít.

Konečně je večer, jdu si s pár přáteli posedět na drink a rozloučit se s nimi. I on přišel a společně odjíždíme ke mně. Potřebuju ještě dojít do společné prádelny, co je dole ve sklepě pro věci. Jde se mnou, abych se prý nebála, jasně. Skládám těch pár kousků do koše a on je opřen o dveře, odkud mě pozoruje. Najednou vykročí rázně směrem ke mně, bere mi z ruky ten poslední kus a hodí jej mimo, aby mě mohl natlačit k pračce a rychle vyhrnovat sukni. Už po cestě v taxi jsem měla zase nestoudné myšlenky, které mě rozrajcovaly. Ochotně se předkloním, jeho ruka zajíždí tam kam má a oba nás překvapí, jak moc jsem mokrá. Neváhá, rozepíná kalhoty a rychle se přemisťuje do mě. Musím se zapřít rukama, protože to bere zase velmi rázně, což mám dnes opět ráda, i když si většinou nepotrpíme na takové rychlíky. Přiráží a já se jen vlním slastí. Po pár minutách, kdy už cítím, že se blížím k mému uspokojení ze mě ale rychle vyjíždí a já jen rozčarovaně stojím a lapám po dechu, protože slyším jezdce od kalhot, jak se zapíná. Hodím po něm vražedný pohled a on jen sladce, „To byl předkrm, jdeme nahoru“….