Lovkyně života

Jako student jsem chodil na brigády do muzeí a galerií. Ne snad proto, že by tam platili nějak extra dobře, ale většinou to byla nenáročná práce. Stačilo občas projít sálem, čas od času si někde sednout. Když jsem měl štěstí, mohl jsem si vzít s sebou učebnici a učit se na zkoušky, protože za celý den přišlo pět a půl člověka. A někdy samotná výstava stála za to, takže jsem strávil svou pracovní dobu prohlížením obrazů, obrázků a grafik svých oblíbených umělců tak, jak bych jako návštěvník neměl nikdy možnost.
Někdy v červnu, byl zrovna pořádný hic, mě poslali na nové místo. Zapadlá galerie na Pražském hradě, v boční uličce vedoucí z bočního nádvoří, že jsem o ní vůbec neměl potuchy. To bude dobré, pomyslel jsem. Klidná práce. Takovéhle malé výstavy jsem míval mnohem raději.
Černobílé fotky, vlastně ani nijak zvlášť zajímavé, abstraktní umění.
Návštěvnost odpovídala kvalitě vystaveného díla. Dopoledne pět lidí, odpoledne ještě o něco méně. S nosem zabořeným do knížky jsem studoval životy prvních Přemyslovců a snažil se pochopit, odkud se vzali a proč se tak hádali.
Pak klaply dveře.
Další návštěvník.
Odložil jsem knížku na okenní parapet schovaný za roletou a postavil se do svého kouta, odkud jsem měl přehled. Tam jsem stál, visačka na prsou říkala "kustod" a přetrpět těch deset minut, než návštěvník zmizí.
Jenže to byla návštěvnice.
Dlouhé černé vlasy, krátké letní šaty. Na stehně měla tetování, částečně skryté za červenou látkou. Byl to rozhodně zajímavější kousek umění než v celé místnosti tady.
Pomalu šla od fotky k fotce a každé z nich dala víc času, než všichni dnešní návštěvníci celé prohlídce dohromady. Nezlobilo mě to jenom z toho důvodu, že byla fakt hezká. Měla krásnou postavičku. A když jsem měl šanci se jí podívat do tváře, připomínala mi dokonalé madony renesančních umělců. Nádherný a přitom jen letmý úsměv, malý nosík a obrovské oči. Malé zoubky a obočí, které mě kdo ví proč hrozně vzrušovalo.
Jako kdyby se v těch očích skrývalo nějaké tajemství.
Nejradši bych odhalil všechna tajemství.
Tenká ramínka šatů na opálené kůži dokazovala fakt, že nemá podprsenku. Ale v tom počasí venku se nebylo čemu divit. Jen tady vládl příjemný chládek a tak jsem si všiml, že jí je trochu zima. Bradavky trčely pod tenkou červenou látkou vyzývavě jako poprsí nejlepších aktů z období romantismu.
Ani nevím, jak mě to napadlo, ale sebral jsem všechnu odvahu, co jsem měl.
"Není vám zima? Můžu vám půjčit mikinu," řekl jsem.
Otočila se, trochu vylekaně, ale usmála se.
A pro ten úsměv bych vraždil.
"Děkuju, jste hodnej."
Nebránila se a když jsem jí přehazoval mikinu přes ramena, ucítil jsem její parfém. A napadlo mě, jestli když nemá podprsenku, jestli má kalhotky.
"Jste tak hodný na každého?"
"Ne, dneska jenom na vás. Většinou sem nechodí nikdo, komu bych chtěl pomáhat."
"Překvapuje mě, že sem chodí vůbec někdo," znovu se usmála. A znovu bych pro ní vraždil.
"A proč tu jste vy?"
"Chcete společensky přijatelnou odpověď nebo pravdu?"
"Máte mojí mikinu," řekl jsem, "tak si pravdu asi zasloužím."
"Tyhle fotky mě hrozně vzrušují."
Podíval jsem se na černobílé rozmazané obrázky.
"Tyhle?"
"Jsou to akty. Nevidíte to? Ukazují pnutí a touhu mezi mužem a ženou a jejich pocity poté, co ochutnají zakázané ovoce."
"Aha," zvedl jsem obočí. Zřejmě v tom viděla víc, než já.
"Co vzrušuje vás?"
Cítil jsem, jak se červenám. Na tuhle otázku jsem nebyl připravený.
"A řekněte mi pravdu," mrkla na mě. "Naprostou pravdu a ne žádnou společensky přijatelnou odpověď."
Podíval jsem se jí do očí a fakt se mi líbily. Neměl jsem co ztratit. "Vy."
"To je jasný, jsem totiž kost," zasmála se a pohladila mě po ruce. Jako kdyby náhodou, ale ten dotek přivolal tisíce představ nádherné budoucnosti bok po boku s touhle neznámou kráskou. "Ale buďte konkrétnější." Naklonila se ke mě blíž, a zašeptala. "A pravdu."
Možná to bylo nějaké kouzlo. červenal jsem se až za ušima, ale v hlavě mi běžely představy, co všechno bych chtěl s nádhernou cizinkou provádět. Vůně jejího parfému, trochu sladká a zároveň trochu nahořklá, mě vtahovala stále hlouběji do denního snění. Jak by asi vzdychala, kdybych jí miloval? Jak asi chutná? Jak líbá?
"Něco se děje, vím to," zašeptala znovu a cítil jsem její horký dech na uchu. Cítil jsem její obětí, pevná ňadra a ještě pevnější bradavky. Přitiskla se ke mě, jen přátelsky, ale i tak mě to málem vystřelilo až do vesmíru. "Tak mi to řekněte."
"Stydím se," přiznal jsem se.
"Není čeho. Mě třeba ty fotky vzrušují tak, že kdybych měla kalhotky, jsou úplně mokré. Takhle mi jenom šťáva stéká po stehnech. Hele." A přejela mi prsty po tváři.
Už jsem věděl, jak voní její vzrušení. Točila se mi z toho hlava sladkým omámením.
Špičkou prstu mi přejel přes rty a tak jsem ji mohli ochutnat. Jen závan toho, co bych mohl mít... a já to chtěl.
"Tak povídej, co bys se mnou chtěl nejvíc dělat? Co tě vzrušuje ze všeho nejvíc?"
"Chtěl bych...," zdráhal jsem se to vyslovit, ale v tisíci představ se jasně vynořila jedna konkrétní. "Chtěl bych s tebou strávit noc a den a další noc. Chtěl bych proniknout do tvojí duše, chtěl bych cítit tvoje vyvrcholení ve svém srdci," mumlal jsem a nevymýšlel si a nedokázal jsem sám sobě vysvětlit, proč to říkám. Možná proto, že jsem cítil vůni její přirození, možná proto, že mě držela a tiskla k sobě, jednu ruku kolem pasu, jednu kolem krku a ucho nastavené k mým rtům, aby mě slyšela co nejlíp.
Neodolal jsem a políbil jí lalůček. Zavzdychala, ale dál čekala na mé přiznání.
"Chtěl bych..."
V představách jsem jasně viděl, jak ležím na zemi, ona si na mě sedá, abych jí mohl vylízat. Představoval jsem si, jak jsem celý mokrý od jejích šťáv. Pak se zvedá a klečí nademnou - abych měl výhled na její kundičku a pak na mě začne močit. Kapky se blýskají na světle, ulpívají na kůži, cítím její horkost a sdílení toho nejintimnějšího, o čem se nemluví.
"Už víš," poznala na mě a přitiskla se ke mě ještě o trošku víc. "Tak to řekni."
Tak jsem jí to řekl. Cítil jsem, jak jsem rudý až za ušima - takové věci říkat úplně cizí osobě na takovém místě, ale možná to bylo nějaké kouzlo.
Mačkala se na mě, mikina z ní už dávno zase sklouzla, jako kdybychom byli dávní milenci. Nechala se políbit na krk a v úsměvu, který se jí usadil na tváři na znamení vítězství, že ze mě to tajemství dostala, jsem utopil svoje srdce. A zatímco mě držela za penis, který se mi pod kalhoty vzdouval jako vzbouřenec během velké francouzské revoluce, tak nechala ramínko šatů sklouznout.
"Tak to uděláme," řekla.
Sklouzlo druhé ramínko.
"Tady?"
Šikovně mi rozepla knoflík na kalhotech.
"Tady."
Když rozepnula zip a uvolnila sevření, vydechl jsem.
"A teď?"
Stáhla mi kalhoty až ke kotníkům a já tam stál s trčícím penisem.
"Teď," pohladila mě po něm. Pak se přitiskla, políbila, a jemně přimáčkla k zemi. Podřídil jsem se jí.
Najednou jsem ležel na zádech a měl jsem ji nad sebou.
Neměla kalhotky.
A na podbřišku měla jen malý huňatý trojúhelníček, jinak byla holá a hebká a lesklá od všech svých šťáv.
Klekla si přímo nade mě a přimáčkla zadeček k mému obličeji. Nadechl jsem a pocítil touhu ponořit se celý do jejího rozkoroku. Líbal jsem a sál jsem, jezdil jazykem sem a tam, a všímal si toho, co se jí líbí. Chtěl jsem, aby vzdychala co nejvíc - chtěl jsem ji udělat.
V ten okamžik se naklonila a vzala mi ho do pusy. Nevěřil jsem, že dokážu ztvrdnout ještě víc. A o to víc jsem jí chtěl vzrušení vrátit.
Trvalo to možná celou věčnost, a možná jenom vteřinku. Pak zavzdychala víc a pak ještě víc. Kundičku měla najednou mnohem sladší než předtím. Pak vykřikla. A bylo jedno, jestli to někdo uslyší. Lehce se třásla, cítil jsem, jak se jí stahují a povolují svaly, jak ztrácí sílu.
Cítil jsem se šťastný a spokojený.
Po chvilce se odtáhla, vstala ze mě a klekla si nade mě tak, abych jí viděl do očí.
Věděl jsem, na co myslí.
Jenže jsem nevěděl, jaké to bude. Vždycky jsem si to jenom představoval, ale ten okamžik, kdy by se mi měl splnit sen, se zdál tak vzdálený.
Objevila se první kapička, druhá, celý čůrek, a najednou na mě močila plnou silou. Horká tekutina mi stékala na hruď a na penis. Jako kdyby mě zalévala horká láva a zároveň každá kapička ve mě vybudila víc vzrušení než cokoliv kdykoliv předtím.
Vystříkl jsem a potřísnil ji lýtka a stehna. Zasmála se a já věděl, že tohle je můj ráj.
Nevím, co se stalo pak.
Pak přišla nicota a temnota.
Ona zmizela. S ní zmizelo i všechno, co mělo smysl.
A tak jsem se ve vzpomínkách zas a znovu vracel k okamžiku, kdy vstoupila do místnosti. Znovu a znovu jsem prožíval chvíli, kdy mi splnila mou nejtajnější touhu, kdy se milování změnilo v chcaní, v okamžik, kdy jsem prolomil tabu, o kterém se nikde nemluvilo.
Zas a znovu, v nekonečnu nebytí.
*
Jen na té výstavě druhý den přibyla další zvláštní černobílá fotka, rozmazaná matlanice se sílou touhy a vzrušení. Znuděný kustod prošel kolem, znuděně zavrtěl hlavou a sedl si k mobilu a nějaké hře. Alespoň do chvíle, než přišla černovlasá dívka.
Tehdy, a jen na kratičký okamžik, si kustod všiml, že obrazy nejsou všechny, že je ještě dost prázdných míst... Ale určitě ne na dlouho...