Má nejdražší II.

„Ty s ním fakt v té prše budeš mít to...no víš co?“ ptá se rozpačitě Zuzka. Bezva, nedokáže použít ani slovo sex. „Samozřejmě, že spolu nebudeme mít sex ve sprše. Přestaň čumět na tu přitroublou Růžovku nebo kdes to viděla. Probůh, s pacienty nikdy žádné románky. O tom může mít každý z těch honibrků tak akorát vlhké sny. Dokonce za ním ani do té sprchy nepůjdu. Je to samostatný schopný muž. Tak se hoď do klidu a můžeme jít harašit na další pokoj,“ povzbuzuju jí. No spíš děsím, jak tak na ní koukám.

Říkám mu pan Oblek. A mám toho sympaťáka už od školy v oblibě. Pracuje ve vedení jedné z našich významných fabrik ve městě a je velmi vytížený. Až tak, že vždy zapomene na své krevní nemoci. Pak se někde například zraní, rozkrvácí se a nepřestane to. Zapomene si vzít léky, píchnout injekce a k nám se dostane dost špatnej. Jeho jediná kloudná dovolená. Když se válí na jipce a je mu opravdu zle. Jak se dostane k nám na standardní interní oddělení, tak už od rána pracuje přes notebook. A jeho jediným rozveselením a odpočinkem pak zůstává flirtování s námi děvčaty. Tedy se vším, co se tváří pod čtyřicet a trochu použitelně. Naše oddělení je věčně obsazeno staršími ročníky pacientů, tak je fajn mít občas pacienta pod pětačtyřicet let. Obzvláště pak pana Obleka. Málem jsem ho uškrtila na kravatě, když jsem ho na příjmu svlékala a rozčilovala se, jak v takovém malém městě někdo může držet takový dress code. A když se ptal zda ten oblek můžu poslat do čistírny, tak jsem ho poslala do háje načež mi bylo oznámeno, že to je ani nevím jaká italská značka a stál jistě víc než je můj plat, tak ať to laskavě zařídím. No a teď je tu v roztomilém nemocničním pyžamu k nerozeznání od ostatních.

Dostanu se za ním vždy jen na chvilku. Až k večeru to stíhám. Sedí u stolu, v uších sluchátko, noťas jede a do toho telefonuje. Proboha je pět hodin. Vážně bude dělat až do večera? Jen se tiše zeptám zda mám přijít později? Zavrtí hlavou a ukazuje ať se usadím zatímco odříkává nějaký kód do telefonu a pak se loučí. S lišáckým úsměvem se ptá na moje orgasmové skóre. Nulové, jsem v práci probůh a nemám čas se jít pomalu ani vyčůrat. Nápodobně, ale chtělo by to hned uvolnit. Co omrknout tu sprchu? Kroutím hlavou a protáčím panenkama. Nahlas konstatuji, že už ho asi brzy propustí když se takhle činí. Oznamuje mi, že zítra. A že bychom mohli jít na rande konečně po té době co se známe. Stydlivě se koukám do země a on mě jemně bere za bradu. „ Absolutně se k sobě nehodíme. Nenosím žádné kostýmky a lodičky. Fasádu si taky nedělám,“ přiznávám mu pravdu. Jsem ráda, že ho bavím. Přizná, že to má tak akorát do práce a nehledá ženu na žehlení košil ani placenou společnici. Má chuť na kávu z toho příšerného automatu a já musím jít nutně s ním bez diskuze. Galantně mi nabízí rámě. Gentlemani ještě nevymřeli. Ale jo, ať mají všichni zas o čem drbat. Cestou dostávám přednášku o arabice a robustě. Myslím, že přednáška z kvantové fyziky by pro mě byla stejná.

Takže zatímco se pohoršuje nad kávou z automatu, já si popíjím naopak studenou vodu a jdeme pomalu zpět. Ptá se kam která chodba vede. A zda je tam ruch. Aha, on chce soukromí. Výtahem se dostaneme do suterénu. Kde už je fakt mrtvo v těch skladech a mě neznámých prostorech. Jen my a hukot nějakých strojů. „Takže tady mají sestřičky sex s pacienty?“ zkouší to na mě zatímco já se opírám o zeď a nechávám ho dotýkat se mě. Rukami kloužu po jeho hrudi a břiše. Vím jak vypadá nahý. Tolikrát jsem ho svlékala, takže nemám potřebu jej teď svlékat. Jen zavrtím hlavou, že o ničem takovém nevím a sex tu rozhodně mít nebudeme ani my. Nakláním hlavu do strany a odhaluji mu tak svojí šíji k něžným polibkům. Celý se na mě natiskne a já ho cítím. Vida, tady už je někdo hodně zdravý. Bere mě za zadek a celou mě zvedne. Jemně mu vzdychnu do ucha a skousnu lalůček když mě sevře ještě pevněji. „Opravdu tu nebudeme mít sex? Ani rychlý? Tvé tělo říká něco jiného,“ zavrní mi do ucha. Prohrábnu mu vlasy naposledy a zas sklouznu na zem. Rukou mu po něm přejedu. Ten by stál za hřích. Taky mě pořádně vezme do rukou a promne s tím, že ty vnady rozhodně musí vidět v nejblžší době, ne-li rovnou teď. Ruka putuje pod mojí košili. Hned ho zarazím, že tady rozhodně ne. Ale mám teď hroznou chuť. „Až se tu budu večer po směně sprchovat tak si to hezky udělám s myšlenkou na vás, drahý. Pěkně prstíky si projedu klín a....“ Prst mi pokládá na ústa ať ho takhle nedráždím a nepokouším jeho nadrženost. Do ruky bere mojí ruku a jemně mě políbí na hřbet s tím, že se bude těšit na to rande a rozhodně to neskončí jen u slov, má nejdražší. Naivní pan Oblek. Netuší, že pro mě je to stále jen hra a nehodlám jí posouvat dál. Dnes se snad zas na nějakou dobu vidíme naposledy. A nebo ne?