Má nejdražší III.

Budeš moje osobní sestřička. Budeš mi myslet na léky a starat se o mě. Budeš se mnou létat na dovolené a jezdit po služebkách. A já tě budu rozmazlovat, když budeš dělat co chci. Budeš jenom moje. Dostaneš to, o čem se ti ani nesnilo, Popelko,“ naléhá na mě a já couvám a snažím se vymanit z toho jeho nepříjemného sevření a ošmatávání. Takhle jsem si to rande opravdu nepředstavovala. Čas začít něco dělat jestli se nechci stát obětí nebo se podvolit. Tolik jsem si přála, ho k tomuto účelu nepoužít. Aby se nenaplnilo poslání, s kterým mi byl předán. Tolikrát při mé nešikovnosti a snaze jej ovládnout na něm ulpěla má krev.

„Pohněte se a do devadesáti vteřin je po vás,“ Varuju ho tiše s pohledem upřeným dolů pod jeho rozkrok. Zdobená čepel z damaškové oceli mého kapesního loveckého nože se leskne přitisknutá k jeho vnitřní straně stehna. Mistrovské dílo tenhle mazlík. Nechci ho říznout ani bodnout, protože nestojím o ten rudý svinčík všude kolem a jak se znám, tak bych mu ještě poskytovala nakonec první pomoc. A k mé smůle bych šla do chládku za nepřiměřenou obranu. Protože on by beztak vykrvácel díky těm všem krevním poruchám, kterými trpí. Zahnal mě do úzkých a rozpálil do ruda svým naléháním. A já místo útěku zvolila útok. Páni, lekce šermu a boxu s Martinem mi přeci jenom zvedly sebevědomí. Dokonce se ani vzteky a stresem netřesu. Takže ho možná ani neříznu.

Očekávala bych, že si nadělá do kalhot nebo začne panikařit, či se dá na ústup. Má volný prostor. Nedržím ho v šachu. Místo toho je spíš překvapen a snad i ohromen. Fakt bych ho chtěla pro vážnost mých slov říznout. Ale nesmím. Nakonec si hvízdne. „Vida vida, z králíčka a mé nejdražší se klube pěkný dráček. To není ta vyjukaná stydlivá žákyňka, co jsem poznal. A jak se jí třásly ruce když mi měla brát krev. Vzpomínáš? Jak tam nad tebou stála učitelka a ty ses bála tu jehlu píchnout pod kůži?“ nahlodává mě tou vzpomínkou. Odběry krve nikdy nebyly mojí silnou stránkou. Povoluju nůž a prstem ho sklopím, tak abych nikoho nezranila. Pevně jej sevřu v dlani. Bude připraven k akci. Vítězně se usměje. „Takže, kdypak se z tebe stal takový John Wick?“ sonduje a vyzve mě k pokračující procházce, kterou jsme tak zdramatizovali. Ne, vůbec jsem nedosáhla toho, čeho jsem chtěla. Připomenu mu, že se o to postaral kolega a nenechám se nikým zneužít. „Co mám udělat pro to, aby to mezi námi bylo zase dobré? Nutně tě potřebuji, má nejdražší,“ náznak lítosti. Že by? Na to měl ale pan Oblek myslet dřív než se na mě pokusil vrhnout, po tom co jsem řekla ne. „Jsou ženy, které si nekoupíš. A já nejsem kurva. Odmítám být hračkou. Nemohla bych se za to na sebe ani podívat do zrcadla,“ odmítám ho zdvořile. Stále to ale nemá ten efekt. Zdá se, že ve mně vidí výzvu. Ale proč? Nejsem nijak speciální.

Ptá se zda mám ráda zbraně. Co bys řekl, chlape? Bezva, jeho zájem se zvýšil ještě víc a teď naléhá, že musím k němu domů. Že mi musí něco ukázat. A slibuje, že mi nezkřiví ni vlas. Dělám drahoty ještě dobu, ale nechám se nakonec přemluvit. A tak za necelou hodinu stojím v tom honosném baráku v jeho pracovně, ze které mě opravdu přechází zrak. Stovky knih a jejich vůně mísící se s vůní dřeva, starožitný nábytek a sbírka různých exponátů z jeho cest. Na stěnách visí obrazy. Připadám si jako na zámku a ne jak v moderním domě. A ve dvou vitrínách má historické zbraně. Obě je otevře. Prsty přejíždím po rukojetích dýk i čepelích. Jsou tupé. Nečekaně. A on mě zálibně pozoruje. Jo, tady se budeš vyjímat, králíčku. Nebudu. Na otázku kde je sehnal mi neodpoví. Jen se usmívá. Aha, zřejmě nějaký černý trh. Se střelnými zbraněmi jsem opatrnější. Mám k nim velký respekt a strach. Seznamuji se se zachovalými colty, bambitkami i francouzskými doutnákovými mušketami. Ptám se ho zda je to funkční a zda má vůbec zbroják? Posměšně ukáže na fotografie ze safari. To pózování nad mrtvým buvolem a nějakými impalami mi fakt neimponuje. Dávám tedy najevo své pohoršení touto krutou zábavou. Beru do rukou prastarý doutnák. Překvapivě prázdný. „Střelného prachu mám dost. Jestli se chceš pobavit,“ nabízí mi velkoryse možnost zastřílet si. No tomu opravdu neholduju a neumím to. S díky odmítám a jdu se rozplývat nad knihovnou.

Nešikovně zavadím o roh kulečníkového stolu. No to jsem ještě tak potřebovala. Hned pokládá ruku na tu mojí, kterou si držím bok. Jen se trochu cuknu, ale neuhnu. Pak mě popadne za boky a vysadí na ten kulečníkový stůl. Ruce nechává položené na mě. Připomínám mu, že mám stále ten nůž. No a nepřijala bych jako omluvu za jeho barbarské chování víkend v Paříži? Lišácky na mě kouká zatímco vrtím hlavou. Ani nevím proč, ale nohama ho přitáhnu blíž a ruce mu položím na hruď. Nemusím si říkat dvakrát a dostávám první letmý polibek. Ruce putují pod můj svetřík a hladí mě přes břicho i prsa. Můj vztek i strach mizí mávnutím kouzelného proutku. Klidně si mě celou vezmi. Nevím jak to děláš, ale chci to. Místo toho přestává. No tohle. Vezme mě za ruku a táhne do ložnice. Jo tak v pracovně ne a v ložnici jo? Má pro mě dárek. Ach jo. Kroutím se, že nic nechci, ale rozbaluju krabičku s růžovým vibrátorem. Fakt růžová? Posměšně na něj koukám a co s tím mám jako dělat? „No to máš místo svých jistě šikovných prstíků. Těch šest režimů, tě vystřelí do galaxie během chvilky, takže těch kol ráno po probuzení stihneš mnohem víc, má nejdražší. A mohli bychom to klidně hned vyzkoušet. Schválně jestli budeš dřív než já. Ve vší počestnosti. Každý ve své místnosti. Nedotknu se tě dokud o to nebudeš žadonit,“ uklidní mě na závěr když se chystám nesouhlasit a odmítnout to všechno.

A tak každý v jiné místnosti soutěžíme o to, kdo se udělá dřív. Já postupně testuji těch šest vibračních režimů, střídavě si dráždím klitoris a strkám ho do sebe na doraz. Jo, je to lepší než prsty, ale budu potřebovat větší klid a víc času na seznámení s mým novým vibrujícím milencem. Ale proč je proboha růžový? Proč?