Výlet do neznáma s neznámým II.

Sten potichu vyšuměl v prostoru a jeho ústa stále hladově sála na střídačku mé bradavky. Vlak poklidně brázdil jarní krajinou a já zažívala možná nejerotičtější zážitek. Tedy alespoň tohoto těžce vydobytého výletu. Pomalu se odtrhl od mých prsou, krku, lakonicky poodstoupil a rovnou se zeptal: „Mám Té ošukat rovnou tady nebo vystupuješ příští stanicí se mnou?".
Začalo se ve mně odehrávat obrovské dilema. Přišla jsem si okradená. O možnost výběru, o možnost volby. Měla jsem jasný cíl - volnost, jen já a čas. A najednou je tu nějaký cápek, který nemá nic jiného na práci než mě svádět?
Ale vlastně já na jeho hru přistoupila - dobrá, tak to dokončíme. „Vystupujeme společně", znělo mé rozhodnutí.
Sebrala jsem brýle, natáhla šaty (ač mne trochu mrzelo, že i s tímhle mi nepomohl, když už je tak ochotně spouštěl z mého těla). Boty jsem obula skoro hned a vlak už pomalu brzdil.
Ok. „Tak co bude dál?", proletělo mi hlavou. Odpovědi mi byl pevný stisk mé ruky, jistota kroku jehož jsem se chtě, nechtě musela poskakujíc držet. „Kruci, jsem snad nějaká koza?" pomalu ve mně narůstal vztek. „Co máš v plánu?" vyletělo mi z pusy rychleji a ostřeji než jsem měla v plánu. Podíval se na mně živým pohledem a pomalu, ale důrazně mi zkrátka oznámil: „Mám v plánu Tě mít tolika způsoby, kterými mi to dovolíš." No, trochu ve mně zatrnulo, ale snažila jsem se nervozitu v sobě potlačit. Dobrá tedy, uvidíme, co následující minuty či hodiny přinesou.
„Vždyť já o něm nic nevím!", blesklo mi hlavou, když jsme ruku v ruce se zardělými tvářemi procházeli vestibulem nádraží. „A není to vlastně jedno?" ozýval se skrytý hlas v mě hlavě. „Je!" tímhle výkřikem v mysli ustaly věškeré pochybnosti, co mi mozek předesílal.
Jako v béčkovém filmu jsme hned u nádraží odchytil taxi a stále sami v sobě se ztrácející mířili vstříc pokračování z kupé. Jelikož jsem už myšlenku zpracovala, začalo ve mně opět narůstat vzrušení. Z neznáma, z něj, z té situace a než jsem se nadála taxi zastavilo.

Nižší, asi dvoupodlažní domek světle šedé barvy. Nepůsobil zrovna útulným dojem. Kluk z vlaku (tak mu zatím sama pro sebe říkám) vycítil mé zaváhání. „Věříš mi?" s pohledem tak přímým, že rozpustil nervozitu skoro okamžitě, jsem ho jen silněji přidržela blíž svému boku a nepouštíc jeho ruku vešla do dveří.

Jako ve zpomaleném záběru si stále přehrávám, jak v tu samou chvíli, kdy dveře dopadly do rámu, on mě na ně přitiskne. Tak prudkou silou, že sotva popadám dech. Pravou rukou přivine mou nohu, která bezděčně vystřelila k jeho boku, ještě blíže k sobě tak, abych v rozkroku cítila jeho naběhlé mužství skoro v plné síle (a možná i kráse). „Nech mně vydechnout", pronáším do jeho úst skrze dusivé polibky, nepouštějíc jeho zátylek. Chci dýchat. Naplno. Vstřebat všechny vjemy, které mnou projíždí. Ale on mi k oni nedá prostor. Přichází druhé zasténání.