Časová smyčka

Rozednívalo se. Stěrače Petrova služebního Superbu sice ještě občas automaticky setřely ranní mlhu, ale další slunný květnový den se už nezadržitelně hlásil o slovo. Petr (55) pracoval jako konzultant v jedné malé, ale úspěšné softwarové firmě s celosvětovou působností. Povinnosti ho často nutily cestovat a dnes mířil na schůzku do Lince, kterou měl naplánovanou na pozdní odpoledne. Aby se vyhnul ranní špičce v Praze, vyjel dříve, a tak měl spoustu času. Superb si předl na tempomat pohodovou stovkou a Petr, jak se blížil k jižním Čechám, nechal své vzpomínky běžet o čtvrtstoletí zpět.

Byl to kraj jeho mládí. Po absolvování ČVUT nastoupil do jedné banky v Budějovicích a rychle stoupal po kariérním i platovém žebříčku. V té době se seznámil s Janou, dvacetiletou blond zdravotní sestrou z budějovické dětské chirurgie, která bydlela u rodičů v Kaplicích. Prožili spolu nádherné dva roky. Pak Petr (trochu sobecky, jako ostatně mnohokrát ve svém životě) přijal nabídku roční stáže v Kanadě, kterou si pak ještě o dva roky prodloužil. Ze začátku si s Janou mailovali a občas volali (psal se tehdy rok 1997, mobily teprve začínaly a sociální sítě neexistovaly), pak ale Jana podlehla vytrvalé snaze jednoho doktora od nich z oddělení dostat ji do postele a posléze i na radnici. Přestala Petrovi odpovídat a ani po jeho návratu se už nikdy neviděli.

Když Petr teď míjel Budějovice, jeho myšlenky zalétly k těm mnoha příjemným chvílím, které s Janou prožil. Dominovaly samozřejmě vzpomínky na sex, protože ten stál s Janou opravdu za to (Petr měl za svůj život několik desítek holek a žen, od jednorázovek až po dvě manželky, ale Janu vždy řadil mezi top trojici). Teď si ale vzpomněl na jeden divoký zážitek, i když trochu v jiném slova smyslu. Vraceli se tehdy z kina z Budějovic do Kaplic, oba vzrušení vzájemným osaháváním, drážděním a líbáním během filmu (Petr by ji býval nejraději ošukal přímo v kině, ale na vedlejších sedadlech seděla parta puberťáků a Petr jim přece jen nechtěl dělat až takové divadlo). „Myslíš, že se mi vejde hlava pod volant?“ zeptala se rozdováděná Jana v narážce na známý vtip o kouření v autě. Nečekala na odpověď, sehnula se, rozepnula Petrovi poklopec a dala se do díla. Střídala hluboké hrdlo (které, mimochodem, uměla skvěle) s olizováním staženého žaludu a jemným kousáním do uzdičky. Petr cítil, že se buď co nevidět udělá, nebo že skončí s autem někde v příkopu. Zastavil tedy na první lesní cestě, oba se rychle přesunuli na zadní sedadlo Felicie a Jana se mu nabídla ve své oblíbené poloze zezadu. Nezdržovala se ani sundáváním kalhotek, prostě si jen klekla na sedadlo a rukama se opřela o dveře. Petr na nic nečekal, vyhrnul ji šaty, promáčené kalhotky jen odsunul na stranu a bez předehry do ní pronikl. Začal do ní bušit jako blázen. Oba věděli, že romantické něžnosti si užijí potom v Janině pokoji, teď šlo jen o rychlé uspokojení nahromaděné touhy. Janin dech se zrychloval, zatínala prsty do opěradla a orgasmus už na ni přicházel. Blížil se k němu rychle i Petr. Ještě víc se zapřel a do posledních přírazů chtěl vložit všechnu svou energii. Jenomže zadní sedadlo Felicie neposkytovalo moc prostoru, a jak tam byl Petr zkroucený, najednou dostal pekelnou křeč do zadního stehenního svalu. Vyjel z Jany a řval bolestí. Jana, která si myslela, že křičí vzrušením a stříká někam na zem, si pomohla několika rychlými kmity ruky na klitorisu k parádnímu orgasmu. Teprve když u ní odezněl, všimla si, že Petr stále křičí, ale místo „ … super … nádhera..“ a podobně opakuje „ … kurva …. do prdele“. Byla tma a Jana neviděla jeho bolestí zkřivený obličej. Pochopila to tak, že se jí chce dodělat do zadku, a nacouvala blíž k němu. „Ne, do hajzlu, mám křeč …“ vypravil teprve teď ze sebe Petr. Ne nadarmo byla Jana zdravotní sestra. Bleskově oběhla auto, narovnala Petrovi nohu a protahovala ji tak dlouho, dokud křeč neustoupila. Často se pak téhle příhodě smáli, a když Petr v posteli použil slovo „doprdele“, Jana si ho dobírala, jestli tam chce šukat nebo má zase křeč.

Nostalgicky se nad tou starou vzpomínkou usmíval Petr i teď, když si všiml ukazatele Kaplice 2km. V náhlém hnutí mysli vyhodil blinkr, sjel z hlavní silnice a za chviličku už parkoval na malém náměstí, kterému on, rodilý Pražák, říkával ironicky náves. „Bože, tady se snad nic nezměnilo“, pomyslel si (a přistihl se, že to vnímá pozitivně – jako že staré časy jsou pořád tady). Nohy ho samy nesly tou známou cestou kolem pošty, pak přes park do mírného stoupání až tam, kde na kraji městečka měli domek Janiny rodiče. Nic neplánoval, jen chtěl prostě zas vidět to místo. Nesledoval cestu, šel pohroužený do čtvrtstoletí starých vzpomínek. Až po chvíli ho projíždějící auto donutilo procitnout.

Zvedl hlavu a nějakých padesát metrů před sebou spatřil ženskou postavu v letních šatech, která šla stejným směrem jako on. Srdce se mu rozbušilo a přes zjevnou nesmyslnost přidal do kroku, aby si tu ženu lépe prohlédl. Blond vlasy a výška by zhruba souhlasily, pas i zadek trochu širší než mívala Jana, ale způsob, jakým ta žena kladla při chůzi nohy do zákrytu … celá Jana. Když si pak Petrovi dobře známým gestem uhladila větrem pocuchané vlasy, už to nevydržel. „Jano!“ To nevykřikl on, ale jeho podvědomí. Žena – nebo spíše dívka – se zastavila a otočila. Na tváři měla výraz mírného překvapení a v očích nechápající otazník. Ne, nemohla to být Jana, tahle vypadala maximálně na 25 a v porovnání s tehdejší Janou byla trochu baculatější. Ale ty známé rysy v obličeji …. Petr ale nepřemýšlel, neuvědomoval si absurditu situace a jeho přání bylo otcem myšlenky. „Ahoj, Jani, já jsem přece Petr, nepoznáváš mě?“ Vteřina nepochopení, dlouhá jako rok, ale pak se dívka nejistě usmála: „No jasně, Petr, promiň, že jsem Tě hned nepoznala, je to už tak dávno!“

Petr, snad aby překonal dívčiny rozpaky, nebo nedal prostor svým pochybnostem, mluvil a mluvil. Dívka ho poslouchala a občas něco prohodila. „Vypadáš fantasticky, skoro jsi nezestárla“, vysekl jí poklonu Petr. Zároveň mu ale v hlavě začaly hlodat pochybnosti. Jasně, třeba nemá děti, chodí cvičit, běhat, žije zdravě,… ale je proboha možné aby vypadala jen o trochu starší než tehdy? Rozhodl se tomu přijít na kloub. „Kde teď děláš?“ „Tady v mateřské školce“. „A co nemocnice, vždyť jsi tu práci měla tak ráda?“ Dívka trochu znejistěla. „Těžko jsem snášela ty noční služby, však víš“. Petr si sice na nic takového nevzpomínal, ale pokýval chápavě hlavou.

Šli chvíli mlčky, oba uzavřeni do svých vzpomínek a pochyb. Cesta je dovedla za městečko, kde na malém návrší pod staletými lipami stojí masivní dubová lavice, nabízející turistům odpočinek a milencům příjemný azyl ve stínu stromů. Dívka se zastavila. „Pamatuješ? Sem jsme často chodívali.“ „Ano, když jsme nechtěli zaclánět Tvým rodičům“, usmál se Petr a rozhodl se pro malou lest. „Byli jsme tu i poslední den před mým odletem, vzpomínáš si?“ Dívka se ale nenachytala. Přikývla, vzala Petra za ruku a vedla ho k lavičce. Sedli si a ona mu položila prst na zadní stranu masivního opěradla, na místo, kde byl sice těžko, ale přece jen patrný vyrytý nápis J+P FOREVER. „Sakra, kdo jiný by tohle mohl vědět“, napadlo Petra a pokračoval s úsměvem: „A pamatuješ si, co jsme dělali potom?“
Jana se místo odpovědi zvedla, sedla si mu obkročmo na klín a dlouze ho políbila. Petrem projelo vzrušení stejné jako tehdy, spojené se stejným podivným pocitem, že to je naposledy. Tím se ale teď nechtěl zatěžovat. Líbali se dlouho a vášnivě. Petr zkusmo pohladil Janě prso přes šaty a reakce jejího těla byla víc než vstřícná. Šaty byly od shora dolů na knoflíčky a netvořily žádnou překážku. Petr se trochu nadzdvihnul, stáhl si kalhoty, a v příští vteřině už na svém ptáku cítil Janiny provlhlé kalhotky. Odhrnul je ke straně a pomalu do ní pronikal. Když do ní poprvé zajel až po kořen, Jana slabě vykřikla. Pak převzala iniciativu. Začala se nadzvedávat a klesat, pohybovat se zepředu dozadu a třít si klitoris o Petrův podbřišek. Zrychlovala jízdu a přitom Petra kousala do rtů a uší, lízala mu krk a občas mu zajela jazykem hluboko do pusy. Petr nezůstával nijak pozadu. Levou rukou ji osvobodil prso z podprsenky, hnětl a mačkal ho a dráždil ztopořenou bradavku (všiml si přitom důvěrně známého mateřského znaménka pod dvorcem, ale nestihl prozkoumat, zda opravdu odpovídá tvarem). Pravou rukou držel Janu za zadek a pomáhal jí v pohybu. Potom našel prostředníčkem cestu do jejího análku a vsunul ho tam. Víc Jana nepotřebovala. Hlasitě vykřikla, prohnula se a začala se třást v orgasmu, který trval několik desítek vteřin. Když dozněl, opřela se vestoje o lavičku a nabídla se Petrovi zezadu. Ten se nedal pobízet a po pár přiraženích, kdy měl pocit, že jí obrací kundu naruby, se jí mohutně vystříkal na záda.

Petr seděl na lavičce a Jana ležela s hlavou v jeho klíně a pozorovala letící mraky, symbol pomíjivosti světa. „Jsem racionální člověk. Nevěřím na paranormální jevy, duchy, věčné mládí ani na návraty do minulosti přes časovou smyčku. Prozradíš mi teď, kdo vlastně jsi?“ hladil ji ve vlasech Petr. „Tys to nepoznal? Přece Jana“, smála se. „Pojď, už musím jít a Ty určitě taky.“ Vzala ho za ruku a vedla ho známou pěšinou kolem rybníka. Než se dostali mezi domy, museli projít kolem místního hřbitova, skrývajícího se ve stínu topolů. Jana ho beze slova dovedla k malému náhrobku z tmavé žuly, na kterém bylo vytesáno jediné jméno, to její. Pod ním byl menším písmem křížek a loňské datum. „Máma mi o Tobě často vyprávěla. Byl jsi největší láska jejího života. Nikdy si neodpustila, že na Tebe nepočkala.“