Nečekaná dovolená

Michal mě překvapil dovolenou. Naplánoval snad úplně všechno a držel to celou dobu v tajnosti. Ani se mi tonu nechce věřit. Budeme pryč dva týdny a jediné co k tomu řekne je Hmmm.

Nakonec jsme tam dorazili. Byla to docela pěkná dvoupatrová chatka obklopená lesy. Prostředí se mi líbilo, ale netušila jsem, co v téhle pustině budeme dělat celé dva týdny. Vybalovali jsme auto a Michal vytáhl docela velký kufr, kterého jsem si předtím nevšimla. Na otázku co v něm je, mi s úsměvem odpověděl: "Jednou to zjistíš, neboj se, na všechno je dost času." Uvnitř jsem třídila jídlo a on nesl zavazadla, včetně tajemného kufru, nahoru.

Pak mě zavolal nahoru. Na posteli leželo černé krajkové prádlo. "Hned si to obleč," vyhrkl s úsměvem. Přešla jsem vedle do malé koupelny. Když jsem se vrátila, vytáhnul dvě knihy. Jednu pro sebe s názvem "Poslušná manželka" a druhou pojmenovanou "Příručka poslušné manželky" podal mě.

"To nemyslíš vážně?" zeptala jsem se. Zadíval se mi do očí a úplně klidně řekl: "Ale myslím, nikdy jsem nebyl vážnější. Měla by ses pořádně podívat co je v té knize. Budeš muset udělat všechno co v ní je a neprotestovat. A pokud ne bude muset přijít trest."

Chování, tresty, příručka - co se to vlastně děje? Napadlo mě. "To znamená, že od teď budeš dělat to, co říkám. Bez váhání či otázek. Tyhle dva týdny budou takovým tréninkovým obdobím. A je toho hodně co musíš zvládnout. A začneme hned dnes večer."

Nervózně jsem se zasmála. "Michale, chci vědět, co tohle všechno znamená? Chceš si hrát a plnit fantazie! Tak dobře, pane, budeme si hrát." Ale Michal se nesmál. "Ale ne, nebudeme si hrát. Všechno to bude skutečné a nejenom na tyhle dva týdny. Rozhodl jsem se, že to bude napořád. Potkal jsem pár lidí a ti mi ukázali správnou cestu. Mají takový klub, ke kterému jsem se připojil, a ty to uděláš taky. Ty dvě knihy jsou od nich a chata jim patří taky." "Michale, já chci vědět víc…“

"Ne, už žádné další otázky. A začneme hned teď." Otevřel skříň pokoje a ta byla krátkých nočních košilek. v nejhornější zásuvce byly malé kalhotky. "Tohle jsou jediné šaty, které tu budeš celou dobu nosit. Na každý den je jich tu dost. A kalhotky si vezmeš, jen když to řeknu." Úplně jsem oněměla. Už jsem pochopila, co muselo být v tom tajném kufru. Ve skříni byla ještě krabice, kterou pomalu otevřel. "V té krabici je ještě pár dalších věcí." položil ji otevřenou přímo vedle mě. A já jen zalapala po dechu. "Tohle nemůžeš myslet vážně. Sakra! Chci hned domů."

Chytil mě při pokusu odejít z pokoje a strčil zpátky na postel. Vypadl docela rozzlobeně. "Ještě jsem ti nedovolil odejít. Říkal jsem, abys seděla na posteli, a tak budeš sedět, dokud neřeknu něco jinýho. Je to jasný?"

Souhlasně jsem pokývla hlavou. Byla jsem trošku polekaná, srdce se mi divoce rozbušilo, ale také jsem cítila vzrušení. Michal začal vytahovat věci z krabice. "Tak tu máme tři lopatky z různých materiálů. Dva kartáče na vlasy, dřevěný a plastový. A rákoska doplňuje sestavu. Pokud budeme ještě něco potřebovat, není problém to tady sehnat."

Nespokojeně jsem se zavrtěla a chtěla zase utéct. Jen jsem se zeptala: "Ale proč… proč potřebujeme tuhle krabici. Já..." "Všechno jsou to věci, které budeme potřebovat," přerušil mě Michal. "Musím tě přece nějak potrestat, když neposlechneš. A trest přijde vždy, když nedodržíš pravidla, nebo instrukce v příručce." Posadil se na postel a položil se mi přes kolena. Rukama mě držel kolem pasu, když jsem se pokusila vstát. Prásk!! Prásk!! Ruka tvrdě dopadla na můj zadek a pak znovu a znovu.

"Přestaň sebou házet a poslouchej. Musíš přísahat, že budeš poslušná, že uděláš všechno, co budu chtít, včetně každičkého slova v příručce. Musíš se přestat chovat, jako že je ti všechno jedno, rýpat a stěžovat si. Budeš se oblékat tak, aby se mi to líbilo. Kdykoliv se budeš chovat špatně, přijde trest. Přísaháš, že to tak bude?"

"Když já… je to všechno tak najednou a….“ Přehnul mě přes koleno a strhnul krajky kalhotek. Prásk, prásk, prásk!! Znovu. Pokoušela jsem se vykroutit, ale držel mě pevně a ruka dopadala ještě pevněji. Na postel začaly dopadat slzy. "Prosím přestaň, to bolí! Au! To bolí!!" Začala jsem kopat nohama, ale jen mi zatlačil hlavu dolů a pravou nohou mě sevřel a zastavil tak kopání. Zadek teď trčel přímo nahoru. Musel teď být úplně červený, když po něm začal přejíždět konečky prstů. Ještě chvíli jsem tiše popotahovala, ale i tak na mě dopadalo vzrušení. Bolest mísená s rozkoší mě opravdu vzrušovala. "Tak už sis to rozmyslela?"

Pokusila jsem se o úhybnou cestu. "Já… chci si s tebou promluvit. Prosím pusť mě." Michal se natáhl pro tenkou lopatku a pokračoval ve výprasku ještě větší silou. Prásk, PRÁSK! PRÁSK!! Pokoušela jsem se vykroutit, sténala, brečela i prosila… "To bolí… Auuu!! Prosím, prosím už budu hodná, slibuju." Zavzlykala sem. "přestanu rejpat a stěžovat si!! A zkusím přestat nadávat, vážně. Jenom prosím přestaň," vzlykala sem dál…

Michal přestal a dlouhou chvíli bylo ticho. Ještě chvíli jsem popotahovala, protože mě zadek bolel jako nikdy. Takhle jsem ještě nikdy nedostala. Mohl to vůbec vlastně všechno myslet vážně? Začínala jsem věřit tomu, že ano. Zatímco mé vzlykání ustávalo, začal zase prsty přejíždět po mém zadku. Nejdřív jsem sebou trhla, protože to bolelo. Ale pak mě přemohlo vzrušení a to pořád rostlo. Začala jsem znovu sténat a třást se, ale z úplně jiného důvodu. "Prosím, nechej mě ti ukázat, jak se omluvím za to, co tě štve. Nech mě jít a už tě nebudu štvát. Už si nebudu stěžovat a to vážně. Nebudu ani nadávat, jen mě to nechej dokázat prosím!!"

"Ale ještě si nesplnila všechno, o co jsem žádal. A tenhle výprask neskončí, dokud to neuděláš. Nemusíš mi nic ukazovat ani tě nepustím, znám tě přece. A tak ještě jednou, slibuješ, že splníš úplně všechno?" Chvíli jsem váhala, věděla jsem, že bych měla ustoupit, ale zatvrzelost byla příliš velká. Pokusila jsem se o další útěk. "Řekněme…“ ale to bylo jediné, co jsem zvládla říct. Rychle chytil jinou, tentokrát silnější, lopatku. Zdálo se, že je pěkně naštvaný. PRÁSK! PRÁSK!! a další, ještě silnější rány. Nikdy jsem nedostala takový výprask. Už jsem to nemohla vydržet moc dlouho. Vzlykala jsem, štěkala, sténala, křičela a prosila. Lopatka teď dopadala ještě tvrději a intenzivněji. PRÁSK!! PRÁSK!! PRÁSK!!

Už sem ani v nejmenším nepochybovala, že to myslí vážně. Třeba bude můj nový život tak špatný… "Dobře," vzlykla jsem, "prosím přestaň, přísahá, že budu poslouchat. Přísahám, jenom už přestaň""

Dopady lopatky se zastavily. Byla jsem potěšená. Ale taky pěkně zraněná, můj zadek úplně hořel. Přestane to vůbec někdy? Michal čekal dokud se můj pláč nezklidnil. Slyšela jsem přitom, jak ztěžka dýchá. Doufala jsem a modlila se, aby nebyl ještě stále neštvaný. "Dobře, a teď to chci slyšet bez toho výprasku." Potáhla jsem napřed a ještě jednou: "Jsem připravená udělat všechno, co chceš. Uvědomila jsem si, že to myslíš vážně a," ještě jednou jsem vzlykla, "a taky budu vážná." ještě jsem trošku vzlykala, pořád to bolelo. "Přísahám, že se odteď podrobím úplně ve všem. Slibuju, že si přečtu celou tu příručku od začátku do konce."

Michal mě objal a dlouho držel. Sice už jsem nebrečela, ale potahovala jsem pořád. Začal mě letmo laskat na zadku. Pořád to hodně bolelo, ale věděla jsem, že to nakonec přejde. Rozkoš už ji pomalu začínala přebíjet. Vnitřní horko rychle rostlo a já se začala třást na jeho klíně. Pokusila jsem se odtáhnout, ale pořád mě držel pevně. Byla jsem pěkně nadržená. Cítila jsem, že je na tom podobně, tvrdý pták mě tlačil do břicha.

"Tak už mě nechej ukázat, jak hodná umím být. Budu hodná malá holčička, prosím." Sklouzla jsem z klína a klečela na podlaze před ním. Líbala jsem ho všude po hrudi, lízala bradavky i pupík. Pak přejela jazykem dolů do klína. Zachvěl se. Vzala jsem ptáka do ruky a láskyplně po něm přejížděla, zatímco jsem ho líbala po stehnech. Už sténal pěkně hlasitě. Vzala jsem ho do pusy. Na chvíli jsem zastavila a přejela jazykem po žaludu a škádlilo ho. Věděla jsem, že stejně moc dlouho nevydrží čekat. Během pár okamžiků mě zvedl, položil zpátky na postel a vklouzl dovnitř. Vydechla jsem rozkoší.

Naše orgasmy byly tehdy hodně silné. Pak jsme jen tiše leželi v objetí a moje mysl se začala znovu probírat. Přemýšlela jsem o tom, co jsem vlastně slíbila. Jedna moje část byla spokojená a vzrušená naším novým vztahem. A další část vyděšená tím, jestli opravdu budu schopná dodržet svůj slib. Jak se asi budu cítit zítra. A jak za měsíc, až budeme doma? Co když změním názor na to, co Michal říkal? Spíš bude důležité, co řekne… Ale ne! Radši budu doufat, že se mi slib podaří dodržet.

Když jsem ho políbila, přitáhl si mě blíž a ještě jednou dlaní pleskl přes rozbolavěný zadek. Že by připomínka, nebo příslib budoucna? Docela mě zajímalo, jaké budou ty dva následující týdny. A co to říkal o nějakém klubu, kam se máme připojit po návratu? Ale to už bude jiný příběh.