Výlet do neznáma s neznámým IV.

28. 4. 2023 · 1 536 zhlédnutí staleverim

S pusou stále plnou jeho ztopořeného mužství, opřeného už teď o zeď a hlavou lehce zvrácenou, jsem to najednou byla já, kdo určoval tempo a rytmus. Jak opojné! Najednou jsem pocítila slabé záškuby a věděla jsem, že přišla chvíle se v mžiku rozhodnout, zda pokračovat do jeho prvního finále či naopak zatáhnout za ruční brzdu. No, už kvůli jeho předchozímu škádlení a dobývání jsem zariskovala hned utnout hrátky s jazykem.
„Co děláš?", chtěl si nejspíš pomýšlet, ale vyhrkl to nahlas s neskrývanou zlobou smíšenou se spoustou slasti.
S přivřeným pohledem jsem se líně odtáhla pusu, přes kterou mi ještě lehce přejížděl vlastní jazyk s neochotou vzdát se chutí, které se mi zamlouvaly.
„Co přesně máš na mysli?", ptám se s neskrývaným pobavením v hlase vědoma si jeho třesoucích se stehen, vědíc, že se mi právě teď nemůže stát nic horšího, než že budu právě za trest náležitě naplněna tím krásným pérem. Viděla jsem, že potřebuje čas vstřebat zážitek, který se mu právě stal, ale že se zmítá v sobě samém. Že bojuje s touhou mně čapnout, otočit, ohnout a s rukami zapřenými o komodu mi ho tam vrazit. Že bojuje s tím, ihned udělat to, po čem celé mé tělo tak dychtivě volalo.
„Jeste není správná chvíle, abys byla uspokojená!" rozmrzele jsi mi vmetl do tváře držíc mě za bradu. Pohledem hluboko zaklesnutý v mým očích mně otáčíš a cesta pokračuje.
„Nebylo to moc?" ptá se mě zděšený mozek, když vstřebává rázování jeho kroků, které přidaly na intenzitě. Ani nestíhám vnímat prostředí, kde se nacházím. „Hlavně, že jsi říkala, že mu kdyžtak utečeš! Proč mu teda jenom koukáš na zadek?!" pud sebezáchovy stále funguje, sice minimálně, ale hlava na mne křičí. „Protože, když do teď byl shovívavý k mému provokování, sám se těší na pokračování, i když ho SERE!", křikla jsem pro změnu sama na sebe já.
Nejspíš se pomalu blížíme k místu určení, protože zpomalil. Opět se otočil ke mně a příliš blízko k mému obličeji pronesl zastřeným hlasem „Veříš mi, že?". Prstem mi přitom projížděl po tváři směrem ke rtům. Ale nejspíš jsem ho překvapila stoickým klidem, protože ano, věřila jsem mu a pronesla chladně větu, že které šel mráz po zádech i mně samé „Věřím, že mně ošukáš všemi možnými i nemožnými způsoby. Takže ano, věřím."
Otevřel dveře do tmavé místnosti a v tom přišel překvapený sten. Nás obou...