Dnes v obchodě

Občas vídám věci, u kterých se mi rozběhne představivost na plné obrátky a je dost dobře možné, že moje myšlenky jsou divočejší, než skutečnost. Ale vadí to snad?

Dnes v obchodě jsem potkala starší pár, který doprovázela slečna a mě na ní hned zaujal úzký, ale velmi patrný obojek z černé kůže, uprostřed sepnutý očkem ve tvaru srdíčka. Možná to byla rodina a mladá paní ve věku, kdy se nosí podobné doplňky (a hned jsem si vzpomněla na moje období a sama pro sebe jsem se zachichotala). Ale třeba to byla subinka v majetku Pána a Paní, kterou její majitelé vzali s sebou na nákup. A to mi přišlo najednou jako velmi pravděpodobné. Možná jsem si to jen přála a možná jsem si přála být na jejím místě, ale to není důležité. Začala jsem je nenápadně pozorovat.

Slečna s obojkem šla vždy za Pánem a Paní, občas ji vyslali pro nějakou drobnost, pro kterou se jim nechtělo odbočovat z jejich trasy. Dívala jsem se jak hbitě vyráží hledat zadané zboží, měla delší sukni a na nohách střevíčky s podpatky, co klapaly tak, že bylo vždy velmi dobře slyšet, kde se nachází. Nešlo si nevšimnout, že působila šťastně. A mě hned naplnila představa, že bych na jejím místě byla já.

Pak jsem zpozorovala, že při chůzi je nějak zvláštně strnulá a nějak nezvykle drží tělo. Třeba je zamčená v pásu cudnosti? Ten jsem ještě nevyzkoušela a lákalo by mě to. Na okamžik jsem jí záviděla, ale pak jsem si řekla - co blázníš, třeba to není jak si myslím, třeba je to jen úplně obyčejná rodina s mladou rebelkou.

Anebo není?

Při placení mi zmizeli z dohledu. A já jsem zjistila, že se vůbec nesoustředím na dění u pokladny, protože se mi hlavou honí představa. že jdu s mým Pánem a s mojí Paní na nákup.