Brána pekel 3

***Christian***

Dnes večer mě čekala ještě příjemná povinnost. Před pár dny, se na palubě lodi narodilo dítě. Náš lodní lékař odvedl skvělou práci, dítě je zdravé a je to chlapec. Jeho matka mě požádala o požehnání a navštívila mě v mé kajutě. Já držím ten zázrak nového života v náručí a žehnám jemu i jeho matce. Ze srdce si přeji a doufám, že tam kam plujeme oba čeká dobrý život.
„Jak se bude chlapec jmenovat?“ Ptám se šťastné matky.
„Narodil se na Aurigii tak to bude Aurigius.“ Odpoví drobná žena a z jejího výrazu lze vyčíst, jak moc pro ní mé požehnání znamená. V tom se ozve zaklepaní na dveře a vážný hlas mladíka.
„Otče Christiane jste tam?“
„Ano co se děje?“ Odpovím když podávám chlapce matce do náruče.
„Kara potřebuje vaší pomoc. Má bolesti.“ Zní vážný hlas.
Rychle otevřu dveře, za nimiž spatřím udýchaného vojáka.

„Co se jí stalo?“
„Nevím. Mám vás přivést.“
„Kde je?“
„Zavedu vás tam. Je v nákladovém prostoru.“
„Prosím omluvte mě.“ Sdělím matce jenž drží své dítě a opouští mou kajutu. Rychle s mladíkem zamíříme ke schodům vedoucí hlouběji do podpalubí. Spěcháme tak, že téměř porazíme skupinu mužů, jenž šla po schodech směrem vzhůru.
„Jak se jmenuješ mladíku?“ Ptám se když scházíme další schody.
„Nathan.“
„Odkud znáš Karu?“
„Našel jsem jí před chvilkou tam dole. Brečela.“
Hned mě napadlo, že v tom má prsty Gordon. Nathan nadzvedl poklop vedoucí do nákladového prostoru. Svítí tam slabé světlo z lampy. Rychle scházím schody.

„Karo? Jsi v pořádku?“ Ptám se schoulené dívky.
„Otče. Bolí to...“ Odpoví, překulí se na bok a já vidím drobnou krvavou skvrnu na jejich šatech v místě jejího konečníku.
„Pojď. odvedu tě k lékaři.“ Řeknu a společně s Nathanem zvedneme Karu z podlahy a pomáháme jí do schodů.
„Prosím ne. Chci k vám otče, nechci aby se mě dotýkal někdo jiný.“ Prosí Kara.
Vyhověl jsem tedy její žádosti a pomohli jsme Kaře do mé kajuty.
„Nathane, sežeň mi prosím čistý hadr s čistou vodou.“ Požádám vojáka a sám opatrně položím Karu na mou postel.
Kara si lehne na břicho a obličej zaboří do mého polštáře. Mlčí, nic neříká, možná pláče.

„Co se stalo? To Gordon?“ Vznesu dotaz, který zůstane bez náznaku odpovědi. Chvilku jen tak mlčky sedím a když se ozve zaklepání, trochu sebou trhnu.
„Děkuji.“ Řeknu a beru si od Nathana umyvadlo s vodou a hadrem.
„Mohu nějak pomoci?“ Ptá se a nahlíží mi přes rameno na ležící Karu.
„Ne děkuji, to zvládnu sám. Možná.... kdybych tě mohl poprosit o to, aby jsi kapitánovi sdělil, že s ním budu chtít mluvit... ještě dnes.“ Nathan přikývne, rychle ještě věnuje pohled Kaře a pak odejde.

Umyvadlo položím na stůl, zavřu a zamknu dveře. Nejsem doktor ale nemohu jí tu nechat jen tak ležet.
Chvilku sbírám odvahu, poté uchopím spodek Kařiných šatů a pokusím se je vyhrnout tak, abych viděl její zadeček.
Když cítí o co se pokouším, nadzvedne trochu své bříško a umožní mi její šaty vyhrnout nad pas. Celou dobu mlčí a neřekne ani slovo. Z počátku jsem si to nejspíš neuvědomoval, ale pohled na její nahou prdelku, mě nesmírně vzrušuje. Sám sobě namlouvám, že té dívce pomáhám ale má erekce a vzrušení z toho co vidím, mě zároveň naplňuje studem a hanbou. Dotknout se té krásy, je pro mně však natolik silné lákadlo, že pokračuji dál.

Namočím hadr do studené vody v umyvadle a pořádně ho vyždímám. Poté ho stisknu mezi prsty a pomalu s ním zajedu Kaře mezi půlky. Ona na to reaguje tak, že zvedne svůj obličej z polštáře a zazní něco jako slastný nádech.
Nikdy jsem nezažil nic erotičtějšího, než to co tu děláme právě teď. Z půlek jí otírám něco, co vypadá jako zaschlé sperma smíšené s krví. Pečlivě hadrem zajíždím mezi ty dvě krásně vyšpulené hýždě. Pokaždé když hadr jemně přitlačím na její otvor, ona slastně vydechne. Vzrušení a euforie z její přítomností mi zatemnila mou mysl.
Ani nevím jak se to stalo ale náhle se svými rty dotýkám kůže jejího zadečku a jemnými polibky zamířím přím mezi její půlky.


***Kara***

Každý dotek Christiana je mi nepopsatelně příjemný. To jak se o mě stará i to jak se chová a vypadá, ve mě vyvolává něco dosud nepoznaného. Ležím tu a vychutnávám si jeho něžné doteky. Svými rty hýčká mou prdelku a já vím, že to dělá proti vůli svého boha. Strašlivě doufám, že Christian neprocitne a nepřestane. Bojím se pohnout, abych nic nepokazila a zoufale doufám, že to zajde mnohem dál. Cítím jeho rozechvělý dech, a také jazyk, kterým se dotkne mé anální dírky. Celá se zachvěji vzrušením a v ten okamžik Christian procitne.

„Bože... odpust...“ Vydechne zoufale, rychle se mi snaží stáhnout šaty zpět dolů což se mu ale nepovede, tak si alespoň odsedne z postele. Zmateně kráčí po kajutě a já vidím jak svádí vnitřní boj se svým chtíčem. Otočím se na záda a roztáhnu nohy. On se při pohledu na mou chlupatou kundičku, přitiskne na dveře a jeho ústa se hýbou v tichých modlitbách.
„Prosím. Chci alespoň jednou v životě zažít něco krásného.“ Vyslovím a zadívám se toužebně na svatého otce.
„Nemohu.... nemohu...“ Opakuje a kroutí hlavou se zoufalým výrazem.
„Tak se alespoň dívejte. Prosím... aspoň neodvracejte zrak.“ Vyslovím a zajedu si rukou mezi nohy. Svými prsty si začnu masírovat své pysky a jemně kloužu bříšky prstů dovnitř své štěrbinky. Christian se stále modlí ale sleduje jak si to dělám na jeho posteli. Já se slastně vlním a hýbou svou pánví proti mým prstům. Tiše sténám a pronáším jeho jméno. „Christiane... och... Christiane.... ach...“ On vydrží přihlížet minutu, pak odemkne, rychle rozrazí dveře a doslova uteče ze své kajuty.

Strašně ho chci.... hrozně moc po něm toužím a jeho odmítavý přístup mou touhu ještě více zesiluje.
Dveře se zavřeli a já pokračovala v dráždění. K tomu abych se udělala mi stačí ho tu cítit a ležet v jeho potem nasáklé posteli. Se zaťatými zuby a myšlenkami na Christiana si vychutnávám svůj orgasmus, který pomalu prostoupí celým mým tělem. Slastně vydechuji, mokré prsty otřu do polštáře a stejně tak využiji jeho polštář k otření mé mokré kundičky. Představa, že bude Christian na těch vlhkých skvrnách slasti spát s přitisklým obličejem, mě velice vzrušuje.

***Christian***

Snad jen díky bohu, jsem v sobě našel sílu a opustil mou kajutu. Rychle vybíhám schody na noční palubu Aurigie a zhluboka nasávám mořský vzduch do plic. Snažím se uklidnit a hlavně se chci ubránit té spalující touze vrátit se tam dolů za Karou. Palubu osvětluje několik luceren, takže si všimnu, jak se ve slabém světle přibližují dvě postavy.
„Otče Christiane, peřeji příjemný večer. Jste v pořádku?“ Zní hlas jedné postav. Je to důstojník Flasher, který se nejspíš vrací od kapitána.
„Ano... jen menší nevolnost.“ Odpovím.
„Tak zhluboka dýchejte. Nebojte, pevnina už nebude daleko.“ Povzbudí mě Flasher.
„Mimochodem, kapitán vás očekává. Myslím, že se nachází někde u kormidla.“ Dodá důstojník a odejde.

Chvilku to trvá, než se vzpamatuji ze svého zážitku a jsem schopný promluvit s kapitánem. Hodlám si stěžovat na Gordona a jeho chování vůči Kaře. Kapitán má na lodi hlavní slovo a je jediný kdo může Gordona potrestat. Vydám se tedy ke kormidlu. Vyšlapu pár schodů na vyvýšenou palubu a pozdravím mladého kormidelníka jenž z pozvolna otáčí kormidlem a bedlivě sleduje kompas.
„A otče Chrisitane. Prý máte něco na srdci.“ Zní odněkud ze tmy hlas kapitána Mornuse. Brzy vystoupí jeho postava z nočního stínu.
„Můžeme se projít a trochu si promluvit kapitáne?“ Vznesu dotaz.
„Ale jistě.“ Kapitán gestem ruky naznačí abych sešel po schodech první a poté mě následuje.

„Jistě víte že se s námi na palubě plaví jistá tlumočnice.“ Těmito slovy zahájím náš rozhovor.
„Ano. Ertonijka.“ Přkývne kapitán a dál naslouchá.
„Obávám se, že se stala obětí nechutné šikany majora Gordona a domnívám se, že vy jste jediný kdo s tím může něco udělat.“
Kapitán si těžce oddychne. „Ano... vím o tom.“ Odpoví.
„Víte a nezakročíte? Je to přeci vaše loď a vaší zodpovědností je, aby se tu nedělo nic špatného.“ Sdělím kapitánovi vyčítavě.
„Dobře... musím vám říct něco co by jste měl vědět.“ Pronese kapitán a začne vyprávět jistý příběh.

„Znám Majora Gordona z dob kdy byl ještě v hodnosti kapitána při bojích na Ertonii. Asi vás to překvapí ale jako jeden z mála velitelů zastával názor, že bychom se ke svým nepřátelům měli chovat slušně. Tvrdě trestal vojáky kteří stříleli zajatce, či zabíjeli bezbranné. Jeho milostivý přístup se donesl až k vrchnímu veleni a byl za to odvolán z funkce velitele. Měli ho za slabocha a sympatizanta s Indiány. Dostal však možnost sloužit v zajateckém táboře a starat se o zajatce. Bylo to jen přechodné řešení na dobu co byl zbaven své funkce.

Stalo se však to, že se Gordon zamiloval do jedné z dobrovolnic jenž se starala o Etronijské ženy a děti. Jmenovala se Klarie a byla opravdu krásná.
Potkali se v táboře a sdíleli stejné názory ohledně zbytečné války a krutého zacházení s Indiány. V té době se již válka schylovala ke konci a zajatecké tábory byly přeplněné. Gordon byl pouze slovně pokárán a mohl se vrátit jako velitel zpět do bojové linie což také udělal. Po pár dnech ho zastihla špatná zpráva.
Jeho milovaná Klaire byla zabita indiány jenž se v táboře vzbouřili a uprchly. Jeho lásce udělali ty nejhorší věcí a před smrtí těžce trpěla. Gordon byl zdrcen. Strašlivý zármutek ho časem změnil do podoby v jaké ho známe teď. Upnul se na svou kariéru, začal pít a stal se z něj člověk jenž nenávidí Indiány obzvláště Ertonijské. Do naší výpravy se dostal díky pardoxu, jelikož je u šlechty Gordon znán jako muž jenž miluje Indiány. Málo kdo však tuší jak moc se změnil. Vybrat ho jako člena naší výpravy byl velký omyl.“

„Jistě teď už jeho chování chápu ale rozhodně jeho osobní tragédie nemůže být důvodem k odpuštění jeho nepřípustného chování a pomsty té nevinné dívce.“ Apeluji na kapitána.
„Být vámi Christiane, nechám tu záležitost mezi Majorem a Karou být. Vím není to správné ale Gordon je nebzpečný muž. Ta otrokyně nestrojí za problémy. Na rovinu vám říkám, že kvůli té Indiánské holce nezakročím a vám radím to samé. Jestli že ho nemáte v lásce, tak se mu prostě vyhýbejte, ale nezkoušejte ho zastavit.„ Šokuje mě kapitán svým závěrem.
„Zklamal jste mě kapitáne.... opravdu hodně zklamal. Budu o všem písemně informovat velitele námořnictva i vyšší šlechtu a nezapomenu zmínit i váš lhostejný přístup.“ Pronesu zklamaně.

Jste dobrý muž a nemám vám to za zlé Christiane. Jen je třeba si utřídit priority. Myslím že nás čeká mnoho větších problémů, než nějaká indiánská holka co musí Gordonovi čas od času podržet. Ale tu stížnost klidně napište. Osobně jí doručím při zpáteční cestě ale myslím, že se s jiným názorem než mám já, stejně nesetkáte.