Tajemství staré VHSky

Z místního hřbitova vyšla hrstka lidí a rychle se rozloučila. Jen jedna dvojice, muž a žena, se zastavila pod kaštanem.
Ona se víc zachumlala do kabátu a on ji bratrsky objal. To gesto způsobilo, že už neudržela svoje emoce na uzdě a propukla v pláč.
"Ani jsme nevěděli, že má psa !" štkala žena.
"Jo, měli jsme sem jezdit častějš." souhlasil muž.
Bratr a sestra. Sourozenci Korálkovi nastoupili do auta a odjeli pár kilometrů za vesnici, kde uprostřed lesů, jim spadla do klína polorozpadlá hájenka po mamince a prý i s pejskem.
Natálie dostala jméno po písničce od Petra Nagye Korálky od Natálky a Petr po zmíněném zpěvákovi. Jejich máma byla z československé generace Elánů, Teamů a Tublatanek. Na Petra Nagye chodila se spolužačkami kdykoli byl v Praze. Děti dostudovaly a s manželem, s kterým si nerozuměli, se rozvedla a odstěhovala do šumavských hvozdů. Petr odjel do zahraničí a Natálka pracovala jako kadeřnice od nevidím do nevidím.

"Rakovina v kyčli ? Věděl si, že je to možný ?" ptala se bratra.
"Asi rakovina kostí, spíš. Nevím." zadumal bratr.
"Hele, Natálie ... už je to jedno. Je jedno, že jsme tady byli naposledy v létě ..." začal ji utěšovat.
"Ne. Ne ! Předloni v létě !!" přerušila ho sestra.
"Je TO už jedno, nevrátíme čas. Když jsem s ní naposledy mluvil, nic neříkala. Nechtěla nás znepokojovat, ani o psovi nic neříkala. Nechtěla, abychom to věděli, dělali si starosti.

Sourozenci vešli do chalupy a začali třídit věci. Co si nechají, co tu nechají, co přijde vyhodit a nabídnout nemovitost k prodeji. Měli čas jen tento den, zítra museli zase zpět. Každý jinam. Každý žít své životy. Bez mámy. Všude v chalupě byly krajky. Krásné paličkované krajky. Natálka se rozplakala. Lítostí i výčitkami, že se nezajímala, co maminku bavilo, co ráda dělala.
Petrovi bylo taky hrozně. Plně si uvědomoval, že žila jenom pro ně, pro rodinu a na nějaké zájmy a záliby neměla čas. Jejich dospělost byla pro ni "vysvobozením". Věděl, že s tátou spolu nespali. Stali se z nich spolubydlící, kteří spolu přestali bydlet, když v bytě už neměl kdo bydlet. Nikdy ho nenapadlo se zeptat, jestli má nějakého přítele nebo kamaráda, s kým tráví čas. Po telefonu se bavili o něm a osobně, sotva jednou za rok, byla v chalupě sama. Sama a bez psa. Dva roky tu nebyli. Dva roky bojovala s rakovinou a aby na to nebyla sama, pořídila si pejska. Ten teď ležel na peci. Nechtěl jíst, jen bez zájmu ležel a díval se na dva lidi, kteří byli u nich doma a přitom je neznal. Na obojku bylo vyšité jméno Korálek.

"Co s tím videem ? Je starý, to nikdo nebude chtít." zeptal se Petr Kristýny.
"Zkontroluj, jestli tam není kazeta a necháme ho tady i s televizí. Tu taky nikdo nebude chtít. Ať to nový majitel pak odveze do sběrnýho dvora." napadlo ji.
Byla tam kazeta. A protože si potřebovali odpočinout, řekli si, že si ji pustí. Určitě to bude nějaká dovolená, když byli malí nebo promoce nebo tak něco. Nic jiného máma nikdy neměla. Na filmy se nekoukala. Kristýna udělala kafe, Petr našel ve spíži sušenky a usadili se do křesel.

Natočené video bylo amatérské. Nějaké trhy v Hartmanicích. Sourozenci poznali dřevěnou sochu poustevníka, i si vzpomněli, že se mu říká Vintíř. Za prodejním stolem stála jejich máma a usmívala se. Za ní byla synagoga. Směrem od kašny přicházel muž a nesl v ruce dvě točené zmrzliny. Jednu z nich jí podal a políbil ji.
Petr s Kristýnou se na sebe podívali, ale mlčeli a dívali se dál. Maminka prodávala vlastnoručně upaličkované krajky. Vysoký fousatý muž, velice pohledný, se posadil na židli, která byla za stolem a jejich mámu si posadil na klín. Oba lízali zmrzlinu a usmívali se. Vypadala šťastně. Byla šťastná. Když přišel zákazník, podala svému příteli kornoutek a zase se postavila. Obsloužila zákazníka a zase si sedla muži na klín. Pak se zadívala do kamery a řekla, že to už stačí. Přítel ji ještě políbil a střih. Video pokračovalo nějakou procházkou v lese u bublavého potoka. Nádherná příroda. V záběru maminka, roztahuje piknikovou deku a v letních šatech, si na ni sedá, ukazuje prstem, aby šel k ní a prosí ho, aby to vypnul a střih.
"Máma měla chlapa." konstatovala Kristýna.
"Zaplaťpánbu." odpověděl její bratr. Zvedl se a řekl, že sjede pro něco k večeři a na snídani.

Kristýna zkoukla knížky, jestli by si nějakou neodvezla a navrchu byl položený deník s propiskou. Poslední zápisek byl 14 dní starý. První pak pět let. Se zájmem si vlezla ke Korálkovi na pec, pohladila ho, ale pes byl stále netečný.
"Tobě umřela panička, mně máma. Měli bychom spolu vycházet. Jsme oba Korálkovi." Korálek nereagoval a tak si lehla na břicho a začala číst. Deník se jí otevřel veprostřed, kde byly usušené konvalinky. Přivoněla si. Omamná vůně, kterou čekala, byla již vyčichlá. Odložila kvítka a četla řádek po řádku. Psaný text byl ženskou, máminou rukou a několik stránek i odlišným písmem.

* Naše první setkání skončilo hned milováním. A jak se říká, že se země zachvěla, autentičtější už to být nemohlo. Kolem nás hromy a blesky a slejvák a bouřka. Strašně jsem se bála. Nic tomu nenasvědčovalo, když jsme spolu poprvé procházeli. Byli jsme mokří na kost. Oblečení si svlékli a vlezli do seníku. Třít se o sebe, aby nám nebyla zima, jsem se styděla. Nikdy bych nevěřila, jak může být vzrušující, když někdo někomu ždíme vlasy. Ty mně. Nabral si pramínek vlasů a vyždímal. Nabral další a mírně zatahal. Když jsem přivřela oči a usmála se, zatahal jsi víc a přitáhnuls mě ke své tváři blíž. Políbil na špičku nosu a když jsem pootevřela ústa, už jsi mě líbal a líbal a líbal a mně bylo chvíli horko a chvíli zima a věděla jsem, že jsem ztracená. Zamilovala jsem se do tvých tmavě modrých očích. Do tvých doteků. Do tvého hlasu. Tvůj dech na zádech, když si mě otočil a ... tělo se mně chvěje i teď když si to píšu, abych měla co číst, když tu nejsi. Usínám a svírám v rukou tenhle notýsek. Notes s tvrdými deskami, aby neměl oslí uši. Můj deník a naše láska.*

Petr Korálek vstoupil do místnosti a viděl, jak se jeho sestře lesknou v očích slzy. Podal jí nákupní tašku a převzal deník. Zatímco Kristýna Korálková připravovala večeři, četl si. V tu dobu, zastavilo u hřbitova terénní auto s německou poznávací značkou a z něj vystoupil Hans Pongratz. Vesnický hřbitov byl už zavřený, ale nebyl pro něj problém, v 60ti letech přeskočit plot. Udržoval se jízdou na kole, plaváním i posilováním. Po chvíli našel nový hrob s čerstvými květinami, které nestihly za pár hodin zvadnout. Mlčky nad ním stál, loučil se svou přítelkyní. Svou láskou, v kterou už nedoufal, že ještě potká. 6 bílých růží položil k ostatním kyticím. První vzpomínka byla, jak ji poprvé spatřil.

* Projížděl jsem městem, které lákalo na trhy a já potřeboval dárek pro matku, která ležela v sušické nemocnici. Zaparkoval na náměstí a šel se projít. Měl jsem představu koupit jí květiny, keramickou vázičku a nějakou dečku pod to. Aby se dobře vyjímaly na stolku u postele a nezabíraly moc místa. Stála si za stánkem se svými výrobky z krajky. Česala si neposlušné vlasy a neviděla, že tě pozoruju. Vytáhla stužku a šikovně ji uvázala jako čelenku a dokončila mašlí. Přistoupil jsem blíž a ty ses usmála. Bylo to, jako když vyleze sluníčko. Zeptala ses, co bych si přál a já málem řekl: "Česat vás." *

Kristýna položila dva talíře na stůl a znovu nabídla Korálkovi jídlo. Bez úspěchu. Tázavě se podívala na bratra, který odložil deník a sedl si k večeři.
"Jeho matka, toho Hanse, měla leukémii. Byla to Češka a umřela na ni. Tady. Jezdil za ní a seznámil se tu s naší mámou."
"Takže ..." nedokončila Kristýna.
"Takže naše máma po tom, co viděla, jak ho trápí, že to nemá konce a jak to člověka může změnit, chtěla aby ...nechtěla, aby ji takhle viděl. A tudíž neřekla nic ani nám." odmlčel se.
"Byla na to sama. Jen s pejskem." dopověděla.
" Farář za ní chodil a krmil i Korálka. Ten pes nemá hlad. Čeká, až odsud vypadnem a přijde máma. Je to týden, může si myslet, že se ještě vrátí." zamyslel se nahlas Petr a Kristýna se rozbrečela a znovu začetla do vzpomínek.

*A tak jsem ti řekl, že nějakou dečku pod vázičku, kterou ještě nemám. Že bych rád koupil malou kytičku do nemocnice. Když ses dozvěděla, že je to pro mou nemocnou maminku, která tu už dlouho nebude, jednu si vybrala. Podala mi skleničku, kterou jsi měla na pití a nalila do ní vodu. "Kytku, bohužel nemám." řekla si, ale prý na druhém konci stánků, květiny mají. Koupil jsem tenkrát dvoje konvalinky. Jedny pro mámu a druhý pro tebe. Rozvázala si mašli, stáhla zelenou stužku a provázkem svázané stonky, překryla. Vložila do sklenice, postavila na krajkovou dečku, která byla lemovaná zelenými lístky a usmála se na mě. Bylo to dokonalý. Jako ty.
Peníze jsi nechtěla, ale přijala pozvání na večeři a procházku. Procházku, na které jsme šíleně zmokli. Vůbec nám to nevadilo ..." *

Sourozenci dojedli a pustili si zase videokazetu. Máma a Hans u něj doma. V lázních. U moře. Na horách. Pak měla ostříhané vlasy. Další záběr jak si hraje se štěňátkem a na hlavě má šátek.
Hans otočil klíčkem, aby vypnul motor a setrvačností dojel kam to šlo. Když auto zastavilo, vystoupil a nechal dveře otevřené. Došel k rozsvícenému oknu s krátkou záclonkou. Jak jinak než krajkovou. Viděl pejska ležet na peci a dvě postavy zabořené v křeslech zády k němu, dívající se televizi. Nevěnoval tomu pozornost, snažil se upoutat pozornost psa. To se mu po pár minutách povedlo. Korálek, když ho uviděl, seskočil a běžel ke dveřím. Hans se vrátil k autu.
"Asi chce čůrat." napadlo Kristýnu. "Otevři mu dveře, prosím tě."
Petr vstal a pustil Korálka ven. Nechal mu otevřeno a vrátil se k sestře.

"Korálku ? Korálku, pojď sem !" zašeptal a pes se k němu rozběhl. Vzal ho do náruče, nechal si olízat obličej, ale na další mazlení nebyl čas. Navlékl ho do připraveného postroje a připnul do spojky k bezpečnostnímu pásu na zadní sedačku.
Nastartoval a pomalu, co nejtišeji, odjel. V místě, kde se cesta stáčela do zatáčky, se naposledy podíval do zpětného zrcátka a v duchu se rozloučil s hájenkou, kde přebývala
♥ LÁSKA ♥

***
**
*

"S láskou má svět naději. S láskou se stíny ztrácejí ... "

Nikdy není pozdě na to, říct někomu, co pro vás znamená, jak je pro vás v životě důležitý a máte ho rádi. Řekněte mu to dřív, než vám odejde. Jedno kam.