Nový impuls

Erotická dobrodružství počítačového experta Petra (55) jsme už měli možnost sledovat v povídkách Smíšená čtyřhra, Noční let a Časová smyčka. Dnes se posuneme v čase do minulosti velmi nedávné.

Petr stojí ve své kanceláři v posledním patře velké administrativní budovy v Karlíně a zamyšleně pozoruje lidské mraveniště na ulici. Po okenní tabuli stékají dešťové kapky a na chodníku se pohybují pestrobarevné deštníky, chránící své majitele před jarní přeháňkou. Příští schůzka Petrovi začíná až za deset minut, tak si užívá chvilku klidu. Už několik měsíců pociťuje permanentní únavu a i přes množství povinností nudu. Ten pocit se po padesátce rok od roku zhoršuje, spolu s přibývajícími zdravotními problémy a poklesem fyzické kondice. Odborně se mu stále daří (jako ostatně skoro vždycky), ale práce mu poslední dobou už nepřináší uspokojení. Kolegové o něm s mírnou závistí říkají, že je unavený úspěchy, ale Petr cítí, že na vině je hlavně pocit, že tohle všechno už dělal mnohokrát. „Nutně potřebuji nějaký nový impuls“, pomyslí si Petr už poněkolikáté, jinak mi hrozí totální vyhoření. Nemyslí ani tak sex, ten si může opatřit kdykoliv v libovolném množství, protože ctižádostivé kolegyně na nižších firemních pozicích se mu samy vnucují do postele s vidinou vyšukané protekce a kariérního postupu. Spíše hledá nějakou výzvu, která ho vytrhne z rutiny, zajímavý projekt, no a když to bude spojeno s osvěžujícím sexem, tak jedině dobře. Proto uvítal, když ředitel jejich softwarové firmy před časem nabídl na ČVUT, že studenti mohou chodit k nim do firmy na stáže a někteří že zde mohou vypracovat i své diplomové práce. Petr se hned přihlásil jako jeden z potenciálních vedoucích. Na práci se studenty se těšil a právě dnes se měla přijít představit první zájemkyně o diplomku pod jeho vedením. Petr už nějaké pedagogické zkušenosti měl. Před mnoha lety, když si po dokončení studia ještě dodělával na fakultě doktorát, učil programování a dokonce jezdil jako dozor na studentské sportovní kurzy. Při té vzpomínce Petrovi přeletěl po tváři nostalgický úsměv a on dovolil svým myšlenkám, aby se rozeběhly skoro třicet let zpátky.

Studentské sportovní kurzy tehdy bývaly povinnou, ale přesto velmi oblíbenou akcí, kde každý konzumoval tolik sportovního programu, alkoholu, trávy a sexu, kolik zvládl. Pedagogický dozor, místo aby neřestem zabraňoval, tak v nich často hrál hlavní roli. Petr obzvlášť rád vzpomínal na jeden lyžařský kurz v Janských Lázních, kde první večer u vína sbalil studentku třetího ročníku Jitku a ta mu pak zpříjemňovala noci v jeho podkrovním jednolůžáku (což kromě Petra ocenila i Jitčina spolubydlící, která si do uvolněného pokoje hbitě nastěhovala potetovaného instruktora z místní lyžařské školy). Jitka byla, stejně jako Petr, příznivcem milování na neobvyklých místech. Když se jí Petr svěřil se svou touhou rozdat si to s ní v kabině lanovky na Černou horu, zajiskřilo jí v očích. Bohužel jim nepřálo v tomto ohledu počasí – bylo jasno a slunečno, kabinky jezdily plné a navíc do nich bylo naprosto zřetelně vidět. Ve čtvrtek se ale probudili do mlhy a deště. „Fuj, to je hnusně, jdeme vůbec jezdit?“ ptala se Jitka. „No jasně, všichni zůstanou doma a nebudou fronty“, spiklenecky na ni mrknul Petr. První jízdu si ověřili, že do kabinky opravdu není skrz mlhu ze sjezdovky vidět, a při druhé se hned odhodlali k činu. Lanovka jede nahoru zhruba osm minut, což nedávalo moc prostoru na nějakou předehru. Oba si spustili lyžařské kalhoty i spodní prádlo ke kolenům, Jitka se otočila, vyšpulila na Petra prcinu a očekávala zásun. Petrovi se ale v té zimě hned nepostavil. Jitka obrátila oči v sloup stylem „bože, ještě tohle abych zařizovala já“ a vzala mu ho do pusy. Několika zkušenými tahy ho pokouřila a pak ho ještě připravila rukou tak, že byl použitelný. Petr do ní bez okolků vnikl a začal přirážet. Kdo z kluků se někdy miloval ve stoje v přezkáčích, tak ví, že to je výkon hodný eskamotéra. Fixované kotníky neumožňují přirážet a jediná možnost je balancovat na vratkých špičkách bot. I v této artistické pozici to ale šlo Petrovi celkem dobře, pouze ho znervózňovala blížící se výstupní stanice. Chytl pevně Jitku za boky a přidal na frekvenci i důrazu. Když už jsme se dostali až sem, pomyslel si, tak to musíme dodělat stůj co stůj. K horní stanici zbývaly poslední dva sloupy a Petr cítil, jak to na něj přichází. Do posledního přírazu vložil veškerou zbylou energii a cítil, jak v sevřené kundičce začíná stříkat. V tu chvíli ho ale zradily nohy. Na mokré podlaze kabinky mu podjely dopředu a Petr se zřítil po zádech na protější sedačky. Instinktivně se chytil Jitčiných boků s strhl ji na sebe. Ta na něj dopadla tak nešťastně, že mu helmou, kterou si na šukání ani nesundala, rozbila nos. Polonahý Petr ležel na zemi, z nosu mu crčela krev proudem a na břiše a stehnech se mísila se spermatem. Jak rychle se rozkoš může změnit v bolest! To už vjížděli do stanice. Jitka, které se nic nestalo, naštěstí zachovala chladnou hlavou. Rychle oběma natáhla oteplovačky a začala zuřivě gestikulovat směrem k obsluze lanovky. Dvěma maníkům, kteří jim přiběhli na pomoc, se naskytl pohled na zkrvaveného Petra, zkrouceně ležícího na podlaze kabinky. „Uklouzl, když se chystal vystoupit“, vysvětlila jim Jitka a ani se při tom nezačervenala. Stejná věta se pak objevila v lékařské zprávě v nemocnici, kam Petra převezla Horská služba a kde mu na chirurgii museli v narkóze zlomený nos srovnat, a také v protokolu o pracovním úrazu pro pojišťovnu. Jediný sex, za který jsem dostal zaplaceno, usmál se Petr při té vzpomínce a podvědomě si pohladil nos, na kterém budou stopy lanovkové rychlovky patrné až do smrti.

Ze vzpomínek ho vytrhlo nesmělé zaklepání na dveře. Vešla jeho nová diplomantka, drobná tmavovláska, ne krásná, ale štíhlá a zajímavá. Muselo jí být tak třiadvacet, ale vypadala sotva na osmnáct.
„Dobrý den, já jsem Isabela, ale můžete mi říkat Bela jako všichni, pane inženýre.“ „Fajn, já jsem Petr a můžeš mi říkat Petr jako všichni,“ usmál se na ni. Ledy byly prolomeny. Dívka položila na stůl několik papírů, ve kterých Petr poznal výtisk jednoho svého odborného článku, který napsal před dvaceti lety. „Jo, ve své době to vyvolalo slušný ohlas, ale dneska už po tom neštěkne ani pes, počítače jsou dávno jinde“, máchl rukou. „To si nemyslím“, odporovala zdvořile Bela. „Ta koncepce je nadčasová a právě na dnešních sítích by se to mohlo skvěle uplatnit. Navrhovala bych …“ a v několika větách mu přehledně vysvětlila, co by chtěla vyzkoušet. Petrův analytický mozek bleskově vyhodnotil, že na tom může něco být. „OK, tak se do toho pusť,“ svolil.
V následujících týdnech Petr nevycházel z údivu. Bela byla pracovitá a chytrá, měla originální nápady a ukázala se i jako skvělá programátorka. Pracovalo se mu s ní výborně. Těšil se na každou schůzku s ní, na ten osvěžující gejzír myšlenek, ale i na Belu samotnou, na její smích a nakažlivou dobrou náladu. Přistihl se, že čím dál častěji se Bela objevuje i v jeho erotických představách. Několikrát ji zkoušel někam vytáhnout mimo práci, na výlet, na výstavu nebo na večeři. Vždycky se na něco vymluvila, a tak zůstalo jen u několika napůl pracovních obědů, které neposkytly moc prostoru ke sblížení.
Asi za tři měsíce dostal Petr pozvánku na dvoudenní konferenci o počítačových sítích do Brna. Tuhle šanci mi přihrálo samo nebe, pomyslel si. Na Bookingu zarezervoval ubytování v luxusním penzionu v okrajové části Brna, samozřejmě dva pokoje, aby Belu nevylekal – i když pochopitelně doufal, že využijí jen jeden.

První den konference se vydařil. Petrova přednáška byla skvělá a Bela, i když věděla, že Petr je uznávaný odborník, byla ohromena respektem a úctou, kterou mu prokazovali ostatní účastníci. A on všude představoval Belu jako svou kolegyni a spoluautorku. Po hromadné večeři neměl Petr chuť trávit dál čas pracovními diskuzemi, i když za jiných okolností by to považoval za vítanou příležitost jak probrat s kolegy poslední novinky z oboru. Do penzionu šli ztichlým Brnem pěšky. Petr si znovu uvědomil, že ve srovnání s Prahou je Brno opravdu jen větší vesnice – po setmění obchody zavírají a centrum se vylidní. „Kde vlastně v Praze bydlíš?“ ptal se, aniž by tou otázkou něco speciálního sledoval. „Na koleji v Tróji“, dozvěděl se. „Není lepší si s přítelem pronajmout byt?“ „Momentálně přítele nemám …. a vlastně jsem nikdy žádného pořádně neměla.“ Petr se zarazil, jako kdyby odmítal uvěřit, co mu Bela právě naznačila. „Nechceš mi říct, že ve třiadvaceti, notabene po čtyřech letech na koleji, jsi ještě panna?“ dovolil si osobní otázku. „Hm, vím že to vypadá divně, ale asi jsem nepotkala toho pravého.“ Šokovaný Petr odvedl hovor jinam, ale v hlavě mu vířily myšlenky jak listí v podzimním vichru. Když doteď nedala nikomu, nedá ani mně. Na druhou stranu, připravit dívku o panenství je výzva, a Petr výzvy miluje. Nikdy pannu neměl. Spolužačka z gymplu, se kterou se ve svých šestnácti miloval úplně poprvé (dodnes si to odpoledne na chatě svých rodičů jasně vybavuje), o to přišla pár týdnů předtím na chmelové brigádě s Luďkem z béčka. Nejmladší holku, kterou kdy ošukal, Petr sbalil jako voják na vesnické tancovačce a ojel ji na lavičce v parčíku za sokolovnou. Tvrdila, že jí je skoro šestnáct, ale taky jí stejně dobře mohlo být čtrnáct, každopádně panenství pro ni bylo něco na úrovni událostí z dějepisu. No a u těch ostatních holek, slečen a paní, a že jich Petr měl za svůj život požehnanou řádku, se panenství už samozřejmě vůbec nepředpokládalo. Petra to trochu mrzelo, protože starosvětsky věřil, že zážitkem deflorace by si měl alespoň jednou za život projít každý muž, ale už dávno se smířil s tím, že jemu v tomto ohledu nebylo přáno.

V penzionu pozval Belu do svého pokoje na trochu vína na dobrou noc. Když nalil, Bela zamyšleně pohybovala skleničkou a pozorovala, jak těžké španělské červené smáčí její stěny. „Víš, jak ses ptal s tím panenstvím“, na chvíli se odmlčela, „možná bych už nebyla, kdybychom se potkali dřív.“ Petr cítil, že osud tady jemu, muži hendikepovanému věkem, otevřeně nabízí nečekanou šanci. Rozhodl se ji zkusit využít. Popošel k Bele, vzal ji z ruky skleničku a odložil ji na stolek. Chvilku se jí zblízka díval do očí a pak ji políbil. Nejdřív opatrně a něžně, ale když neuhnula, rozevřel jí jazykem rty. Pohladil její zuby a pak se dostal dál, našel její jazyk a ten mu odpověděl. Líbali se dlouho, prvotní nesmělost přešla ve vášeň, jejich jazyky se přetlačovaly a šermovaly a jejich ústa se vpíjela do sebe. Petr ji vzal do náruče, byla vláčná a lehká jako pírko, a položil ji na postel. Zavřela oči a nechala Petra, aby ji hladil, nejdřív přes šaty, ale potom jeho ruce pomalu našly cestu pod halenku a sukni. Chvíli jí laskal zadeček přes kalhotky a zkusmo občas zajel prstem pod jejich lem. Věděl, že na ni musí jemně a pomalu. Rozepínal jeden knoflíček po druhém a za okamžik už mohl obdivovat její dívčí tělo jen v podprsence a kalhotkách. Bela vzdychala rozkoší a očividně nechávala další průběh večera na Petrovi. Ten ji opatrně zbavil podprsenky a věnoval se ústy bradavkám, které ocenily tuto pozornost ztvrdnutím. Hnětl její malá, ale pevná prsa, kroužil jazykem kolem dvorců a občas vzal jemně bradavku mezi zuby. Petr věděl, že panny při prvním sexu často orgasmus nedosáhnou, a chtěl Bele dopřát rozkoš během předehry. Přesunul tedy svou pozornost dolů. Stáhl jí krajkové kalhotky a jal se laskat její panenskou mušličku, vyholenou a světle růžovou. Nejprve ji pohladil prsty, roztíral její šťávu, ale nezajížděl dovnitř. Bela ve vstřícném gestu rozevřela stehna a umožnila mu zapojit i pusu. Jemně olizoval závojíčky, které občas rozhrnul a nechal svůj jazyk vniknout na kraj dírky. Pak se přesunul na klitoris, kde střídal kroužení, kmitání ze strany na stranu a jemné sání. Bela, ležící s hlavou vyvrácenou dozadu a očima zavřenýma, mu oběma rukama tlačila hlavu do svého rozkroku. Vnímal její zrychlující se dech a vzdechy a jazykem pociťoval, jak jí poštěváček naběhl jako hrášek. Cítil její stupňující se vzrušení. Náhle vykřikla, sevřela mu hlavu mezi stehny a chvění jejího těla prozrazovalo, že se Petrovi podařilo, co měl v úmyslu. Když v ní orgasmus dozněl, Petr jí opatrně rozevřel stehna a v klasické poloze do ní začal pomalu pronikat. Když protrhl panenskou blánu, sykla bolestí, ale objala ho pevně rukama i nohama. „Jo, chci tě, dodělej to!“ vzdychala. Víc Petr nepotřeboval. Vnikl do ní až po kořen a začal v její uzounké štěrbince pomalu přirážet. Do minuty bylo hotovo. Věděl, že musí být hodně opatrný. Vyklouzl z ní a chtěl si to dodělat rukou, ale Bela, snad vedená vrozeným ženským instinktem (nebo možná sledováním pornhubu), ho sama chytla za krví nalitého ptáka. Po pár pohlazeních jí Petr zkropil salvou spermatu břicho a prsa. Oba se šťastně rozesmáli.

Když ji druhý den vysazoval v Praze na Opatově u metra, ukázala na modro-bílou dopravní značku P+R nad nimi a nastavila rty: „Tady je to povinné, Kiss and Ride“, smála se. „Škoda že tam není F+R, udělal bych ti to znova tady v autě“, pohotově kontroval Petr. Dlouze se políbili a pak se Petr už jen díval, jak jeho nový impuls sbíhá do podchodu metra, dokud mu celá nezmizela za horizontem schodiště.