Ateliér a namyšlená modelka

Sedím v temném ateliéru s cigaretou v jedné ruce a vínem v druhé. To je vlastně všechno, co mám, až na ten telefon, co neustále zvoní. Je to můj agent, dělá, že je můj kámoš. Dává mi zakázku s nějakou vyhlášenou modelkou. Říká, že je velká věc.

O pár dní později do ateliéru vtrhne ona - Bianca. Šaty, které stěží zakrývají její kůži, a podpatky, na kterých by mohla přešlapovat po oblacích. Pohled má chladnější než ledová krychle na dně mého skleničky.
"Začneme?" zeptá se s hlasem, který zní jako milion dolarů.
Slova nejsou mým kamarádem, takže jen pokývnu hlavou a beru foťák.
Když fotím, je jako královna. Mám pocit, že každý pohyb je součástí nějakého královského baletu. Mám však taky pocit, že by mě mohla zabít jen pohledem.
Najednou přichází k mému stojanu. Je tak blízko, že cítím její vůni. Je silná, ale přitahuje mě.
"Chceš vidět, jak se to dělá opravdu?" šeptá.
"Co to meleš?" vyhrknu.
Dotkne se mě. "Ty víš, co myslím." Její rty jsou tak blízko mých, že bych je mohl sníst.
"Ne, ne takhle," říkám a odstrčuji ji. "Mám práci."
Ale ona se nenechá odbýt. Už jsem u zdi, a ona proti mně. Je silná jako divoká kočka.
"Počkej, co to děláš?" zašeptám, ale moje tělo už neposlouchá. Je to jako by byla magická.

A pak se to stane. Jsme jako dvě divoké zvířata, bez myšlenek, jen vášeň.
Záblesky světel ateliéru nás obklopují a stíny tančí po stěnách, jako melodie svádějící své noty k tanci. Její oči jsou dvě plamenné vlny, a v jejich hloubkách vidím odrazy svých nejdivočejších snů.
Biančina kůže je jako samet pod mými rukama, její vůně připomíná exotické koření a květy v polynéské noci. Naše dechy jsou srostlé, jako bychom se pokoušeli nasát veškerý vzduch kolem nás a vyměnit si nejhlubší tajemství bez řeči. Čas na chvíli ustoupí do pozadí, když jsme unášeni na vlnách vzájemné touhy a magnetického tažení. Je to jako tanec v ohni, divoký a nespoutaný, kde nic jiného neexistuje než ten okamžik a ten prostor.

Když je po všem, sedím na podlaze a dívám se na ni. Mám pocit, že jsem prohrál, ale zároveň vyhrál."Tak co teď?" zeptá se.
"Teď už nic," odpovídám.
Chytne polaroid, co jsem vyfotil dříve, a podá mi ho. "Nezapomeň na mě," řekne a odejde.

Sedím tam s fotkou v ruce a nevím, jestli jsem právě prožil sen, nebo noční můru.