Na skřipci

Týden

Tentokrát jsi svedla ty mě. Takže je to dva jedna. Dvakrát jsem se snažil udržet své emoce na uzdě a dvakrát jsem podlehl a ty se mnou. Jak je to dlouho? Čtyři, pět let? Jako by nebyly, ten mezičas se smrsknul do několika okamžiků. Vyjeli jsme spolu na dovolenou. Tvůj muž zůstal „doma“ a má žena také. Dobrá parta kamarádů a v ní ty. První den vás stíháme hodinu za vámi „ve stopě“ abychom se večer potkali na cílové destinaci. Kamarádi. Přátelé. Bývalí tajní milenci. Trávíme společně čas, večeře, povídání, konečně pár dnů volna. Druhý den snídaně, pohoda, dobrá nálada, těšíme se na cestu k moři a týden zážitků, odpoutání od reality. Projedeme tři země… technické přípravy, dálniční známky, dvě tašky se stěhují od nich k nám a jedeme „tři na tři“. Stěhuješ se k nám do vozu, vyrážíme.

Za dvě hodiny první hranice, občanky. Zpíváme si v autě. Pomáhá mi to udržet koncentraci za volantem na dlouhé cestě. Vlastně se nic neděje. Povídáme si, zpíváme, povídáme, zpíváme, zastavíme na protažení, koupíme trochu jídla a zase jedeme. A je nám dobře. Všem třem. Všem šesti. Projeli jsme další zemí. Zase hranice a občanky. Jedenáct hodin za volantem večer cítím, ale i tak mi nálada neklesá a nějaká energie mi zbyla. Dojeli jsme omylem do špatného hotelu téhož jména ale ani to mě nerozhodí. Ani vás to nezničilo, za méně než hodinu jsme v tom správném. Prší. Povídáme si na terase. Všichni. Je to půvabná cesta. Z lesa ve vysokých horách se zvedá mlha jako šlehačka a objímá hotel. Ale něco tu je – ty pohledy – oči, když si dáváš drink a potáhneš z cigarety – ačkoliv nekuřačka a sportovkyně, slyším z tvých úst: „co je na dovolené, to tam taky zůstane. Tady se to může.“ Neklid. Krásná místa, roviny, pláně, hory, lesy, města, řeky. Vizuální paměť se krmí. A je tu ještě něco. Zatím nevím co.

Třetí den vyrážíme, abychom definitivně dojeli ke slané vodě. A je stále krásně – je nám spolu dobře. Všem. Sedíš druhý den vedle mě, metr daleko, na dosah. Jsem hodný, vzorný přímo – slíbil jsem tehdy že to „necháme jít“ ale když otočím tvář a podívám se na tebe, ten úsměv, ty oči… vzpomínky se derou na povrch a já si říkám, že tahle skvělá, půvabná žena nestárne a že má v sobě stále ten okouzlující rozměr kterému tak snadno podléhám. A nejen to. Ve mně se zase nachází něco, co přitahuje tebe. Ještě to nevidím, ještě se držím, slíbil jsem, ještě to nevím, ale něco se opět děje. Povídáme si, zpíváme, zastavujeme, „telexujeme“ s druhou posádkou před námi i třetí posádkou, která na nás už čeká „u vody“. Den běží, stovky kilometrů také a my stále sedíme a hledíme – a něco se mění. Je večer, je noc, dojeli jsme. Vykládáme věci, bydlíme, odpočíváme. A ve vzduchu je moře a ještě něco navíc.

K večeři jsou čipsy, krekry, brambůrky a malinový birel. Jídlo už jsme nestihli, ani v letovisku to už v jedenáct večer není žádná hitparáda. Spím sám. Jako vzorný muž. Tři dny flákání jen občas proložené nějakou aktivitou jako vaření, pití, třetí večer jsem vzal do ruky i kytaru. Prší, na moře ani bazén nedojde, tak je zpívání ideální kratochvíle. A navíc – je to romantické a nejspíš to vždycky bude fungovat jako horkovzdušná pistole na srdeční ledovce. Občas se jeden druhého dotkneme. Kolenem, rukou, dlaní… podíváš se na mě – usměješ se úsměvem, který dobře znám. Viděl jsem ho mockrát – vždycky když jsme měli pocit, že se nikdo nedívá.

Sluší ti to. A něco se děje. Jsi zase jiná. Rozkvétáš. Krásníš. Jako slunce které vyšlo nad mořem a lechtá mě paprskem po tváři. Tohle znám. Ale – zakázali jsme si to. Je to skoro pět let co jsem tě sevřel v náruči naposledy. Ty roky ale zmizely a mně nezbývá než ti tvůj krásný, radostí naplněný pohled oplatit. A trošku se divit. Vidím dobře? Je to „to“? Jedeme, řídím, dávám pozor, abych nás na další dvanáctihodinové štrece nezabil. A ty se staráš drobnými pozornostmi o mé pohodlí. A když se rozezpívám, přidáš se. Je mi s tebou hezky. S vámi všemi je mi hezky, ale s tebou nejvíc.

Projeli jsme nejkrásnější silnici světa. Seděla jsi vedle mě a těšila se, kochala, nadšeně se rozhlížela a to co tu visí v kabině vozu to jen umocňuje. Otočím se na tebe, už nemáš dva copánky ale vlasy sepnuté do culíku. Když se naše oči setkají, nemohu už nevidět – znám to dobře ale léta jsem to nespatřil. Jaderné palivo pro můj reaktor. Mám co dělat s volantem a řadící pákou, zatáček je několik tisíc na dvou stech kilometrech, ale projíždí mnou vzrušení – od hrdla až ke kostrči a zpět. Já tě chci. Ještě jsem ti to ale nedokázal říct. A za námi je „oko“ - kamarádka. Dívá se – když ne a zjistíme, že usnula, naše pohledy se setkají na déle. Na loketní opěrce si pokožka našich rukou vyměňuje elektrizující impulzy. Tohle nedokážu řídit. Tak – aspoň to auto, to musím zvládnout. Všechny ty prožitky – a ty…

Dojíždíme do cíle dnešní cesty. Obsadíme pokoje, objednáváme jídlo – tentokrát včas – všechno běží svým tempem a dynamické přesuny se střídají s línými letními okamžiky společných večerů. Když jdeme spát, vy dvě na manželskou postel a já na tu malou vedle – kulturně a slušně, vyčerpaný řízením, zachytím tvůj pohled – teď už jiný. Jasně, jednoznačně. Ten pohled patří mně, je krátký, ale plný provokace, radosti, vzrušení a toho druhu potěšení, lásky a vědomého ovládání, který je vlastní jen tajným milencům. Musím tě mít. Ale jak? Jsme pod lupou, nemůžeme… poznají to, uvidí to, budou nás postrádat. Nesmí se to provalit. A – chceš to opravdu? Oči to chtějí, vidím ti to v nich, ale chceš to?

Ráno brzy vstát, trošku rozlámaný, užívám si nový den a – ty zlobíš. Oblečeš se do plavek a necháš mě abych si ten pohled užil. Jsi pěkná. Velmi pěkná. Není nám už dvacet ale u tebe je to jen číslo. To co tu bylo – to neuchopitelné – se loupe ze slupky ven. Nedokážu to držet v sobě a na tvé jemné, kulturní, překrásné náznaky reaguji. Musím. Nemám na výběr. Po snídani máme ještě chvíli času a potkáme se sami na pokoji. Svlékneš se přede mnou. Ptáš se, jestli mi to nevadí? Říkám, že ani trochu, naopak. Převlékneš se, sedneš na postel a já musím něco udělat. Líbíš se mi. Moc. Když jdu s věcmi do auta, skloním se k tobě, krátce tě políbím – jinak než jako kamarád co se loučí před Vánocemi a říkám ti: „Kdyby to šlo, kdybychom tu byli sami, zatáhl bych tě do nějakého temného koutu a pomiloval.“ Ten krátký dotek je jako jiskra. Máš upletené dva copánky jako patnáctka, oči ti září jako dva žhavé uhlíky v ohništi a já nedostal facku – jen ten oční vzkaz. Před námi je cesta. Zase den v autě a poslední noc v cizině. Poslední noc na dovolené. V autě se dějí všechny ty drobné kouzelné změny mezi námi, nepoučený nevidí, ale my dva o nich víme. Dojeli jsme. Horko. Velkoměsto. Ubytování, sprcha, převléknout a na večeři. Je nám hezky. Všem. Pohladím tě lehce přes bok. U jídla sedíme vedle sebe, opatrně sis položila své koleno na mé stehno a to šimrání běžící mezi námi nejde vnímat jinak.

Když jdeme zpět procházkou k hotelu, zkoušíme najít tetovací salon, kde bychom si všichni – tedy skoro všichni – nechali udělat malé tetování na památku. Večer se začíná „zvrhávat“, běží nějaký nevinný dialog a já ti na to říkám. „No, to by ses musela zdejchnout.“ Tvá odpověď: „To bych se musela zdejchnout jedině s tebou, jinak by to nemělo cenu…“ mi nedává žádný prostor pro přežití. Zavrčím. Tohle není jen laškování nebo nevinná provokace, tohle je přiznání oběti na mučidlech. Otočíš se ke mně a říkáš: „Provokuju tě.“ „Ano, ale moc krásně – a jde ti to skvěle.“ „Ale na druhé straně musí být ta odezva přijímána.“ „Ano, to musí.“ Smějeme se na sebe. Letmo tě pohladím po zadečku. Neuhýbáš, přitiskneš se bokem ke mně a vteřinu tak vydržíme. Čtyři páry kukadel jsou naštěstí před námi. Tetovací salon měl zavřeno. Teď už mi bude ležet v hlavě jediné. Jak to zařídit, když jsme s našima „kontrolníma očima“ stále pohromadě? Musí to nějak jít. Je krásná noc. Jdeme na procházku nočním městem – k řece, na nábřeží… tvůj úsměv – tvůj svůdný úsměv – a zase sis přečesala vlasy – tentokrát je rozpustila. Jdeš krok přede mnou v šortkách a tvůj zadeček mě dráždí. Vzpomínkami i prostým vzrušením, touhou po tvém nahém těle, po tvém vzrušení. Za posledních šest dnů mám v pedálech přes tři tisíce kilometrů a jsem utahaný jako kotě, ale ty mi nedovolíš pochybovat ani na okamžik o tom, že to nic neznamená.

Zpátky v hotelu – první tým se klidí do vedlejšího pokoje. Zavírají. Třetí z naší trojky se hlásí o sprchu. Říkáš – ano – je tvoje, řekla sis o ni první. Dveře koupelny se za ní zavřou a naše oči se setkají. Jako útočící kobra jsi ve zlomku vteřiny u mě a líbáme se. Hlavně, ať teď nikdo neotevře dveře. Další polibek. A další. Další, a další. Hladím tě kam jen dosáhnu. Směješ se a směju se také. Je to krásné. To neagresivní vzrušení, zadržovaná touha a něco co známe z časů – těch minulých – to vědomí, že se známe, že je nám spolu dobře i když žijeme jiné životy někde jinde – všechno to na nás prší jako letní liják. Líbáme se a líbáme, vzrušení tím, že oba chceme přesně to. Zajíždím rukou do tvých kalhotek a laskám ten pevný, sportovní zadeček. Tohle nemohou být jen ty dva long drinky. Ty jen dokonaly dílo zkázy našich předsevzetí a zábran. Najednou promluví naše „třetí oko“: „Tak já jsem hotová“ – uffff – ona už je venku? Sakraaaaaa – snad neviděla co tu tropíme?

Domlouváme se pohledem. Hlásím, že jdu teda do sprchy já. Umyl jsem se tak dokonale jak jsem uměl. Nevěděl jsem jak, ale musel jsem se s tebou pomilovat! Musel! Ty půjdeš do sprchy poslední a naše třetí oko doufejme zatím usne. Ve vašem pokoji jdou zavřít dveře, u sousedů také, je noc, jsme unavení, tak to snad bude stačit. Musí to stačit. Ležím na přistýlkovém gauči a neusínám. Slyším, jak se sprchuješ, koukám do mobilu aby se mi nezavřely oči ale když o tom přemýšlím, neusnul bych – určitě ne. Jdeš ven, je zhasnuto, jen malá lampička u mé hlavy – přivřeš dveře „k vám“ a sedneš na mou postel. „Zvládneš neusnout a počkat, než Maruška usne?“ ptám se tě... „Určitě.“ „Tak přijď hned jak to půjde.“ Úsměv, polibek.

A je tady. Jde, blíží se, vklouzla ke mně stejně rychle jako když se předtím vrhla pro polibek. V okamžiku jsme se do sebe zaklesli jako klíšťata. Maruška spí. Druhá posádka spí. Třetí posádka odjela domů. Jsme sami. Na nejblbějším místě, obklopení kompromitujícíma očima, naštěstí zavřenýma. Bezodkladně a bezostyšně tě osahávám, laskám, líbám. To chvění, vzrušení, roztoužená mysl i tělo. Nemluvíme. Líbáme se, dráždíme, svlékáme ty zbytky věcí co na sobě máme. Prsty dráždím hroty tvých ňader, ochutnávám je rty, tvé horké půlky mi projíždějí pod rukama, prsty naleznou horký, vzrušený klín a naše rty se neodtrhnou na déle než krátké nadechnutí. Musíme být potichu, tak tvé sténání dusím polibky. Jsi tu. Je to tady. Pronikám do tebe prsty. Nevidím tě, je tma a je dobře, že je tma. Skryla nás přede všemi, před vším. Bezpečná tma. Božská tma. A my se propadáme jeden do druhého. „Jsem rád, že jsi tady.“ „Taky jsem ráda, je mi s tebou dobře.“ Dráždím tě stále intenzivněji, ty se pouštíš do mého již dávno tvrdého údu a já prsty definitivně likviduji tvůj nadhled. Je to nádhera. Jako školáci, jako děti, jako… jako tehdy. „Tehdy jsem to musela skončit.“ „Já vím, chápu to.“ „Jestli chceš, můžeme si občas udělat hezkou chvíli spolu.“ „Chci, definitivně chci. Mám tě rád, je mi s tebou dobře, funguje to.“ „Mám to stejně, jsem ráda ve tvé společnosti.“ „Ale s tebou to nikdy není na pět minut.“ „To by taky byla škoda…“ Víc už to nekomentujeme, polibky nám nedovolí moc mluvit. Přesouvám se mezi tvé nohy. Chci tě úplně, kompletně, celou. Teď jsi moje a já jsem tu pro tebe. „Doufám, že ten gauč zvládnu udržet v nějakém tichém režimu, abychom je neprobudili.“ Pomalu do tebe vstoupím. Milujeme se. Gauč nás ale zrazuje, vrže do noci o tom našem vrzání… snažím se, ale bez toho to nejde. Je to ale tak kouzelné, horké, vzrušující! Sténáš mi do ucha, tiskneš se ke mně, svíráš mě svými boky a stehny a trpělivě přijímáš mé pronikání v té nedokonalé poloze. Ve vyvrcholení mi brání jen ten pocit „vojáka na stráži“ sledujícího dvoje dveře… Chci tvůj orgasmus. Takhle bychom ale asi nedošli vrcholu, tak se svezu mezi tvé nohy a laskám tě jazykem a prsty. Přirážíš mi na ně divoce, koušeš se do ruky, abys nekřičela a najednou se vzepneš a je to. Přivedl jsem tě k tomuhle bodu snad tisíckrát, ale nenasytil jsem se. Miluju milování s tebou. Na chvíli se uklidníš a pošeptáš. „Teď bych chtěla usnout ve tvé náruči.“ „To asi dnes nesmíme, byl by to pořádný malér.“ Ale stisknu tě aspoň na chvíli, obejmu a tvé sálající horko si užívám na své kůži.

Odcházíš. „Dobrou noc…“ „Dobrou… a děkuju…“ „…já děkuju, bylo to krásný.“ Líbáš mě a odcupitáš tam za ty dveře, za Maruškou, která spí a snad vůbec nic neví. Jsou tři hodiny ráno a já usínám rychle, spokojeně a šťastně.

Ráno poslední balení a jedeme domů. Občas si pohledem sdělíme to, co víme jen my dva. Ostatní čtyři tváře se zdají nepoznamenané právě odběhlou nocí. Snad by něco řekli? Svět je jeden turbulentní paradox. Odvážím tě zase domů, abys žila svůj život a já žil svůj. A ty oči, co se stále dívají :-) Nemůžu k tobě, konspirace musí být tuhá! Ještě, že je Messenger tichá pošta…

… pouštím ti jednu písničku, zpívám a ty se zase přidáš. Dnes má ale „Ještě tě mám plnou náruč“ úplně jiný význam. Hraje tu ve voze kdoví po kolikáté ale dnes je to spíš „videoklip“ přehrávající noc jako projektor.

Cink...
„Myslíš, že Maruška něco viděla?“

Cink...
„Myslím, že ne, nic neříkala, asi šla z koupelny bez brýlí a potom už spinkala.“ Ufffff.

Cink...
"Napadlo mě, že měla asi zhoršený výhled když se neozvala, tak to dopadlo ok - to jsem rád."

Cink...
"Též jsem ráda, že nic neviděla a jsem ráda, že se to stalo".

Cink...
„Vezu tě domů zrovna v takový okamžik, je to emoční, až smutné. Ale říkám si, že život běží dál a a že tě snad nelíbám naposledy.“

Cink…
„Taky bych si to prodloužila. Ale určitě jsi mě nelíbal naposledy.“

A potom už jen smajlíky...

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky – my do ní vstupujeme potřetí. Je to stejná řeka, jen v ní teče jiná voda. Je to hřích?

Jak erotická je pro vás tato povídka? Díky za koment nebo vzkaz :-)