Vstup na vlastní nebezpečí

„Nikdo ti nedá víc, než já ti můžu slíbit.“


Jakákoli podobnost se skutečnými osobami a událostmi je čistě náhodná. Všechny postavy v tomto příběhu jsou virtuální, jen jejich pocity jsou skutečné.

Super, dva týdny sama v hotelu. Bohužel kvůli studiu, ale i tak si to hodlám užít. Všechny normální ženský v mým věku teď popíjí víno a sledují nekonečný seriál, proč já proboha tady pořád něco studuju? Co si takhle zpestřit večer něčím hodně šíleným? On-line sex? To zní docela rajcovně. Dvakrát kliknout a mít neznámého muže u sebe na pokoji, samozřejmě virtuálně. Jsem tak vzrušená, už jen když tu stránku otevřu. Nějaké ženské jméno ve stylu kabaretní tanečnice. Paris LaBelle, no to je blbost, to je jedno, to žádnej chlap řešit nebude. Nějakou trošku provokativní profilovku a je to. Dojdu si ještě pro vodu. Než se se sklenicí vrátím, vidím, že jsem to s tou profilovkou silně přehnala. Desítky nadržených mužů. Rozhoduje první věta. Tak co pánové, kdo máte nejperverznější slovník a chcete si to teď hned udělat? První orgasmus je bouřlivý. Rychle zaklapávám notebook. Tak to by stačilo. Pokračujeme v učení. Budu na sebe přísná. Až dojedu tyhle čtyři kapitoly, můžu otevřít noťas. Vida jak efektivní metoda učení. Spousta nových vědomosti a spousta orgasmů. Zkoušky dopadly báječně. A kdo říkal, že se takhle nemůžu odreagovat i po zkouškách? Manžel se mnou v ložnici dávno nespi a večery jsou tak dlouhé. Je to přece naprosto bezpečné, co by mi tady asi tak hrozilo? Snad pokud nepotkám někoho známého, ale pak o tom asi rádi pomlčíme oba. Ta zodpovědná vždy rozumná a slušná holka uvnitř na mě zírá s otevřenou pusou a nemá slov. “Tohle přece nemůžeš myslet vážně? Z toho nic dobrého nekouká!”
“Nech si to, už několik let se pořád všechno řídí jen podle tebe, snad se můžu občas trochu pobavit!” zpražím jí, mám jí už plné zuby.

Ale ale, tady to někdo umí, ukázková první věta, mile provokativní, projev zájmu a špetka vtipu. Prohodím s ním pár vět. Hm to nebyla náhoda ta první věta. Je fakt milej.”Milej? My tady snad nehledáme někoho milého??? Porušilas zásadu číslo jedna, nemluvit o sobě!” vzteká se slušná holka.
“Vždyť to bylo skoro jen o sexu, ne? O nic nejde.”
Druhý den píše zas, tyjo to je provokatér zvědavej. Za dva dny pošle fotku. Děláš si ze mě srandu? Takže krom toho že jsi chytrej a vtipnej, ještě takhle vypadáš? To je opravdu nefér.
“Seš normální? Co se s nim zas vybavuješ?” slušná holka samozřejmě zuří.
“Ježíši no a co, má zvláštní jiskru. V klidu, je to mladej kluk, zadanej.”
“Jiskru? Nemůžu uvěřit, žes mu řekla pravé jméno a co děláš. Opravdu ses asi pomátla! Porušení zásady číslo dvě a tři.” je nepříčetná vzteky.
V následujících třech měsících porušuju snad všechny zásady, které mám. Slušná holka se se mnou už ani nebaví. Souboj s tímhle klukem vzdala. Když jdu spát ve 4 ráno a vstávám pak do práce, jen tak mimochodem mi připomene, že mám letos dokončit ještě jednu školu a krom toho mám nějaké zásadní pracovní cíle. Odsouvám vše “na potom”, nepřipadá mi to důležité. Ten kluk mě fascinuje. Miluju jeho styl psaní, jeho nápady, jeho humor. A je tak nehorázně sexy. U vaření večeře se přihlouple usmívám. Zajímá mě jen, kdy si zase napíšeme, čím mě rozesměje, jakou mi pošle fotku nebo video, jakou mu pošlu já fotku nebo video a jakou sexuální scénu vymyslíme. Nikdo jiný mě nezajímá, s nikým jiným mě to nebaví ani nevzrušuje. Vlastně mě nikdo nikdy takhle nebavil a takhle nevzrušoval.
Týdny karantény ubíhají jako nic. Najednou je u konce. Příští týden budu v Praze. Možná bych ho mohla vidět...
“Tak to už přestává všechno!” ječí slušná holka. “To přece nemůžeš myslet vážně? Co si od toho slibuješ?”
“Já nevím, nic, jen ho prostě chci vidět, toužím ho poznat, jaký je ve skutečnosti, slyšet jeho hlas, vidět jeho úsměv, mluvit s ním. “
“A sex?”
“To není až tak důležité.”
“Aha, no to nějak z vaší konverzace nevyplynulo...”
Mám strašný strach, co když se osobním setkáním všechno zkazí? Co když o něj přijdu?
On přesouvá schůzku jednou, podruhé a nakonec nedorazí. Sakra to bolí. Jsem zaskočená tím, jak je mi špatně.
“Cos čekala? Jsi do něj zblázněná až po uši. Teda do tvé představy o něm.“
rýpne si slušná holka.
Bože, on i tu omluvu umí napsat jak z románu.
“Hele, dělej si co chceš, stejně mě neposlechneš, jen tě upozorňuju, že tenhle kluk je pro tebe strašně nebezpečnej. Respektive tvůj neuvěřitelně naivní přístup k němu. Nemůžeš nepoužívat rozum. Nemůžeš mu dovolit cokoliv, omlouvat neomluvitelné, odpouštět všechno. Skončí to strašným karambolem! “ varuje mě vcelku zbytečně slušná holka.
Dalších pár týdnů v euforii? Je to trochu na houpačce. Slušná holka se se mnou už občas baví. A nejsou to příjemné debaty:
“Nemá těch “přátel” tady nějak podezřele moc?”
“To přece vůbec o ničem nevypovídá.”
“Všimla sis, že si píše i s jinýma ženskýma?”
“No a co, tak se potřebuje pobavit, se mnou je to jiný.”
“Zajímavé, že ty se nepotřebuješ bavit s nikým jiným.”
“Chlapi to mají asi jinak.”
“A co když ho už nudíš a připadáš mu otravná?”
“A proč by mi asi psal?”
“Tak promiň a mimochodem měla bys psát bakalářku a neřešit mladý zadaný virtuální kluky.”
“Ale už dost sakra! Tak mě štveš! Teď to dopíšu a pak se s ním potkám a uvidíš, že ses obávala úplně zbytečně...”

Ach jo, to byl nápad psát mu v pět ráno. Náročný večírek.
“Není to zvláštní, že nepíše?”
“Asi něco má.”
“A nemůže napsat jednu větu?”
“No tak třeba nechce napsat jednu větu.”
Další dva zoufalé pokusy z mé strany zůstávají bez odezvy. Po třech dnech to nevydržím a píšu mu:
- Nebavíš se se mnou nebo nemáš čas? Ozvi se!
- Promiň, nestíhám, ozvu se později, tak hlavně nebreč.
“Tak aspoň něco odepsal...”
“Jo, zajímavé je, že píše, ať nebrečíš.”
“Ježíš, to je jen ten jeho humor.”
Dalších pár dnů mlčíme.
“Tak co, pořád není důvod brečet?”
“Nech mě sakra. Napíšu mu, určitě odepíše.”
“Neodpovídá?”
“Ne, co když se mu něco stalo?”
“Už nenapíše.”
“To by přece nikdy takhle neudělal! Určitě se ozve.”
“Je konec, už ti nenapíše, buď tak hodná a pochop to.”
Po tváři mi tečou slzy, je mi jako by ze mě někdo něco vyrval, kus mě tam najednou chybí a tak strašně to bolí. Odplazím se do postele a tam brečím jak malá holka.

“Vím, že je ti hrozně, ale není na to teď čas. Musíš odevzdat bakalářku, udělat státnice, zařídit tu přestavbu a zkolaudovat to.”
“Ty ses asi zbláznila? Teď nemůžu vůbec nic!”
“Vím, ale není čas, když ses vznášela nad zemí, odložila jsi všechno na potom. Teď je potom.”
“Bože, to nepřežiju. Nemůžu chodit, nemůžu jíst, nemůžu myslet, nemůžu psát, nemůžu usnout, nemůžu spát, nemůžu ráno vstát. Teď se potřebuju někam zavřít a brečet.”
“No tak to bohužel nepřipadá v úvahu. Koukej se dát dohromady. Přestaň si to brát osobně!”
“Nemám si to brát osobně? Vždyť mě tu nechal? Zmizel mi ze života. Proč mi to udělal? Vždyť to vůbec nedává smysl?”

“Nezmizel ti ze života, nikdy v něm ve skutečnosti nebyl, neznáš jeho opravdový život a neznáš jeho důvody.”
“Co mám dělat?”
“Vůbec nic. Pošli mu dopis na rozloučenou, smaž vše, co ti kdy poslal i jeho kontakt z telefonu a zapomeň na něj.”

Těch dopisů na rozloučenou napíšu v příštích měsících přes třicet. Je v nich všechna touha, všechen smutek, všechna lítost, všechen vztek. Pošlu mu jen ten první. Ty ostatní píšu, abych přežila noci, kdy brečím tak, že nemůžu spát. Nemůžu ani uvěřit tomu, jak strašně to bolí. Z počítače smažu všechno, co mi kdy poslal. Z hlavy to smazat nejde, je tam každá věta, každá fotka do posledního detailu.

Po pár měsících se ozve a dalších pár měsíců trvá, než jsme schopni spolu normálně mluvit. Když mám pocit, že je konečně zas všechno fajn, zakročí rozumná holka tentokrát nekompromisně. Několika zákeřně mířenými ranami ho odstřelí mě přímo před očima. Vyděšeně na to zírám: “Co jsi to proboha udělala? Víš, jak mi chyběl? Víš, jak jsem chtěla, aby byl zpět?” O
Rozumná holka jen s cynickým úsměvem sfoukne kouř z hlavně svého imaginárního revolveru:
“Promiň, ale už se na to nebudu dívat, bude to tak pro všechny lepší, věř mi.”