Svět 2156 Závěrečná

Shinee byla připravená volavka. Poslali jsme ji do oběhu s patřičnou reklamou, aby se o ní dozvěděla cílová osoba. Objednávky se hrnuly. Prsa s magnetickými čipy byla skvělé lákadlo. Navíc jí kluci z pitevny nastavili čip na modulaci hlasu. Uměla z té své pusinky vypouštět melodii hlasu jako malá asiatka nebo naopak zvládala hlubší hlas s velmi podmanivým zabarvením. K tomu dali novinku přízvuku. Mluvila česky, ale dal se nastavit přízvuk jako z východu, Germán nebo cosi krásně melodického, co znělo jak ze starých alb šansonů. Mazec. A tak Shinee kroutila objednávky jednu za druhou. Žádný podezřelý účet ani neobvyklá objednávka. Všechno absolutně korektní jak na černém trhu s erotickými potřebami může být. A pak to cinklo. Objednávka z nového účtu bez historie v darkbankingu. Zaujalo nás to. Očividně nová technologie lákala i ty osoby, které doposud naše služby nevyužívali, ale tenhle účet měl nulové pozadí. Žádné digioperace typu „káva z nemodifikovaných kávových bobů“ nebo „léky na rakovinu“. Nic. Dali jsme sledku na digistopu platby k účtu, ale žádná digiměna z účtu neproudila ani po objednávce na Shinee.

Dva týdny jsme hlídali každý kousek digitální stopy onoho účtu a zároveň prověřovali další objednávky. Shinee se mezitím stala novou ikonou. Žádanou a TOP holkou. Bylo in se fotit nebo točit při aktu s ní a tyto vizuální materiály sdílet. Digikuchaři z piteven to pár dní nechali, aby se udělala dobrá reklama, ale pak dali do optidarknetu klíč, který mazal veškerý obsah, co se s ní objevil. Poptávka byla obrovská, takže když měla být doručena na onu podezřelou objednávku, tak už si zaplatila veškeré vstupy a úpravy na svém těle, tudíž kluci z pitevny byli aspoň klidní, že pokud se něco podělá, neprodělali. Sledovali jsme její čipy. Především jeden schovaný do slinivky. Posílal základní biomechanické údaje z celého těla. A byl odstíněný tak, aby se dal vystopovat jen sofistikovanějším zařízením na hledání těchto věcí. Doufali jsme, že ho naše kořist nevlastní.

Tablet na zápěstí pravidelně co 30 vteřin stahoval kompletní data ze Shinee. Vše běželo, jak má. Její lokace se jen nepatrně posouvala od studentského kampusu v Hradubicích, takže to vypadalo na běžné taxivznášedlo. Jeli jsme na mašinách v dosahu okolo půl míle od Shinee. Pak se poloha zastavila a neaktualizovala. Čip posílal zmatená data. Rušička. Po dvou minutách nám konečně vyšlo nové párování. To byli 15 mil daleko. Do pr…Nakopli jsme mašiny a z eco rychlosti přešli do manuálu. Nasolili tam 130 mil a jeli do pustiny směrem k Brnu. Do háje kam jede? Přehledná, takřka rovná pláň. Viděli jsme sportovní vznášedlo. Hodně upravené, aby klouzalo aerodynamikou jako nůž v másle. Blbé bylo, že tak, jak jsme my viděli ho deset mil před námi, tak on viděl naši jednotku za sebou. S rozdílem, že pět motorek dělalo větší oblak prachu, než on s jedním sporťákem. Museli jsme zvednout výšku. Přešli jsme na mód vírníku. Kola se otočila o 45 stupňů a po několika dalších úpravách se mašiny protáhly a snížily. Tím docílily menšího odporu vzduchu, takže jsme frčeli sice o trošku pomaleji než po zemi, ale vzhledem ke vzdušné trajektorii jsme i tak dotahovali objekt zájmu. Elektropulsem jsme vyzkratovali jeho stroj a pak i řidiče. Bylo jasné, že je to jen převozník. Netrvalo to víc než deset minut, tři uštípnuté prsty a odklon prostředků z jeho digiúčtu, než řekl vše a odemkl navigaci, kde byly nahrané veškeré souřadnice. Nebylo nic lehčího, než si sednout a pokračovat v cestě.

Sedla jsem si k Shinee já. Po půl hodince jsme přistáli u jakési divné stavby. Tvářilo se to jako vstupy kamsi pod zem s velkou kupolí. Z betonu. Identifikátor to rozeznal podle nějakých obecných vzorců. Jednalo se o stavbu z první poloviny dvacátého století. Označení B-S 4 identifikátor zařadil jako pevnostní opevnění poblíž čehosi, co se jmenovalo kdysi Bratislava. Kluci přistávali poblíž, když z toho betonového bunkru začali vycházet nějací divní týpci v kostýmech. „Maskáčový vzor lámaná skála používaný Wehrmachtu za druhé světové. . . „ Do hajzlu. Kabaret. Máme ho. Ale pánové si všimli aktivity a vznášedla. Obestoupili ho a vytáhly nás obě ven. Co následovalo je jasné. Než dorazili kluci, tak se zavřely dveře bunkru. A fakt to nebyly dveře, které by se daly otevřít střelbou, šperhákem nebo páčidlem. Tou dobou já už byla dvě patra pod zemí a věděla jsem, že tohle není „kabaret“, ale něco horšího. Horšího i než naše pitevny. Shinee vzali bokem na zkoumání čipů. Jak je má uložené, propojené a jak jsou postavené. Moje robotická noha je úplně nezajímala a další čipy taky ne. Naštěstí jejich fascinace Shinee mi získala čas. Pomocí pár vychytávek v protéze se mi povedlo dostat ze zajištění. Problém bylo, že tím to končilo. Moje moderní technologie uložené v noze uměly resetovat nebo likvidovat věci z naší doby. Jenže tohle byla stará technologie, kterou jsem úplně neznala. Takže nakonec zůstal jen váleček poslední pomoci. Semtex. Vylepšenej. Kluci mu říkali wasabi oříšek. Když nálož bouchla, tak krom díry do zdi se do vzduchu dostal plyn, co zasahoval nervová vlákna. My z piteven jsme tu látku znali a měli jsme proti ní kapsle. Ale účinnost byla tak 70%, takže jsme se mohli sice hýbat celkem okey, ale každá rána bolela násobně víc. Měla jsem třicet minut.

Paralýza pak odeznívala. Všem. Kluci venku už očividně zkoušeli sundat dveře soudě podle zvuků. Bunkr sám o sobě nebyl problém. Věděla jsem, že Shinee je v pořádku a bude to tak ještě chvíli. Problém byla ta chodba v podzemí. Na jejím konci mi doslova spadla čelist. Kabaret. Ale jiný, než jsem čekala. Zamřížované klece, ve kterých byly zavřené holky. Po plastikách implantátů. S novými . . . prvky. V oblečcích z umělé kůže a čehosi, co vypadalo jako černá, lesklá fólie. V botách s rozličně vysokými podpatky. V síťovaných oblečcích a . . . sjeté. Stejně jako uživatelé venku. Někteří byli v klecích a buď se nechávali kouřit, nebo je mrskali pravými koženými bičíky, co se kdysi používaly na koně. Nikdo neřešil, že kolem nich chodím. Kousek dál byla jakási další štola. Vypadalo to jako nemocnice, ale s rozdílem, že doktoři byli zákazníci. Děvčata byla zajištěná ve svěracích kazajkách, co se už minimálně dvě a půl století nepoužívaly. Bez spodního prádla. Jiné zase ležely přikurtované na lůžkách, obklopených různě početnými hloučky různě svlečených mužů. Někteří měli i bílé pláště, roušky, gumové rukavice a jiné pomůcky z dob lékařského pravěku. I zde si nikdo nevšímal osoby, která kolem prochází. Nechápala jsem. Chodba se stáčela vpravo, kde se rozbočovala a napojovala se na další, širší chodbu. Tady se konal prazvláštní raut. Potraviny už na první pohled nebyly z laboratoří. Voněly. Na tácku byly jakési želatinové kapsle. Prvně jsem si myslela, že by to mohl být kaviár, ale nezdálo se mi to. Vzala jsem jich pár do pouzdra do laborky. Fontánka s perlivou vodou zjevně obohacenou o výtažek z kávy. A další dveře. Zvukotěsné. Posuvné na stranu, nikoliv otevírací. S okýnkem uprostřed. Otevírám ho. I já zvyklá na ledacos si musím přiznat, že tohle je mazec. Pět holek na kulatém pódiu. Kolem nich okolo třiceti chlapů. Podsvícená podlaha, jinak tma. Objekty v kobce pomalovaní fluorescentní barvou. Ženy zde leží přivázané, roztažené a jen drží mužům, kteří se na nich střídají. Ovšem rozhodně ne po jednom. Dva tři muži natlačení do vagíny či análu. Další v puse. Jiný zase s penisem otírajícím se o chodidlo nebo nechávající si od dívky lízat svůj anál dřepíc nad jejím obličejem. Z fascinace mě vytrhne poklepání na rameno.

Lámaná čeština se silným přízvukem mě doslova paralyzuje. „Dámě se toto líbit?“ a než si uvědomím, co se děje, tak hromotluk tlačí mou osobu za dveře. Muži se otočí mým směrem. Najednou si povšimnu, že je mezi nimi i několik nepřivázaných žen. Postupně se sunou k mé osobě. Jejich ruce mě svlékají. Chci se bránit, ale ten řízek mě fakt drží dost pevně. Do háje. . . Tohle není dobrý. Proč jsem nebyla opatrnější? O minutu později mě hromotluk kurtuje za zápěstí do středu pódia na čtyři. Nahou. Několik mužů se shlukne okolo mého zadku a šeptem se domlouvají. Pocit bezradnosti a vzteku, že tak lehce jsem se nechala nachytat vlastní blbostí. Sakra! Kde jej zbytek týmu? Než to dořeknu, tak pár záblesků. Jasně osvětlující granát. Moji kluci dorazili. Asi za pět minut dostali situaci pod kontrolu a celkem efektivně zpacifikovali místní osazenstvo. Jenže cestou sežrali ty kuličky, co vypadaly jako kaviár. Když došli, byli stejně sjetí, jako ti parchanti předtím a my s holkama tam pořád ležely přivázaný, roztažený, nastavený . . . Fakt to nebyl kaviár, ale upravený výtažek z houbiček. . . psilocybin.