Když... II

Ti to zas vymysleli, říkám si, když pokládám telefon. Firemní školení, na celý týden, s nástupem v neděli večer na hotelu Bernardýn. To je taky název, horší už by snad byl jen hotel Černá díra nebo U Zemana. A skoro 200km od baráku. No, neuděláš nic, ber jak to je, uklidňuji se. Lustruji trasu a stránky hotelu. Jak tak koukám na cestu, trkne mě jedna věc. Vždyť pojedu přes Aničku. Heureka, to je nápad. Příjemnější start nudného týdne bych nevymyslel. Vyjedu v sobotu, dáme randíčko a podle toho co bude se uvidí co s večerem. A v neděli na hotel. Vymyšleno, jen domluvit. Hned beru do ruky mobil. Ahoj kočko, v sobotu jsem jen tvůj. Nepřijímám odmítnutí, nic si neplánuj. A odesílám. Jen jestli to nebylo moc rozkazovačné, napadá mě hned a doplňuji druhou zprávu ve smyslu Co ty na to? A…. Ticho. Asi nemá čas, však odpoví, až jej mít bude, říkám si.

A nic. Jako ignorace? Jako vážně? Půl dalšího dne hypnotizuji telefon ale ani ťuk. Mám chuť to nechat být, ten pocit, že někoho uháním nebo přemlouvám, bytostně nesnáším. Ale zase, taková možnost. Třeba si té zprávy jenom nevšimla. Dvou? Blbost. Trošku malá válka ve mně. Napsat versus nenapsal. Jenže když už jsem to tak dobře vymyslel. Byla by hloupost to nechat být. Válka vybojována, „psací strana“ slaví vítězství. Ahoj, ty neodpovídáš na zprávy? Omlouvá tě jen, pokud jsi předevčírem dočasně oslepla a nemůžeš do teď nahmatat mobil. Jinak nic. Takhle to sobotní střetko nestihnem ani v neděli. Odesílám. A… píše. Prý zapomněla. Prý asi nebude moct. Prý má děti zrovna. Prý prý prý. Z celé zprávy však vnímám jen jedno slovo. To „asi“. A dle své teze „Asi je převlečené Ano“ uzavírám domlouvání Takže v sobotu.

Cestou mě malinko straší myšlenka na to, že přijedu, napíšu Jsem tu a odpoví Já ti říkala, že nebudu moct a já mám po plánu. Naštěstí se tak neděje. Navádí mě do kavárny, s tím, že jen vyhodí děti u hlídání. Posílá fotku zadní sedačky auta, obklopené dětmi a jejich výzbrojí. Takové malé kulometné hnízdo, říkám si. Tolik arzenálu jsem viděl pohromadě naposledy ve výzbrojnim skladu kdysi dávno na útvaru. Kafe už mám skoro dopité, když se vřítí dovnitř. Vstávám, pozdravím ji a sedáme. Blbče, pusu jsi jí nedal, huláká na mě rohatej. Na druhou stránku, ona dělala drahoty se vůbec setkat, tak ať si je bez pusy, říkám si. A jsi si jistý, že ji vůbec chce joooo??!!, šklebí se rohatec. Rukou si prejedu přes rameno, jako bych ho chtěl smést dolů, aby dal pokoj. Ještě to udělej dvakrát třikrát a bude si myslet, že ti padá bordel z hlavy. Piliny nebo lupy, ve finále je to fuk, chechtá se ta kreatura. A dost, přikáži si vnitřně. Klid. Soustřeď se na ní, nebuď nervózní, o nic nejde, klídek chlape. Dívá se na mě, míchá své čerstvé presso a usmívá se. Jistě mou mírnou nervozitu vnímá. Ale s ní to prostě jinak nejde. Její chemie je působivá.

Čas vcelku rychle ubíhá. Brzy se slunce rozloučí a předá vládu nad světem luně. Navrhuji ještě společnou večeři, ale odmítá. „Musíš už?“, ptám se. Říká, že za chvilku. A také, že ji už trošku bolí zadek, jak celé odpoledne sedíme. Vidíš, chce si lehnout, na co čekáš. Rohatec se vrátil. Posilněný uvolněnou atmosférou a blížícím se soumrakem. „Tak se projdeme? Ukážeš mi, co tu máte hezkýho?“, navrhuji. „Tady není hezký nic“, odpovídá. „Je to hnusné město“. Mlsně si prohlížím její figuru, když vycházíme. Ne vše tady je hnusné, myslím si.

Procházíme se, povídáme si. Kolem nás sviští blázni na bruslích a kolech. Mám chuť ji líbat. Nevím, jak ona ale já jsem jako na trní prostě. Buď vyčůránek, šeptá rohatej, sveď to na západ slunce. Romantika hadr, ne? Poslechnu ho. Přitáhnu ji k sobě a přitisknu svá ústa na její. Nebojuje, nevzpouzí se. Naopak. Jako by na to čekala. Její rty se pootevřou a svým jazykem zaútočí na můj. Opětuji její výpady. Samozřejmě odmítám tuto bitvu prohrát a tak posílám do boje dvě čerstvé jednotky. Ruce. Hladím její záda, směle sjíždím až na zadeček, dotýkám se jí. Slyším jak tiše vrní. Líbí se jí to. Dlaní přejedu na bříško a pomalinku se sunu výš. Cítím touhu zmáčknout její prsa. Trošku se odtáhne, podívá se mi do očí. „Asi bychom neměli“, nestačí doříct svou námitku. Mé rty ji umlčí. Znovu se odtáhne. „Je tady spousta…“, a znovu ji přitáhnu. „Jaaa…“, zkusí to potřetí. Přivře oči, zkousne svůj ret. „Kaslu na to, chci tě hned, tady, celýho“, zavrčí a táhne mě za ruku kousek dál od cesty. Lavička. Lehce mimo cyklostezku, krytá z jedné strany košatým křovím, z druhé strany prudkou zatáčkou. Tedy krytá, krytá z dálky ale na druhou stránku vás může kdykoliv kdokoliv nečekaně překvapit. O to více je to ovšem lákavější.

Dojdeme až k ní. Lehce do mě strčí a sedne si ke mně. Okamžitě se zpátky přisává na mé rty. Mám ji jako na talíři. Mé ruce se konečně dočkávají. Vjíždím pod vrchní část oblečení a hraji si s jejími vnady. Tisknu k sobě ta krásná pevná ňadra. Tvrdé tyčící se bradavky mě lákají k ochutnání. Tomu nemohu nevyhovět. Polibky sjíždím přes šíji až k nim. Prsty mě hladí ve vlasech a vzdychá. „Ty vole, voní tady šukaj“, ozve se pobavený hlas. Právě kolem projíždí skupina cyklistů. Rychle si sedáme, jako že nic. „Aby ti neopadla erekce, hehehe“, chechtají se a mizí v dálce. Anička je celá rudá. Ale v jejich očích není stud. Její mysl ovládl chtíč. A touha. „A opadla?“, ptá se mlsně a vystřeluje svou rukou k mému poklopci. Nahmatáme bouli a zavrčí spokojeností. „Chudák malej, takhle se trápit“, hladí mě přes kalhoty a už už se prsty jímá rozepínat první knoflík. „Teď si hraju já“, beru její ruce do svých. Zatlačil na ní tak, aby se zaklonila. Přiklekám k jejím nohám. Dlaně položím na stehna a jedu výše. Horká kůže mě dráždí k zbláznění. Prsty narazí na lem kalhotek. Mokrých kalhotek. Je pořádně vzrušená. Prstem přejedu přes její klín. Je úplně promáčená. Celá se prohne jak můj prst přejede přes ní. Zasténá. Vím, že mohu. Povytáhnu sukni na boky a za prdelku si ji lehce přiblížím. Rty se přiblížím kousíček od klína. Cítím jak voní. Palci vjedu pod lem kalhotek z obou stran a lehce je povytáhnu. Ten mírný tlak, jak se otřou o místo nejcitlivější ji znovu nutí zasténat. To vyčkávání je rajcující. Odhrnu ten přebytečný kus látky. Je krásná. Lesklá vzrušením, pootevřená, jako by říkala Pojď a hraj si už konečně. Mám chuť zanořit do ní svůj jazyk, ale odolávám. Jen pootevru rty, aby cítila můj horký a vzrušený dech. Už to nemůže vydržet. Její ruce chytají mou hlavu a tlačí ji blíž. Poslechnu. Ochutnávám ji. Chutná úžasně. Kmitám v ní svým jazykem. Vyjíždím na klitoris. Saji jej mezi rty, škádlím a zase se vracím níž. Její sténání se zrychluje a já cítím, že se blíží její orgasmus. Vnímám její tělo a brzy nacházím místečko, kde reaguje obzvláště citlivě. Na to se zaměřuji. Udržuji tempo, nezrychluji, nezpomaluji, abych nenarušil tempo. Její stavicka stéká po mé bradě. Už se své sténání ani nesnaží krotit. Její prsty se zaryjí do mého krku. Rozevře se a prudce stáhne. Třes ovládá její tělo. Má zavřené oči. Tělem se jí valí orgastická vlna…

Sedám si a líbám ji. Saje svou šťávičku z mých rtů. Rukou sjedu do jejího klina. Znovu ji škádlím. Ještě se nestihla uklidnit. „Pockej, počkej...“, Šeptá. Nedávám ji čas vydechnout ani možnost výběru. Prstím její kundičku. Cítím jak se stahuje a roztahuje. Rychleji a rychleji. Začíná hlasitě čvachtat. Je mi jasné, co přijde. Začne se svíjet. Její ruka chytne křečovitě mě triko a stáhne mě k polibku. Úplně se přisaje, až si říkám jakou má ta holka malá sílu. Její pánev litá nahoru a dolů vstříc mé ruce. Naposledy začvachtá, rychle ruku vytáhnu a krouživě pokračuji na poštěváčku. „To je ono, tak, ano, ano…“. Její slova zaniknou v prudkém zastenani. Její kundicka se sevře a vzápětí mohutně vystříkne. Její nohy ovládne třes. Se zavřenýma očima a zvrácenou hlavou odpadá do mého objetí. Pomalinku se uklidňuje…

Než se rozloučíme, udělá i mě. Nemá smysl to více rozepisovat, protože po tom, co mi předvedla už jsem byl tak rozjetý, že stačil mžik a její ústa byla plná mého semene. Teď sedím na školení a místo abych dával pozor myslím na ni. A na to, že stejnou cestou pojedu zpět…