Svatba mé sestry I.A

Rozhodnu se odejít z ložnice

Takže, než budu pokračovat, pokusím se ještě napsat správně závorky, aby fungovaly odkazy z první části... jenom pro jistotu, pro potvrzení, že nefunkčnost u odkazů byla opravdu jen a jen moje vlastní, navíc dost hloupá chyba... Ale zobrazení obrázků přímo tady v textu, to stejně dál nefunguje, i když by to nabízené formátování pomocí Markdown mělo umožnit... No alespoň odkazy mám konečně správně :-)

Julius

Helena

'Jedna věc jsou tvoje představy a fantazie, ale jejich realizace, to je přece něco docela jiného a je to šílené, že to po tobě takhle, přímo a bez obalu, žádají..." ozývá se mi v hlavě dlouho mlčící hlas rozumu. Musím uznat, že má pravdu, protože moje představy a fantazie neomezují žádné hranice, říkám si. 'Ale na jejich realizaci už nemáš koule, co, ty padavko...' ozve se mi v myšlenkách šepot dalšího hlasu, hlasu pokušení. Zatím jenom šeptá a taky mu musím dát za pravdu, protože pokud jde o realizaci mých tužeb a fantazií, tak jsem se nikdy nedostal dál, než k tomu, co se vždy dalo bez problémů vysvětlit jen zvědavostí. Možná je štěstí, že se straním lidí, protože jedním z důvodů je i to, že se mezi lidmi nechám snadno vyhecovat a udělám potom věci, do kterých bych se sám rozhodně nikdy nepouštěl. Nebo si to alespoň rád namlouvám. 'V žádném případě jim teď hned neodpovídej, protože ať odpovíš jakkoli, zavřeš si tím víc než jedny dveře. A to přece nechceš...' přidá se poslední z hlasů v mém nitru, poslední s kým se často hádám, hlas mého srdce. "A teď babo raď..." zašeptám si pro sebe. Budu čím chci, tím čím se cítím, nebo čím mě chtějí mít jiní?

Aniž na jejich nápad reaguji, otočím se a pomalu odcházím. Nezastaví mě, ani mě nezavolají zpátky. Zaslechnu jen macechu, jak tátovi říká něco o tom, že mě má nechat, abych si to nechal projít hlavou. Když za sebou zavřu dveře, mám pocit, že se toho zavírá mnohem víc než bych chtěl, mnohem víc, než si vůbec umím představit. Až mě mrazí. Dá mi život co chci, když budu trpělivý? Dostane se mi jen to, o co se nějak zasloužím? Budu mít jen to, co si urvu? To jak vypadám mi nemůže určovat čím budu, ale pokud to chci nějak změnit, samo od sebe se to nestane. Je mi 18, takže bych měl vědět co od života chci. Podle macechy bych se měl co nejdřív postavit na vlastní nohy. Já nejsem studijní typ a rozhodně jsem nechtěl trávit další roky ve škole. Proto jsem hned po základce začal vydělávat, sice to není žádný zázrak, ale když neplatím byt ani stravu, dokážu i něco ušetřit. Dojdu do svého pokoje, hlavou mi bleskne myšlenka, nebo spíš fráze, že ráno bývá moudřejší večera. Hořce se pousměji, protože zatím vždy to byla jen planá naděje. Alespoň já nikdy neměl pocit, že bych se ráno probudil a mohl říct, že se přes noc cokoli změnilo k lepšímu.

Mám jedno, nebo dvě řešení, které používám na každý problém. Tím prvním "řešením" je útěk před problémem, ale to by mi přišlo hloupé, protože bych se jen opičil po sestře. Někdy ji mám rád, někdy ji ale i nesnáším a tohle je ta chvíle. Tím co udělala mi sebrala manévrovací prostor. Navíc mám takový zvláštní pocit, že prostě nemůžu nechat tátu samotného s jeho mladou ženou. Najednou si uvědomím, že zaujímám vůči otci ochranitelský postoj a přijde mi to k smíchu. Ale taky se mi vybaví pořekadlo o starých bláznech a tom, co s nimi udělá mladá žena, druhá míza, nebo jak se tomu říká. Takže mi zůstává druhý způsob, jak přestat myslet na problémy a tím není nic jiného, než onanovat. Ať už vypadám jakkoli, i kdybych si myslel cokoli, moje tělo má vlastní "rozum" a podle něj i funguje. Už jen z těch myšlenek začínám cítit rostoucí tlak v rozkroku. A to si ještě ani nepředstavuji, co asi dělá táta v ložnici, se svojí tak mladou ženou, bleskne mi hlavou. Pokouším se tu myšlenku zahnat. 'Pozdě..." zachechtá se pokušení a pokračuje s tím, co umí nejlépe. Ponouká mě pokračovat v představách. Povzbuzuje, abych nezůstal jen u představ a něco dělal.

Moje zválená postel jako by se začala houpat, záhyby na povlečení se čím dál víc podobají vlnám a vodě. Jako by mě postel zvala, ať se do ní ponořím a začnu masturbovat. Můj pohled se stáčí na kancelářskou židli, stojící před stolkem s počítačem. Zdá se mi to, nebo se i židle houpe a zve mě, abych se do ní posadil, spustil počítač a začal se honit před monitorem s oblíbeným pornem? Těžké rozhodování. Nedokážu říct, jestli jsem častěji "naškrobil" prostěradlo, nebo postříkal podlahu pod stolkem s počítačem. Pamatuji si hlavně chvíle, kdy se mi podařilo vystříknout až na monitor. Když na to myslím, už se nedokážu udržet a ruka mi zajíždí do kalhot. Ale jde to špatně. "K čertu s nimi!" říkám, ale sám nevím, jestli myslím jen kalhoty, nebo i tátu s macechou. Svlékám si kalhoty, rychle, nervózně, jenže čím víc spěchám, tím víc se mi nedaří. Při snaze "vystoupit" z kalhot se mi omotají kolem kotníků a já padám na podlahu. Skrze zatnuté zuby drmolím nadávky, abych si ulevil od bolesti. Kdyby to bylo alespoň do postele, nerušeně bych pokračoval v hlazení penisu, ale takhle? Jakákoli bolest, i jenom naražené koleno, mě spolehlivě zbavuje erekce.

"Zas... raný... Zkur... vený... Zaje... baný..." už klidnější se proberu nadávkami na konec abecedy. Chce se mi smát se i brečet současně, ale nakonec zvítězí smích. 'To musel být pohled...' pošklebuje se mi hlas rozumu. Neřeším ho. Jen nechci a ani nemohu zůstat ležet. Člověk se přece má pokaždé zvednout. Je spousta míst, kde můžu zapomenout a dosáhnout orgasmu, ale jen jedno je pro mě speciální. Tím speciálním místem je koupelna a konkrétně sprcha. Není zase tak důležité, jestli je sprcha horká, nebo studená. Alespoň pokud jsem dost vzrušený, když do sprchy vstoupím. Potom mě už ani studená sprcha nedokáže dost zchladit a zklidnit, naopak, je to ještě intenzivnější prožitek. Ale po téhle malé nehodě by se mi podpora hodila. Zachumlat se do své měkké postele, nebo se rozvalit na židli a neřešit, že porno je většinou jenom hra, plná předstírání a chtít na chvíli věřit, že je něco z toho taky skutečné a možné zažít? A co tak vystavit své tělo těm teplým, jemným vodním kapkám, nebo snad radši hřejivému masážnímu proudu? Zbavuji se zbytku svého oblečení a konečně vstávám z podlahy. A můj penis se také začíná zvedat. 'Tak mistře, kam to bude?' ptám se v duchu sám sebe. Nebo se teď vážně pouštím do debaty se svým vlastním penisem? Potřebuji to a to hned...

Tak padnu hned [[ do postele ]], dojdu do křesla [[ k počítači ]], nebo se rozhodu přeci jen pro tu [[ horkou sprchu ]]?