Nečekaná zápletka s nádechem absurdna...

Za chvíli budu na konci cesty... Nebo snad na začátku?
Ono záleží na tom, jak se na to člověk podívá...

Mám za sebou asi tříhodinovou cestu rychlíkem, která mi ale uběhla překvapivě rychle a než jsem vypil druhou kávu, vítalo mě pražské hlavní nádraží, jak už jsem se zmínil, cíl i začátek mé cesty v jednom...

Ale to jsem ještě zdaleka nemohl vědět...

Měl jsem jen jediný úkol, a to vyzvednout složku důležitých dokumentů, které jsme nechtěli svěřit poště, prostě je vyzvednu, otočím se na podpatku a vyrazím zase zpátky... Nechápu, proč nepošlou kurýra a otravují s takovou hovadinou mě, ale nenadělám nic...

Lidí je na nádraží mraky, jako by snad měli dávat něco zadarmo. Už po několikáté mě kdosi zezadu strčil, případně vrazil loket do žeber, což se mi moc nezamlouvalo. Ale bylo to asi součástí plánu, který pro mě ten den osud přichystal...

Po paměti jsem sáhl do kapsy, abych se na mobilu podíval, kolik je hodin a bezděky se u toho zastavil. Kousek od lavečky. Vtom mě kdosi netrpělivý odstrčil od sebe a já měl co dělat, abych si nerozbil hubu... Chvilkově zbaven rovnováhy jsem nedokázal zabránit kolizi se slečnou přede mnou, která se shodou náhod zrovna shýbala pro zapalovač, který jí upadl...

Kolize musela vypadat částečně směšně a částečně vyzývavě, protože jsem do slečny "naboural" dolní části těla do míst, kde končila její minisukně, kterou měla oblečenou přes olejově lesklé legíny... Jako bych byl násilníkem... Ale přece jen, byl jasný den, žádné přítmí a všudem kolem spousta lidí, těžko by mě tedy někdo mohl podezřívat z nekalých úmyslů...

Ale patrně jsem ji trochu vyděsil, nebo znejistil, každopádně jsme za chvíli byli bez rovnováhy oba dva a ocitli se na měkkém povrchu trávníku před halou...

Kupodivu mi nevynadala, celou věc přešla s úsměvem a grácií, možná k tomu dopomohly moje překotně vyslovované opakované omluvy... Po chvíli jsme se oba vzpamatovali a z nepříliš lichotivé na odiv ostatním vystavené horizontální polohy se oba postavili.

Řekla mi, že takhle rychle na ni ještě nikdo nevyjel, zasmáli jsme se, představili a jakoby mimoděk se zahleděli jeden druhému do očí. Adriana, jak znělo její jméno byla krásně štíhlá, vysportovaná dívka, za kterou se otočí snad každý, kdo není slepý nebo jiného sexuálního zaměření... Její oblečení zvýrazňovalo už tak téměř dokonalé křivky jejího těla a já v duchu proklínal módní návrat k legínám a barvám, co se třpytí na slunci i ve stínu... Trochu trávy jí zůstalo na noze, ale neměl jsem dost odvahy ji očistit, byť by to byl jen jeden letmý dotek...

Cítil jsem se jako v první třídě před první pusou, nevěděl najednou, co říct a jak se tvářit...

Naštěstí pro mě zachovala Adriana dekórum a prolomila ledy tím, jak bezelstně prohlásila: "Tak co zajít na kafe nebo na panáka, když už jsme se spolu váleli ve trávě ještě před jakoukoli konverzací? To se mi stávalo kdysi dávno na venkovských zábavách, ale to už je pryč..."

Zasmál jsem se, přičemž úsměv musel vypadat jako škleb divného klauna. Tak jsem se cítil...

Ale dobrá, po chvíli diskusí jsme se dohodli, že jelikož já jsem "agresor" (byť nikoli vlastní vinou) a ona obětí, zaplatím, ať už je to cokoli já a Adriana bude mým hostem...

Jako místní mě pak vedla přes park, směrem k centru a střídavě navrhovala to nebo ono místo, abych se cítil, že mám na výběr... Upřímně, bylo mi to jedno, v hlavě se mi při pohledu na ni začaly rojit hříšné myšlenky... Nechovala se vyzývavě, ale něco z ní vyzařovalo, jako by její ranní koupel byla zvlášť bohatá na feromony, kterými láká samička samce... Ačkoli jsem se v té chvíli cítil spíš jako oběť než dobyvatel...

Ostatně, za pár chvil jsem měl možnost se přesvědčit, že ten pocit zdaleka nebyl od pravdy vzdálený...

Pár drinků a atmosféra se uvolnila jako by do vzduchu někdo rozprášil afrodisiakum... Adriana mě přitahovala čím dál tím víc... S každým douškem zlatého moku se mi do hlavy vnořovaly myšlenky na to, jak hladím její leskem potažené nohy, opatrně, ale neúprosně mířím k jejímu klínu a čekám na to, až mě pozve dál, do svého nejintimnějšího zákoutí a nechá mě, abych si tajemně pohrál a dopomohl jí ke vzrušení...

Cítila to stejně, bylo to jasné z jejích pohledů, zpočátku plných nevinnosti, ale s postupujícími chvílemi byly její oči častěji upřeny na mě, s trochou tajemna, provokace a snad i malé dávky posměchu, když viděla mé rozpaky, zarudlou tvář a ze všech pórů mého těla vyzařovalo vzrušení, zrychlený tep a malé kapky potu, kterým jako by tělo chtělo vypustit ventil, nic z toho jsem už nemohl zakrývat a maskovat a vlastně jsem ani nechtěl...

Tak jak se častěji setkávaly naše pohledy, stejně tak se mimoděk dotýkaly naše ruce a její saténově oblečené nohy se několikrát zapletly do mých "končin", aby mě pohladily a zase utekly na chvíli pryč...

Kdybych chtěl zpanikařit a odejít, nemohl bych... Moje pánská výbava byla v pozoru, jako voják na stráži a krev se mi hrnula střídavě do tváří a vzápětí putovala dolů, aby předvedla, co dokáže na různých místech mého organismu způsobit, aniž bych nad tím měl jakoukoli kontrolu...

Adriana si smyslně hrála s pohárkem a její jazyk jako by rozehrál prapodivnou hru, ve které jsem měl hrát nějakou roli, jen jsem netušil jakou...

"Já si odskočím, nevadí?" zeptala se s pohledem, který mohl znamenat cokoli... Zvedla se, pohodila svojí hřívou, usmála se, mrkla na mě a ukazováčkem naznačila, kterým směrem půjde a kam ji mám následovat...

Nevěděl jsem, jestli se mi to náhodou nezdá... Bar byl prázdný, servírka si za pultem hrála s mobilem, tak jsem vstal a jako beránek na porážku následoval to sexy vyhlížející stvoření, o jehož existenci jsem ještě před dvěma hodinami neměl ani ponětí... Neúprosně směřovala k pánským toaletám, se samozřejmostí, jako by tady byla doma. Nemuseli jsme se bát toho, že nás někdo vyruší, ale vzrušující to bylo až k prasknutí, tedy obrazně i doslova najednou, protože tlak v mých slabinách rostl každou vteřinou. Jako loutku mě strčila do pootevřených dveří toalety a zavřela za námi...

"Nebyl jsi v minulém životě nějakým loupeživým rytířem, že tě tak přitahují lesklé předměty?", zeptala se mě s neskrývaným pobavením, protože já nebyl schopen se dopustit ani slova, ani myšlenky, veškerou energii mého těla spotřebovávala neuvěřitelná nadrženost, kterou už jsem necítil hodně dlouho... Vzala moji ruku a položila si ji na svůj krásný zadeček, který obepínal pod její sukýnkou jemně chladivý materiál, který se většinou používá na plavky... Druhou rukou mě postrčila ke zdi a soucitně, ale se vší vážností a sebejistotou zašeptala, že ji mrzí, že mi způsobuje vyšší tlak... A zdaleka neměla na mysli jen ten krevní...

"Neboj, já zkusím napravit, co jsem svojí koketností a vyzývavostí zavinila, zlato...", načež se obratně zbavila všeho, co jí stálo v cestě k mému "bohatství", rozepla pásek a poklopec, jako by to trénovala léta doma na figuríně a začala se věnovat mým spodním partiím... Nevěděl jsem, co dělat, takový nástup jsem nečekal... Chvilku mi sála moje dvě "borůvky", aby se s nečekanou elegancí a samozřejmostí začala věnovat mému "stožáru", který byl v takové formě, že jsem měl chvílemi pocit na omdlení... Jazykem mrštně kopírovala reliéf penisu, aby dala sladkou pusu na jeho vrchol. Pak už začala něžně, ale důkladně sát moji "chloubu", aby se v pravidelných intervalech zase vracela zpět na začátek a celý proces opakovala... Nebudu lhát, dlouho to netrvalo a spustil se předem daný scénář, kdy jsem nemohl ani na chvíli pomyslet, že bych erupci bílé lávy dokázal oddálit nebo snad zastavit... Některé věci, když se dají do pohybu, nejsou k zastavení.

Adriana se ničeho nebála a byla na tu záplavu předem připravená a nenechala mě na pochybách, že si to náležitě umí "vychutnat"... Nebylo pak vůbec třeba, abych použil ubrousku, Adriana se postarala o to, aby jí neutekla ani malá kapka tekutiny, ve které plavali moji chlapci, jen tedy špatným směrem, aby jejich existenci ukončilo několikeré polknutí, po kterém následovalo labužnické olíznutí a slova, která jsem nečekal... "Díky...", prohlásila s kouzelným úsměvem a spikleneckým pohledem jejích očí... "Už jsem svačinu potřebovala a to, co jsi mi věnoval mě určitě do oběda na nohou udrží..."

Chtěl jsem ji políbit a jelikož se můj spodní kamarád zase probouzel k životu, což jsem tak rychle nečekal, chtělk jsem jí její dobrodinní oplatit polibky nejen mířených na její jahodové rty, ale i jinam... Něžně, ale důrazně mi dala najevo, že k ničemu podobnému (alespoň ne teď a tady) nedojde a oba jsme vyšli zpět k našemu stolku, kde se pomalu v našich sklenicích rozpouštěly kostky ledu... Jen tak mimochodem mi proběhlo hlavou, co všechno by se s ledem dalo provést, ve spojení s jejím kočičím tělem, vysportovaným, ale přesto tak nádherně ženským, že by mohla stát modelem sochařům...

Zaplatili jsme a já chvíli nevěděl, co bude následovat... Adriana chvíli mlčela, jako by přemýšlela nad tou stejnou věcí, a pak se mě zeptala, jak jsem na tom s časem a kdy jedu zpátky domů... Netušil jsem, co říct, jen jsem vykoktal něco v tom smyslu, že musím k advokátovi pro ty papíry a pak už mě nic pracovního nečeká... "Tak fajn", pronesla po chvíli ticha... "Zaběhni si za tím advokátem a za hodinu si dáme sraz dole na Václaváku u knihkupectví Luxor... Pokud teda souhlasíš... Já vím, co jsi měl v úmyslu na té toaletě udělat, ale já se necítím zrovna tam moc pohodlně, nedokázala bych si to vychutnat a prožít bez uvolnění... Tak snad se nezlobíš... Já bydlím kousek dál, můžeme si dát u mě kafe a něco k tomu a..."

A zbytek věty polknula... Ještě mi pro jistotu dala papírek s telefonním číslem, kdybych se opozdil a vyrazila směrem do centra, zatímco já po chvilce váhání směrem do kanceláře...

Hlavou se mi honila spousta věcí, a to jsem ještě zdaleka netušil, co za dobrodružství mě ještě čeká...

***POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ ***