Svatba mé sestry - První noc (zkráceno)

Divoké sny

Vyskočil jsem do sedla svého oře a vyjel na okraj lesa. Vybral jsem si úsek cesty, kde je vidět dost daleko, kdyby se nečekaně objevil ještě někdo jiný. A současně je to místo, kde se dá z cesty odbočit a dojet do úžlabiny, kde se kočár ztratí, aby nás nikdo nevyrušil. Nikoho jiného jsem na cestě neviděl, pobídl jsem koně a vjel na cestu tak, aby kočí stačil zastavit. Nenapadlo mě, že by nezastavil. Naštěstí pro mne kočí přitáhl otěže. Zaklel, rozpřáhl se bičem, aby si vynutil průjezd, ale uviděl kuši v mých rukou a moudře se rozhodl svůj bič nepoužít. "Dobrý večer, pane," řekl jsem přes masku. "Prosím, buďte tak laskav, otočte kočár do rokle po pravé straně a jeďte kam to půjde." Kočí nasměroval kočár požadovaným směrem a rozjel se. To šlo snadno, napadlo mě. Že to šlo až moc snadno jsem si odmítl připustit. Když kočár zastavil, poručil jsem kočímu, aby sesedl a slíbil, že pokud mě poslechne, nic se nikomu nestane. "Nejde mi o nic jiného, než tvé paní ulehčit od tíhy jejích šperků," ujistil jsem jej, i když jsem věděl, že je to do jisté míry lež.

Kočí si bez odporu nechal spoutat ruce, potom jsem mu nasadil na hlavu černý vak a odvedl jej ke stromu. Tam jsem mu poručil aby si klekl zády ke kmeni, posadil se na paty a tak jsem jej ke stromu připoutal. Vrátil jsem se ke kočáru. "Paní, vím že v kočáru je s vámi už jen vaše služebná. Prosím, mohla by jste ji poslat ven? Nemám v úmyslu někomu ublížit, ale nechci, aby tady způsobila povyk." Po chvíli ticha se ozval tichý šepot, potom konečně klapl zámek dveří kočáru a ty se pomalu otevřely. Služka je krásná, jak vidím v slabém světle Měsíce, prodírajícím se skrz hustý porost. Ptám se služky, jestli ji musím spoutat hned. Zavrtí hlavou a tak jí zavážu oči a odvedu ke stejnému stromu, kde je už uvázaný kočí. "Natáhni ruce před sebe, prosím," říkám a ona neodporuje, ani když ji požádám, aby se rozkročila.

"Udělej dva kroky dopředu," poroučím a ona poslechne. Vykřikne, když jí svazuji ruce za kmenem stromu. To když zjistila, že je ke stromu připoutaný kočí. Radši jsem jí dal roubík. Potom jsem stáhl kočímu vak z hlavy, služce zvedl sukni a připoutal je k sobě. Pod sukní byla úplně nahá. Kočí zaklonil hlavu a než jsem se vrátil ke kočáru, bylo slyšet přidušené sténání služky. Zdá se, že kočí má nejen dlouhý bič, ale i dlouhý a šikovný jazyk. Ta představa mě vzrušila. Krásná Kateřina, dcera hradního pána a objekt mého snažení, vypadala ustrašeně, když jsem nastupoval do kočáru. "Milostivá slečno, omlouvám se, že jsem vám narušil vaše plány na tuto noc. Ale když mi dáte své šperky a peníze, půjdeme si každý dál svou cestou. Není to vůbec snadné, pokoušet se říkat jedno a přitom myslet na něco jiného. Ale říkat že půjdeme každý dál svou cestou a přitom si přát, aby to bylo úplně jinak, to je přímo hrozné. Každé slovo té lži co jí říkám mě bolí a to nejen na duši, ale je to jako bych dostával rány rákoskou. Strašně se potím, srdce mi buší.

Horší je zvětšující se boule v mém rozkroku, vzrušení brání přemýšlet. Zachytím její pobavený úsměv. Kouše se do rtu, ale podá mi kabelku a sundává si náušnice, prsteny a náramek. "Tak tady máš co chceš, tak si to vezmi a jdi." Říká to posměšně, nebo si to domýšlím sám? Zahlédnu ještě konec zlatého řetízku, hluboko v jejím malém živůtku, kam něco narychlo schovala. "To chci taky... prosím..." říkám a sám nevím jistě, jestli mluvím ještě pořád o jejích špercích. "Není to nic... nic co by pro tebe mělo nějakou cenu..." odpoví a už vůbec netuším, jestli mluvíme o tom samém a jestli je to chladný šperk, nebo něco mnohem žhavějšího. Vydrž to, seber jí co má a rychle vypadni, snažím se poručit svému tělu, ale i tato myšlenka nakonec vyznívá dvojsmyslně. Můj nůž ale rychle přeřízne stuhu, která jí svazuje živůtek a na klín jí padá medailon na řetízku. Při dopadu se medailon otvírá a uvnitř vidím malinkou malbu ženy a ještě pramínek vlasů, stejných jako má Kateřina. "Ne! Prosím! Udělám cokoliv, jen mi neber ten medailon!"

Říká plačtivým hlasem. "Je to vše, co mi zbylo po matce." Řekla, že udělá cokoli, ale to bylo v rozrušení. "Cokoli? Jste si jistá?" Ptám se. Přikývne a ve tváři se jí objeví výraz, který si vyložím jako odhodlání. Přesto si nejsem jistý tím, jak daleko by opravdu zašla, takže zkusím první co mě napadne: "Svlékněte se. Prosím..." Jen o chvíli později už sedí nahá na sedadle, kolena u sebe a nohy pevně sevřené. To že se svlékla tak snadno mě zase tak moc nepřekvapilo, ne po tom, co jsem viděl, že její služka nemá nic pod sukní. "Zavřete oči." Poroučím a dotknu se nejprve její ruky, poté paže a nakonec její něžné tváře, než vezmu šátek a zavážu jí s ním oči. "Pro vaši ochranu," zašeptám. Chápavě přikývla. Vycítila když jsem se přiblížil, tak rozevřela rty a líbali jsme se, dlouze, vášnivě a z mě strany i nešikovně. Vzdychá, když ji laskám na jejích malých prsou. Ztvrdly jí bradavky a její nohy, až dosud pevně sevřené, se pomalu rozestoupily a nabízejí mi to, čeho si váží méně, než medailonu. Překvapeně nadskočila, když jsem ji tam políbil.

Potom můj jazyk zaútočil na její poštěváček. Prohnula se v zádech, přitlačila se ke mně a potom se zhroutila zpět s jemným, šťastným zasténáním. Mám se znovu zeptat, jestli si je jistá? Neříkal bych tím, že nejistý jsem já? Chci to udělat? Každé slovo které by vyšlo z mých úst by tu teď bylo navíc. Ano, chci to víc než kdy jindy! A kdyby neměla zavázané oči... Strhnu jí šátek z očí a znovu zabořím hlavu do jejího klína. Zvednu ale zrak, abych navázal oční kontakt. V jejích očích vidím jiskry, měnící se v plamínky. Napne se, škubne sebou, chytá mě za vlasy a odtahuje moji hlavu stranou. "Pane, nepochybně víte kdo jsem, mohu znát vaše jméno?" vydechla. "Říkejte mi Robin, slečno Kateřino," odpověděl jsem, protože jsem lupičem. Není to sice moje pravé jméno, ale maska mi náhle přijde zbytečná a hloupá. V tmě uvnitř kočáru zvlášť. Sejmu svoji masku. Když jsem se vrátil k jejímu poštěváčku, překvapila mě jeho velikost. Přitiskl jsem na něj svoje rty a začal jsem se mazlit taky rukou, aby se necítila její kunda opomenutá.

Když jsem se ale pokusil rozepnout si opasek, zadržela moji ruku. "Ach, Robine, nepřestávej. Prosím, nepřestávej!" Jak jsem se snažil uspokojit ji pouze svými prsty, rty a nosem, tak její klitoris stále víc naplňoval moje ústa, její nohy se zvedly ještě víc nahoru, kolena se jí roztáhla víc a víc od sebe, až už se nemohla víc roztáhnout. A když pustila moje vlasy a umožnila mi nadechnout se, uviděl jsem ji v celé její kráse. Její klitoris mi v tu chvíli připadal obrovský, snad i větší než můj penis, tísnící se v kalhotách. Přesto jsem se na něj bez zaváhání vrhnul a pustil se do toho, co jsem nedělal poprvé. Dlouze a hlasitě zasténala a venku u stromu jsem uslyšel další hlasité sténání. Nejspíš se služce povedlo nějak zbavit roubíku. To už jsem nevydržel a začal stříkat. Bylo mi jasné, že je to moc brzy a tak jsem se snažil, aby to Kateřina nepostřehla. Objala mě nohama a snažila se mě stáhnout ještě hlouběji. Nesmím ji zklamat, bylo jediné, na co jsem dokázal myslet. Její vzdechy a sténání se postupně mění v něco, co jsem ještě nikdy neslyšel.

Ženský orgasmus, na kterém mám svůj podíl. A překvapením není ještě konec. Mokrý orgasmus jsem řadil mezi další hospodské mýty, nebo jako snahu některých chlapů, aby jim ostatní záviděli. Těsně předtím, než přišel její první orgasmus, mi sevřela hlavu mezi stehny a moje ústa se naplnily jejími šťávami. Snažil jsem se polykat, ale bylo toho víc, než jsem si vůbec uměl představit. Myslel jsem si, že je to konec a taky jsem se potřeboval nadechnout. To se mi podařilo v poslední chvíli, ale zase si přitáhla moji hlavu do klína. Teď mi ji tlačí níž, než mi dojde co od mne čeká. Začnu jí lízat zadek, ale moje prsty se dál starají o poštěvák. Moje erekce se začala vracet a tentokrát máme orgasmus společně. Odstrčí mě a horký proud se mi rozstřikuje po obličeji. Otvírám ústa a polykám, nestarám se co, nestarám se o bolest za krkem, ta teprve přijde. Když skončí, olizuji její kudrnaté narezlé ochlupení a můj jazyk pokračuje výš.

Přes měkkou pláň jejího břicha až ke hrotům jejích sladkých, malých ňader. Beru je do rukou, jsou akorát do dlaně. Chci jim také věnovat pozornost, ale čas se krátí. "Myslím si, že jsem za medailon zaplatila dost," šeptá a přitahuje si moji hlavu blíž, aby mě políbila. Tentokrát ale při polibku nezavírám oči a tak ty její rychle vyplní celé mé zorné pole, až se slévají v jedno velké, vševědoucí, modré oko. Nemůžu se ubránit pocitu, že ví kdo opravdu jsem, ale jak by to bylo vůbec možné? Copak by ji zajímal nějaký zlodějíček? A potom, dřív než jsem stačil přemýšlet, vyšla z mých úst slova: "Má Paní, ten medailon je tvůj, protože jsi ho dnes koupila a dobře za něj zaplatila. A tvůj není jen ten medailon..." Položí mi prst na rty, aby mě umlčela. Její oči říkají "Já vím..." a cokoli dalšího říkat je teď zbytečné. Oči má stále plné plamínků a spokojeně se usmívá. Ještě jednou ji políbím a cítím, jak se její tělo chvěje, když jí pomáhám oblékat se. Posadím se naproti a dám jí medailon. "Děkuji." Odmlčela se a pevně sevřela medailon.

Ta krátká chvilka ticha, než znovu promluví, mi připadá nekonečná. Už se chystám namítnout, že není zač, nebo že poděkovat bych měl spíš já, prostě nějakou hloupost, ale nestihnu to. "Robine, za týden tudy pojedu znovu. Myslíš, že by byla příležitost si to znovu koupit?" Ptá se a její slova mi znějí jako rajská hudba. Myslí to vážně? Nedokážu ze sebe ale vypravit ani hlásku. A tak jenom lehce přikývnu. Když vystupuji z kočáru, v jejích očích byl zvláštní výraz, skoro jako hlad, ale třeba jsem si to jen namlouval. Potom jsem položil zbytek jejích šperků a její kabelku na podlahu kočáru dřív, než jsem zavřel dveře. S úsměvem pod znovu nasazenou maskou jsem si cestou ke stromu s kočím a služkou pomyslel: "Jistě, Má Paní. Jistě tě tady budu čekat." Jenže potom jsem škobrtl o nějaký kořen a začal padat. Ten pád byl zvláštní, jako by nikdy neměl skončit. Nakonec přeci jen přišel náraz. Narazil jsem si loket, taky bok. Rozhlížím se kolem a zjišťuji, že jsem na podlaze svého pokoje a na displeji budíku rudě pulsuje 03:00...

Vydrápu se zpátky na postel. Je moc brzy na to, abych vstával, ale nejsem si jistý, jestli dokážu znovu usnout. Navíc moje postel nese stopy po noční poluci. A i kdybych usnul, jsem si jistý tím, že se mi nepodaří na ten sen navázat. Navíc, většinou když usnu, zapomenu i sny, které jsem si předtím pamatoval.

Mohl bych [[jít do sprchy]] (možnost platí jen pokud už ve sprše nebyl)

Mohl bych [[jít k počítači]] (možnost platí jen pokud už u počítače nebyl)

Možná bude lepší [[pokračovat ve spánku]] (možnost platí pro všechny linie příběhu)