Jak šla CD poprvé ven (Krůčky)

Prezentovat se jako CD doma či někde na internetu je relativně jednoduché. Prezentovat se jako sexy CD už je hodně těžké. Ta těžší část, jak jsem zjistil po první fotogalerii, mne teprve čeká. Jak se nalíčit, prezentovat a mnoho dalších věcí co musím doladit či se naučit. A toto jsou jen první krůčky…

Myšlenka, že se jednou vydám ven mne lákala a neutichala. Po malých krůčcích jsem se občas prošel po tmě na zahradě a doufal, že mne nikdo nespatří. Celou dobu jsem si vnitřně říkal, že nejdříve doladím vzhled tak, abych nepoutal na sebe pozornost a prostě splynul s davem. Následná myšlenka byla odjed do ciziny do temného lesa, kde nejen lišky, ale i vlci dávají dobrou noc. Prostě místo, kde mne nikdo nespatří. A tam se konečně projdu jako CD na veřejnosti – zas tak úplně na veřejnosti ne, minimálně na veřejnosti mezi zvířaty. A další krůčky by vyplynuly – třeba přejet do nějaké opuštěné vesnice.

Byl večer.

Začal jsem experimentovat s líčením (samotné boje s „nástroji“ raději nebudu popisovat), jaká barva rtěnky/stínů apod. se hodí k vlasům, typu obličeje… a najednou jsem si řekl dost!

Takhle se projdu v mém vysněném temném lese možná za 10 let, než se vše naučím a splynu s davem. Je večer, což tak počkat na ranní hodinu, přejet na neznámé místo kde je trocha civilizace, anonymity a projít se jen tak ven? V tuto chvíli jsem si začal zpívat v duchu parodii písničky – hádejte…

Nápověda: v cizím městě se procházím… (s cizí ženou v cizím pokoji)

Přemýšlím, zda jsem ranní hodinu zvolil správně. Večer je venku plno lidí, do půlnoci by se mohli všichni vracet z hospod či restaurací, venčit domácí mazlíčky, jít na večerní cigaretu, ráno zase jedou lidé do práce… Zařekl jsem se – mezi jednou a druhou hodinou ráno jdu ven. Toto je myšlenka okamžiku. A tak jsem i konal a vydal se na cestu. Nebudu to protahovat. Krůčky směřovaly do civilizace, kde jsem si prošel od auta malé kolečko skrze pár ulic a rychle zpátky.

Měl jsem pocit, i když jsem nikoho nepotkal, že na mne každý kouká, komentuje jak hrozně vypadám a tyto hlasy, které nebyly nikde slyšet, neutichaly. Pár minutová cesta mi přišla jako chodit někde půl dne v nehostinných horách – adrenalin. Podpatky mi každou chvíli sklouzly; dělal jsem z nervozity rychlé kroky. I když z pohledu nezaujatého diváka to mohlo vypadat, že se motám s pár promile. Snad by to byla ta lepší varianta.

Konečně jsem dorazil domů. Nevěřil jsem tomu, takový výkon jsem od sebe nečekal.

Nyní mne už jen hřeje vzpomínka – dokázal jsem udělat první krůček.