Princezna Kateřina a čertice Meluzína 1

Princezna Kateřina, čertice Meluzína a služtička Emička - I.

První část pohádky… možná i poslední…


Plavovlasá princezna rozhodila své zářivé vlasy v ranním slunci a panovačně rozkázala služtičce Emičce, aby jí česala, dokud nebude její závoj hedvábný. „Jestli se nebudeš snažit, dostaneš na prdel!“ vyhrožovala princezna Kateřina a znuděně si odfrkla.
Emička, sirota nebohá, si otřela ruce do zástěry a chopila se perleťového hřebínku, oblíbeného princezničkou. Každý tah pečlivě zvažovala, aby náhodou nezpůsobila…
„Áááu! Ty otrapo nešikovná! Ještě jednou a nechám tě zavřenou celou noc v kotci!“
Emička se uctivě omlouvala a omlouvala, až jí samými poklonkami vypadl perleťový hřebínek z ruky a cinknul o podlahu.
Kateřina si vážně odkašlala. „Neudělala jsi, co jsem právě slyšela, že ne, Emo?“ zeptala se přísně. „Proč tě tady tatínek trpí? Víš to?“
„Protože…“ vydechlo roztřesené děvče snažící se nenápadně dosáhnout na hřebínek, aby ji princezna neviděla v periferním vidění.
„Protože?“
„Maminka pekla ty nejlepší koláče v celém království…“
„Jistě,“ ušklíbla se jízlivě Kateřina. Prstem si ladně přehodila pramen bránící ve výhledu za princezničkovské ouško a tím zastavila služtičku v jejím počínání. „Zahrajeme si hru,“ otočila se na vyděšenou dívku tak rychle, že zůstala zkoprněle zírat s nataženou rukou k zemi. „Smíš zvednout můj nejmilejší hřebínek, ale nesmíš pokrčit kolena. Každý palec, kdy se nedotkneš země a nezvedneš ho, bude deset kopnutí do zadku. To je fér, že?“ culila se jak obrázek princezna Kateřina s vidinou, jak může trápit svou nešikovnou služtičku, kterou jí tatínek k její nelibosti stále vydržoval. Mohla se vztekat sebevíc, nedostala jinou a už vůbec ne další. Jiné princezny jich měly tucty a jen ona se musela uskromnit s touhle špindírou umouněnou.
Emička na to nemohla nic říct, jen pokorně přikývla. Věděla, jaká umí princezna Kateřina být, děvče osamocené nemělo zastání, ačkoliv sám pan král nad ní držel ochranitelskou ruku, jenže princezna uměla vymýšlet ty nejrafinovanější pomsty, že nemělo smysl žalovat, aniž by nechtěla zakusit potupu pravdy nebo něco horšího. Pan král byl na svou dceru krátký, snažil se ji vychovat co nejlépe, ale rostla pro peklo nebo peklo rostlo v ní? Stoupla si do pozoru nad hřebínek, hebké tělo obepínala jen zástěrka, tak jak si princezna občas přála, aby v její přítomnosti chodila. Pomalu se předkláněla, až se dotkla hřebínku.
Lenošná princezna Kateřina s nelibostí sledovala ohebnost své služtičky Emičky. Sama by dosáhla kousek pod kolínka, ale princezny přeci neměly důvod se sklánět před nikým. Přikázala jí, aby zůstala sehnutá. Jen v korzetu si dívku obešla s jednou rukou na její prdýlce. Dala si dost záležet, aby vnímala její ženskost, dokud neskončila přímo za děvčetem a neměla její přirozenost jako na dlani. Mezi tenkými stehny trčely do všech stran výhonky mládí. „To se podívejme, v jakou ženu nám to už rosteš,“ divila se potěšeně. „Kdypak naposledy jsem tě kontrolovala, že jsem si toho nevšimla dřív?“ Popadla pinzetku na trhání obočí. „Mám pár míst, kde mě to bolí nejvíc. Kdybys cítila nesnesitelnou bolest, křič Emičko,“ řekla s ďábelským výrazem ve tváři princezna Kateřina a chytila první chloupek do ocelového sevření.
Emičce vhrkly do očí slzy. Nemohla křičet, přesně to princezna chtěla nebo chtěla, aby se dusila potlačovanou bolestí. Ať tak či tak, bylo to její vítězství. Ponížená služtička snášela vytrhávání jednoho chloupku za druhým. Tu z mušličky, tam ze zadečku, jindy z třísel.
„Já už vím,“ vykoukla zlatavá princeznina hříva zpoza mladého pozadí, „už vím, proč jsem myslela, že ti nerostou chlupy. Jak jsem mohla zapomenout!“ zpěvavý a rádoby přátelský hlas se změnil na temnější odstín černi. „Tys mi ztratila hřebínek! Ten, kterým mi tady tak sprostě házíš na zem!“
„Ano, princezno,“ hlesla Emička a nehádala se, že si ho panovačná princezna nejspíš jen sama založila do jiného šuplíčku.
„Jsi nemehlo! Vytrhám ti všechny chlupy, rozumíš? Jeden po druhém za každou tvou chybu a neschopnost. Tohle je za rozlití parfému, který mi tak krásně ladil k účesu.“
„Au,“ sykla celá zrudlá Emička a hned litovala, protože jí byl vytržen chloupek z lastury za skákání do řeči. Zarudlá pipina se chvěla strachem, odkud přijde další štípnutí. Už cítila tahání pysku…
„Kateřinko?“ zastavil princeznu bodrý mužský hlas.
„Tatínku,“ vydechla princezna a spěšně se otočila na pana krále, „prosím, teď nás neruš v tak choulostivé situaci.“
„Co se to tady děje?“ Pan král odvrátil zrak od holého pozadí služtičky Emičky a dožadoval se odpovědí, čeho je to svědkem.
„Emička má klíště, tatínku, ta potvůrka se jí zakousla a nechce pustit.“
„Máme na zámku přece ranhojiče, proč se o ni nepostará?“
Princezna Kateřina se zcela přesvědčivě obořila na svého otce: „To bys přece po mladé dívce nechtěl, aby se ukazovala ranhojičovi s jejím tajemstvím. Emička by se hanbou propadla ukázat se tak před mužem, s kterým nebude sdílet lože manželské. Že je to tak, Emičko, že by ses styděla?“
Emička celá usoplená přikývla a řekla, že se princezně svěřila jako své přítelkyni a netušila, že by se to měl dozvědět někdo jiný.
Pan král pochopil svůj omyl a souhlasně přikývl. „Jsi dobrá duše, Kateřinko, máš pravdu, bylo by to krajně nevhodné.“ Vydal se k odchodu. „Omlouvám se, příště budu už raději klepat, ale drahá dcero, pospěš si, už na tebe čekáme.“
„Jistě, tatínku,“ přikývla Kateřina servilně a zamrkala nebesky modrými kukadly, že by i Emičku přesvědčila o její andělské duši, než se na služtičku ďábelsky otočila se slovy: „A máme po zábavě! Dělej, obleč mě a když tu nebudu, vytrháš si sama celý tenhle pohárek chlupů.“ Ušklíbla se a podala Emičce křišťálový pohárek na víno.