Na pobřeží Primoštenu

Před nějakou dobou se vrátila moje vášeň k focení a nadcházející dovolená nabízela skvělé možnosti, jak se "s foťákem pořádně vyřádit". 
Budík zazvonil ve 4:30. Z okna bylo vidět stále spící Primošten, osvětlený pouličními světly a v pozadí temný obzor Jadranského moře. Stále jsem měl čas, než se východní obzor začne barvit rudými odstíny, tak jsem si uvařil kávu, sedl na terasu a užíval si to ticho než se celé město probudí a ulice zaplaví turisté. Foťák jsme měl již nachystaný z předešlého večera, takže mou jedinou starostí bylo vyrazit včas a maximálně využít tu magii světla během svítání. Po kávě jsem tedy vyrazil po trase, kterou jsem si vybral předešlého dne, při podvečerní procházce. Scenérie braly dech. Jejich pozadí krásně podtrhovala barva nebe, přecházející ze světle modré až do barvy rozkvetlých růží. I město se začalo pomalu probouzet, kdy místní se připravovali na nadcházející den. Poslední místo, na kterém jsem chtěl počkat na první paprsky slunečního svitu, byl poloostrov s kostelem sv. Jurja. Severní strana dávala náhled krásného panorama Primoštenu. Nachystal jsem foťák. Zapálil jsem si zatím cigaretu a čekal, až slunce vyleze zpoza obzoru. Jak jsem se rozhlížel, všiml jsem si kus ode mně na pobřeží sedící blondýnky. Dívala se mým směrem. Zároveň mi přišla povědomá... ano. Potkal jsem ji před chvílí na nábřeží. Šla proti mě. Měla krátké tmavé šaty s bílými puntíky, tenká ramínka a krásnou opálenou postavu. Všimla si, že se i já dívám jejím směrem, zamávala a udělala gesto jako že fotí, pak zaujala pózu. V sedě se opřela za sebou rukama a lehce pokrčila nohu. Pochopil jsem tu výzvu, přenastavil foťák, rychle vyměnil sklo za teleobjektiv a začal fotit. Moc jí to slušelo a byla vážně krásná. Rychlá kontrola fotek a pokračovat dál. Stála opřená o kámen, zády ke mě, a přes rameno se na mě dívala, silně jsem po ní zatoužil. Bylo hodně nečekané, jak se najednou lehce rozkročila a vyhrunula si šaty až k pasu. Na malinký moment jsem úplně zamrzl a přestal dýchat. Navíc se dostavil silný pocit Déjà vu. Naštěstí mé fotografické instinkty nezklamaly a pokračoval jsem ve focení. Poté, co se obrátila, byla již její prsa osvobozena z vězení lehkých letních šatů. Pak se začala uspokojovat a stále se dívala mým směrem. Pnutí v rozkroku bylo až nesnesitelné, ale viditelně ji tahle hra bavila. Rozhodl jsem se tedy, hrát ji s ní dál. Slunce mezitím ozářilo její tělo a rudě zlatavé světlo východu  zdůrazňovaly její křivky. Na tu vzdálenost už jsem i slyšel její sílící steny. Věděl jsem, že brzy dosáhne orgasmu. Náhle se prohnula v zádech. Z jejího rozkroku vyrazil mocný proud její šťávy. Jak se uvolnila, vstala, upravila se, zamávala mi a začala odcházet k centru Primoštenu. Na to abych vyrazil přímo k ní, bych musel mít alespoň nějaké lezecké vybavení, napadlo mě, jak jsem v rychlosti balil veškerou techniku. Možná, když to rychle vezmu tady horní cestou, a pak..... v tu chvíli mi přišla zpráva. Amatéři... jen doufám, že to nebude další chlapský návrh na společné hrátky. S potutelným úsměvem už jsem si chystal nějakou adekvátní odpověď. Jenže ne. Zprava byla od ženy, se kterou už jsem si tak měsíc psal. Po přečtení jsem přestal dýchat podruhé ten den. ]]Ahojky ☺️ snad jsem se ti líbila. Pošli mi pak co jsi nafotil. ☺️ A až se vrátíš do čech, ozvi se. Já letím už dnes. 🙂 Musíme zajít na kávu 😘[[ . Jak jsem se před pár dny těšil na dovolenou, těšil jsem se i teď na svůj návrat. S úsměvem na rtech jsem vyrazil ke své oblíbené primoštenské kavárně.