Slečna Tichá 1

Byl začátek července a dnes měla nastoupit naše nová kolegyně. Marušku, která nedávno odešla do zaslouženého důchodu, zřejmě nepůjde jen tak někým nahradit, ale hlavně jsme měli obavy, aby nám sem neposlali nějakou žabku čerstvě po maturitě a nečekali, že ji budeme učit všechno od začátku.

Byl jsem v té době vedoucí účetní kanceláře a měl jsem pod sebou pět zaměstnankyň. Na místo Marušky, která zastávala funkci hlavní účetní, se posunula Vlaďka, čtyřicetiletá rozvedená paní, a její místo řadové účetní bylo teď volné. S ní v kanceláři seděla ještě Anička, mladá maminka krátce po mateřské. Moje kancelář byla propojená s jejich dveřmi nalevo, dveře napravo ústily do dalšího kanclu, kde sídlila mzdová účetní Alena s personalistkou Jiřinou. Obě byly ve věku zhruba třiceti let, obě vdané, s malými dětmi.

Krátce po osmé hodině se ozvalo zaklepání a vešel ředitel s naší novou posilou. Pozdravil a obrátil se nejdřív k ní: „Tak, slečno Tichá, tohle je inženýr Novotný, který bude vaším nadřízeným. Seznamte se a on už vám pak ukáže co a jak, A představí vás také zbytku kolektivu.“

Zvedl jsem se a potřásl jí rukou. Měla mírně vlhkou, měkkou dlaň, ale stisk kupodivu docela pevný. Při té příležitosti jsem si ji důkladněji prohlédl. Na první pohled nijak neoslňovala krásou, ale dala by se označit za docela pohlednou. Věk jsem odhadl přibližně na pětadvacet let, menší, štíhlá postava, ale docela hezky formovaná. Prsa spíš malá a boky také nijak široké. Díky krátkému kostýmku, který měla na sobě, na celé její postavě nejvíc vynikaly pěkně tvarované nohy v lodičkách na jehlovém podpatku. Ten jí zároveň hezky vytvaroval lýtka a prdelku. S prvotním zkoumáním jsem byl docela spokojen. Pak jsem se jí podíval do očí… A bylo jasno. Takové oči jsme mezi chlapama označovali jako „mrdavé“. Na první pohled z nich sálala živočišnost a touha.

V duch jsem si povzdechl: ‚Tak to nevím, jak tuhle holku přijmou ostatní ženské. Tady bude asi problém.‘
A taky že byl. Jakmile ředitel odešel, ostatní kolegyně se nahrnuly zvědavě ke mně do kanclu ohodnotit svou novou spolupracovnici. Jediná, která ji přijala docela dobře, byla Anička, naše sluníčko, která dokázala vyjít naprosto s každým. Ale ostatní tři? Kdyby pohledy dokázaly zabíjet, byla by slečna Tichá už po smrti. Samozřejmě, že ty „mrdavý“ oči taky poznaly, a ačkoliv žádná z nich se nikdy nepokusila něco si se mnou začít, bylo zřejmě v jejich ženské povaze zaujmout nepřátelský postoj proti zjevné konkurenci. Tak to prostě v ženském kolektivu chodí a já s tím nic nenadělám.

Když jsme osaměli, posadil jsem novou kolegyni do křesílka v rohu kanceláře a nabídl kávu. Pak jsem si sedl do druhého křesílka naproti ní a začal jsem ji zpovídat. Zjistil jsem, že v předchozím zaměstnání dělala přesně tu samou práci, kterou bude dělat u nás. Odpadne tedy nepopulární zaučování. Předchozí místo, jak řekla, opustila z finančních důvodů, u nás si prý výrazně polepší. Pak jsem se zeptal jakoby mimochodem na její rodinné záležitosti. Dozvěděl jsem se, že je svobodná, bezdětná, žije ve vlastním bytě a má spoustu zájmů. Ale nejraději jezdí na kole a plave. To mě potěšilo, protože to jsou i mé oblíbené činnosti.

Nebudu zastírat, že můj zájem byl i jiný než profesionální. Ve svých třiceti letech jsem byl čerstvě rozvedený a nezadaný, takže jakákoliv příležitost k seznámení byla pro mě vítaná. Můj rozvod proběhl naštěstí velice klidně, protože hlavním důvodem byla moje neplodnost. Má manželka zoufale toužila po dítěti, a když se delší dobu nedařilo, podstoupili jsme oba vyšetření, ze kterého vyplynulo, že problém je u mě. Nikdy nebudu mít vlastní děti. Nakonec, po zralé úvaze, jsme se dohodli, že se rozvedeme a já dám manželce šanci najít si někoho jiného, kdo jí bude moci splnit její sen o dítěti. To se jí také záhy podařilo a už půl roku po rozvodu mi radostně oznámila, že se bude znovu vdávat a že je těhotná. Popřál jsem jí tedy hodně štěstí a zůstali jsme i nadále přáteli.

A teď jsem seděl u stolku s mladou dívkou s „mrdavýma“ očima. Byl bych asi blázen, kdybych se o nic nepokusil. Málem jsem se jí zapomněl zeptat na křestní jméno, tak jsem to záhy napravil. Jmenovala se Gabriela, ale všichni jí prý říkají Gábina nebo Gabča. Nabídl jsem jí tedy tykání, které s radostí přijala. Nakonec, tykal jsem si se všemi dámami v kanclu, včetně čerstvé penzistky Marušky a ony mi také říkaly Jirko.

Na Gábině bylo vidět, že po počáteční nervozitě se už uvolnila a začala se chovat více přirozeně. Také to bylo hned znát na jejích pohybech a gestikulaci, které se staly mírně koketní a svádivé, přesně jak to naznačovaly její oči. Odvedl jsem ji tedy do vedlejší kanceláře, ukázal jí její stůl, napsal jsem jí přístupové údaje do počítače a zbytek jsem nechal na ní.

Neměl jsem ve zvyku zavírat propojovací dveře našich kanclů, takže jsem měl celkem přehled, co se kde děje. Anička se s Gábinou srovnala okamžitě a bez problémů, zatímco Vlaďka zaujala mírně nasupenou pózu a zpočátku ji téměř ignorovala. Ale postupem času přece jen trochu povolila a začala se chovat přátelštěji. Ke konci pracovní doby jsem zaznamenal, že se už spolu dokonce čemusi smály. Měl jsem z toho hned lepší pocit. Sice jsem předpokládal, že se zbylýma dvěma kolegyněmi, Alenou a Jiřinou, to nebude tak snadné, ale doufal jsem, že se nakonec poddá i to. Neměl jsem rád jakékoliv problémy na pracovišti, a ještě méně jsem měl rád, když jsem je musel řešit.
*
Další den jsem, jako obvykle, přišel do práce první. Měl jsem rád všechno připravené ještě dřív, než přišly moje kolegyně, a tak jsem pravidelně chodil asi o dvacet minut před nimi. Tentokrát jsem si ale ještě ani nestihnul sednout a ve vedlejší kanceláři už klaply dveře. Zvědavě jsem se zdvihl a šel se podívat, kdo je tu tak brzy. Samozřejmě, mohlo mi to dojít, Gábina… neměla ještě zažité naše časy příchodu, tak asi přišla dřív, asi aby udělala dojem.

Pozdravil jsem ji a skoro jsem pozdrav nedokončil. Tohle byla úplně jiná osoba než ta, která včera přišla v decentním kostýmku a s jen nevýrazným líčením. Místo kostýmku měla na sobě světlou, volnou halenku bez rukávů, a také bez podprsenky, s průramky skoro až k pasu, takže při každém pootočení se zdvihnutou rukou nebo předklonění byla krásně vidět její prsa. Ne příliš velká, ale pevná a hezky tvarovaná. Vpředu měla halenka čtyři knoflíky, přičemž byly zapnuté jen spodní dva. K tomu ladila ve stejné barvě dlouhá sukně, ale s hodně vysokými rozparky po obou stranách, které odhalovaly krásné nohy její majitelky. Podle upnuté látky na zadečku bylo vidět, že kromě podprsenky nemá na sobě asi ani kalhotky. Místo lodiček dnes zvolila páskové sandálky, které se spíš hodily k rozevláté sukni. I účes a mejkap byly úplně jiné, výraznější a vyzývavější.

Při tomhle pohledu mi skoro spadla brada. Samozřejmě si toho hned všimla a zareagovala dotazem: „Líbí?“ načež zdvihla ruce nad hlavu a zatočila se dokola.
„Líbí… a moc…“ vykoktal jsem a zacouval zpátky do svého kanclu. V duchu jsem si pak řekl, že tahle holka bude asi fakt pěkný číslo. A nemýlil jsem se…
Jediný, kromě mě, kdo Gábině pochválil její proměnu, byla opět bezelstná Anička, ostatní tři na ní házely spíš závistivé pohledy, ale nijak to nekomentovaly. Během dne si ale asi nějak zvykly a atmosféra už alespoň dál nehoustla.

A jak jsem Gábinu odhadl, tak se i projevovala. Několikrát přišla ke mně do kanceláře s nějakou záminkou, ale spíš si zaflirtovat. Cíleně se vždycky natočila tak, abych jí viděl průramkem nebo výstřihem na kozy, jednou dokonce vykasala sukni na boku tak vysoko, že bylo víc než jasné, že opravdu nemá kalhotky. Mávalo to se mnou skoro ode zdi ke zdi a když nakonec ke konci směny navrhla, jestli bych se s ní odpoledne nezajel vykoupat, souhlasil jsem téměř ještě dřív, než to dořekla. Usmála se a upřesnila, že pojedeme na kole do Horního lomu. Sraz jsme si dali v půl páté u nádraží a tím bylo domluveno.