Nečekaná ale milá návštěva

V 18:31 přišla na můj mobil SMSka s tímto zadáním: “V 19:49 bude na kuchyňské lince připravená vařečka s tvým jménem a pouty. V ložnici připrav osvětlení se stativem a nabitým telefonem. Ty na mě čekej opřená o kuchyňskou linku, oblečená pouze v zástěře na vaření a na oči si nasaď škrabošku.” Nejprve mířím do ložnice k šuplíkové komodě, uvnitř které se nachází všechny výše zmíněné pomůcky, a spoustu dalších hraček. Beru do ruky vařečku se svým jménem, pouta a škrabošku, vše odnáším do kuchyně a pokládám na kuchyňskou linku. Vracím se zpět ke komodě a sestavuji stativ. Zapojuji kabel do elektriky, instaluji světla a mobil tak, abych splnila zadání. Když je všechno připravené zbývá sprcha a nachystání se na to co máme oba dva tak rádi.

V 19:47 jdu odemknout vchodové dveře, uvazuji si zástěru na nahé tělo a čekám opřená o kuchyňskou linku. Cítím, jak mi červenají tváře, trochu studem ale hlavně tím vzrušením, zvědavostí a napětím co se dnes bude dít. Po pár minutách, které trvaly věčnost slyším přijíždět auto, zastavuje a vypíná motor. Hned za ním přijíždí ale ještě jedno auto, a i to se podle zvuku snaží zaparkovat a vypíná motor. Nejsem si jistá, mám rychle zamknout, nemám zamknout. Je to on, není to on. Aby to tak byla nějaká nečeká návštěva v podobě rodiny, to bych asi měla trochu co vysvětlovat. Nicméně zadání je zadání a já chci plnit, tak tedy riskuji a čekám kdo přijde.

Dveře se otevřou, někdo vchází do chodby. I přesto, že vůbec nic přes tu černou škrabošku nevidím mi na tváři naskakuje úsměv, kterého se nedokážu zbavit. Úsměv a uculování se, je u mě jistým způsobem sebeobrana, ne ta fyzická ale psychická sebeobrana. Nechci na sobě nechat znát, že jsem nervózní, nadržená a šíleně nedočkavá. “Ahoj, Klárko, jsem rád, že tě vidím konečně v té zástěře. Vše je nachystané?” Odpovídám, že jsem se snažila vše nachystat, jak si přál.

“Dej si ruce za hlavu.” Je jeho první pokyn. Nasazuje mi pouta s rukama za hlavou. “A takhle ty ruce zůstanou, rozumíš!” Odchází do chodby, kde něco zvedá ze země, přenáší to a pokládá vedle mě na kuchyňskou linku. Při otevírání ta věc zaskřípala, určitě je to polystyren, možná krabice. Co přivezl v polystyrenu? Bude to teplé nebo naopak studené? A co mi s tím, co je uvnitř plánuje dělat? Během toho, co se mi honilo hlavou tolik otázek, přišla už tak jeho oblíbená výzva, že budeme během doby v kuchyni konverzovat a odpoví mi na vše na co se zeptám. Skvělé načasování, ostatně jako vždy. Škraboška na očích, netuším, co mě čeká a mám udržet myšlenky u smysluplné konverzace a pokládání otázek, protože přece spolu nebudeme mlčet.

“Otoč se, dej nohy od sebe a polož se na linku, tak ať máš bradu na desce.” Udělám vše, co mi řekne, jen ať už hlavně něco udělá. Přivezl led, už jsem si tím jistá. Nedokážu odhadnout velikost, ale není to běžná kostka ledu, co se mi snaží natlačit do kundy. Uvolňuji se, a dělám všechno, proto aby tu ledovou kru dostal tam kam chce. Když dává své ruce pryč, po vnitřních stranách stehen už tečou potůčky vody ven. Studí a lechtá to. Nutí mě to se kroutit ze strany na stranu, snažím se zadržet co nejvíce v sobě. Než se stihnu přizpůsobit cítím, jak mi po těle jezdí dalším ledovým kouskem. Přejíždí od krku dolů po páteři, naskakuje mi husí kůže po těle. Dostává se až k zadečku, kde se zapojuje do hry i jeho druhá ruka s dalším kouskem ledu. Rovnoměrně přejíždí po obou mých půlkách. Ve chvíli, když si to začínám užívat sjedou obě dvě ruce k zadečku, a pomalým tahem skončí oba dva kousky ledu v mém zadečku. Než se stihnu vzpamatovat pleskne mi o zadek vařečka. Jednou, dvakrát, třikrát, “Nezapomínej na konverzaci, kde jsme to skončili, Klárko...?” lehce podchlazený zadek, si svou štiplavou bolestí říká o pozornost. S každou další ránou povoluje mé sevření. Stojím už téměř v louži. Nedá se tomu zabránit. Končíme u dvanácté rány. Dozvídám se, že je to dvanáct dní, co jsem se neozvala. Vědět dopředu že trest bude takový, neozvu se třeba i měsíc.

Na očích mám stále škrabošku, chytá mě za zápěstí a vede do ložnice. Předklání mě a ruce mi poutá k nižší konstrukci postele. Jsem dokonale nastavená proti objektivu telefonu. V tom říká: “Kamera, klapka, a akce! Vlastně ne, skoro bych vás zapomněl představit. Kláro, tohle je A. a bude Ti dnes dělat společnost.” Jsem v šoku, jak jsem mohla zapomenout na to druhé auto co přijelo. Celou tu dobu jsme u mě doma ve třech a já o tom nevím. Chlapec jménem A. za celou tu dobu nevydal ani hlásku. Až teď, pozdravil a rozpustil mi culík. Sahá mi do vlasů, jedním tahem si je omotává kolem dlaně a přitahuje mi hlavu k zadečku. Chce mě vidět prohnutou a nastavenou pěkně proti němu. Nevidím ho, ale podle hlasu, vůně a chování je mi svým způsobem sympatický. Nebojím se, za stativem stojí kameraman, kterému věřím.

A. mi důkladně svými prsty prozkoumal kundu i análek. Podle jeho slov byl příjemně překvapený, že je můj zadeček připravený i když to nebylo v zadání. Jeho ruce jsou teplé, sebejisté, má silný úchop a až příliš přesnou mušku. Střídá poctivě levou a pravou půlku a vždy trefí přesně to samé místo, které zasáhl už při předchozí ráně. Stále mám škrabošku na očích, ale jsem si jistá, že používá k naplnění mého zadečku hračky, které určitě nejsou z mého šuplíku. Když vystřídal třetí rozměr análního kolíku začal se věnovat i mé kundě. Byla jsem tak vlhká, že nebylo nutné se zdržovat žádnou přípravou. Šel postupně jeden prst za druhým. Netrvalo dlouho a měla jsem v kundě celou ruku až po zápěstí. Šla jsem mu naproti, věděla jsem k čemu brzo dojde a čeho chce dosáhnout. Stačila chvilka a začala jsem neovladatelně stříkat. Když přestal, rozloučil se, pohladil mě ve vlasech a s poděkováním odešel.

Oba dva jdou mimo ložnici. Slyším, jak se spolu loučí, a A. odchází z bytu. Kameraman se vrací zpět do ložnice a odpoutává mě od postele. Společně jsme si ještě ten večer pustili video záznam, z návštěvy, který natočil. Oba dva nás to tolik vzrušilo, že mě ohnul o komodu a vystříkal mi zadeček.