Slečna tichá 4

Další den byl pátek. Kromě obvyklé pracovní činnosti v kanceláři převládaly přípravy na sobotní výlet. Gabča vymyslela zákeřnou strategii. Pojedeme opravdu na kolech do Dlouhého údolí. Je to asi dvanáct kilometrů nenáročným terénem, takže to v pohodě zvládneme za třičtvrtě hodinky i když se budeme loudat. Zpátky ale pojedeme jinudy. Asi dva kilometry od našeho cíle je výletní restaurace, kde se stavíme na oběd. Tam se všichni hromadně vyfotíme a fotky si děvčata hned dají na facebook s tím, že je to jen zastávka na další cestě a že budeme pokračovat přes Hadí skálu na Vysokou vyhlídku a pak teprve domů, což je dalších skoro třicet pět kilometrů. Ve skutečnosti to ale z restaurace vezmeme rovnou po silnici na Horní lom, asi jen šest kilometrů a tím získáme spoustu času na koupání. Všem se její nápad líbil, jen Anička si mumlala něco o špatném svědomí, ale nakonec souhlasila také.

Pak už jen dámy rozebíraly, co si vezmou na sebe. Řešily, jestli jet vyloženě ve sportovním, nebo si obléct něco volnějšího, co by dobře luftovalo. Padaly dokonce návrhy na minisukně bez kalhotek, ale to bylo myšleno spíš v legraci. I když jsem si dokázal představit, že minimálně Gábina by toho byla schopná. Jen bych pak litoval ty cyklisty, které bychom potkávali. To by asi bylo úrazů.

Páteční pracovní den proběhl nakonec bez problémů a všichni jsme se už těšili na zítřejší devátou hodinu, na kterou jsme si domluvili sraz.
Ještě před odchodem domů ke mně do kanlcu přišly Gabča s Vlaďkou. Vlaďka byla trochu nesvá, a tak začala mluvit Gábina.
„Jiříku, tady Vlaďka si není úplně jistá, jak jsi přijal ten návrh na zítřejší večer. Mohl bys jí, prosím, vysvětlit, že je všechno v pohodě a že nemáš nic proti?“
Vlaďka se na mě celou dobu napjatě dívala.

„Samozřejmě, že nemám nic proti,“ ujišťoval jsem ji, „naopak, moc se na večer těším,“ mrknul jsem na ni šibalsky. Moc se mi ale nezdálo, že by jí to nějak uklidnilo. Pořád nejistě přešlapovala a těkala pohledem mezi mnou a Gabčou.
„Víš, Jirko,“ začala nakonec, „já si nejsem zas tak moc jistá, co od toho čekat. Myslím, že kdyby šlo jen o sex s tebou, asi bych neměla žádný problém. Jsi sice o dost mladší, ale to mi nevadí, spíš naopak. Ale nevím zas tak moc, jak se chovat, když na mě budete dva. Kdysi dávno, ještě za svobodna jsem měla jednu zkušenost se ženou, ale to už jsem skoro zapomněla. A trojku ani nic podobného jsem nikdy nezažila, tak nevím…“

Gábina se na ní usmála a něžně jí objala. „Ty hlupáčku, vždyť z nás mám tuhle zkušenost jen já. Ani Jirka to ještě nezkusil.“
Jen jsem přikývl a Gabča pokračovala: „Ale slibuju ti, že vám oběma ukážu, o čem to je a věř mi, že na to budeš ráda a dlouho vzpomínat.“
A nakonec Vlaďku políbila. Ale ne nějak přátelsky. Vlepila jí krásného francouzáka až se ta z toho začervenala. Ale neucukla.
Pak už jsme se rozloučili. Já jsem odjel s Gabčou k ní domů, zatímco Vlaďka zamířila sama do svého bytu. Měl jsem ale pocit, že by nejraději jela s námi už dneska. Ale třeba se mi to jen zdálo.
*
Druhý den jsme se trochu zdrželi ranním sexem, a tak jsme dorazili na místo srazu asi o deset minut později, než bylo domluveno. Neobešlo se to samozřejmě bez jízlivých poznámek, ale nám to bylo jedno. Hlavně, že jsme se sešli všichni. Obhlédl jsem všechna děvčata a zjistil jsem, že výhrůžky minisukní bez kalhotek byly opravdu jen vtip. Sice Alena dorazila ve sportovní minisukni, ale když jsem se provokativně snažil podívat se pod ní, se smíchem ji nadzdvihla, aby dokázala že kalhotky opravdu má. Ostatní zvolily krátké legíny a například u Jiřiny bylo vidět, že ona naopak kalhotky nechala doma. V legínách se jí krásně rýsovala dokonalá buchtička s rýhou uprostřed. Jako horní díl zvolily všechny volné tričko nebo tílko a vypadalo to, že podprsenku si nevzala žádná. Už ráno bylo dost teplo, tak se to dalo pochopit. Všechny také měly kola vzorně vybavené nosiči s cyklobrašnami, takže nepotřebovaly batohy a potřebné věci na koupání pohodlně ukryly v nich.

Po přivítání a chvilce vtipkování jsme vyrazili. Většina cesty vedla po upravené stezce, kde jsme mohli jet i v chumlu a nemuseli uhýbat autům, takže nám první část cesty rychle uběhla. Gabča nám také prozradila, proč tak ráda jezdí na kole. Objevila totiž techniku posezu na kole, při které, podle svých slov, je schopná si přivodit orgasmus. Jen je k tomu potřeba nepoužívat moc měkké sedlo ani žádné výstelky rozkroku, které obvykle cyklisti používají. Ze svých cyklokraťasů si ji také vyndala a jezdí zásadně bez ní.

Dámy tomu nechtěly moc věřit, ale když jim ukázala, jak na to, jinak už jezdit nechtěly. Sice asi žádná z nich během tohoto výletu nedosáhla orgasmu, ale svorně tvrdily, že se jim tahle „masáž kundičky“ moc líbila a byly si jisté, že se jim to někdy podaří.

Dojeli jsme do Dlouhého údolí, kde nás čekala krátká pěší procházka. Údolí bylo sice opravdu dlouhé, ale větší jeho část byla kvůli neschůdnému terénu nepřístupná, takže turistická stezka vedla jen jeho částí. Ale i přístupná část byla nádherná. Divoké skály, úzké soutěsky, fantastické přírodní útvary… prostě pastva pro oči. Zdrželi jsme se tam o trochu déle, než jsme předpokládali, ale udělali jsme za to nějaké fotky, které mířili na facebook.

Už opět na kolech jsme pokračovali k restauraci. Tam jsme lehce pojedli, na facebook přidali další fotky s domluveným komentářem a pak už zamířili rovnou k lomu.
Po příjezdu na nudapláž nás čekalo mírné rozčarování. Asi díky sobotě a také kvůli pokročilému času, byla pláž poměrně zaplněná. Ale nakonec jsme měli štěstí. Než jsme stačili pořádně sesednout z kol, všimli jsme si, že se právě začal chystat k odchodu rodina s třemi dětmi, a tak jsme jejich místo pohotově zabrali pro sebe. Nebylo sice tak hezky položené, jako když jsme tu byli sami s Gabčou, ale nebylo vyloženě uprostřed pláže. Alespoň bylo trochu bokem.

Když jsme rozložili naše deky, nastalo mírné váhání. Já a Gábina jsme se svlékli prakticky okamžitě, ale na ostatních byla vidět trochu nejistota. Holky sice věděly, do čeho jdou, ale nějak je opustila odvaha. Jak se nám už předem přiznaly, žádná z nich ještě na nudapláži nebyla. A teď je dohnala realita.

Nakonec to prolomila nečekaně Anička. Asi když viděla mě a Gabču, že se s tím nijak nepářeme, dodala si odvahu a jako první si přetáhla přes hlavu tričko. Hned za ním následovaly legíny, ale pak se rychle položila na břicho na deku. Když ostatní viděly, že už i Anička do toho šla naplno, ztratily zábrany a během chviličky byly svlečené taky. Správně jsem odhadl, že spodní prádlo měla pod sukní pouze Alena a ostatní ho nechaly doma.

Pak nastaly trochu trapné chvilky, kdy všechny, kromě Gabči, ležely pouze na břiše a vypadalo to, že tak stráví zbytek dne, ale nakonec jsem to ukončil já. Postavil jsem se nad nimi a zavelel: „Tak, dámy, a teď všichni do vody. Šup, šup, nezdržovat.“

Popadl jsem za ruku Gábinu a rozběhli jsme se k vodě. S cákáním jsme di ní vběhli a až pak jsme se otočili. Naše kolegyně pořád ještě ležely na dece a jen po sobě koukaly, která najde odvahu jako první. A byla to opět Anička. Najednou vyskočila a svižně se rozběhla za námi. Se zalíbením jsme oba pozorovali, jak se jí v běhu hezky pohupují kozičky ještě zvětšené nedávným kojením. Byl to moc hezký pohled. Chvilku po ní se nakonec zdvihly i ostatní a rozběhli se také. Teď už jsem ale nezůstal při tom pohledu chladný a docela obyčejně se mi ve vodě postavil.

„Utři si bradu, teče ti slina,“ se smíchem poznamenala Gabča.
„To je to tak poznat?“ zeptal jsem se, asi zbytečně.
„Je,“ přidala se Anička a smála se při tom.

Násilím jsem odtrhnul oči od toho divadla, otočil jsem se a začal plavat dál od břehu. Po pár tempech jsem se ohlédl a zjisti, že děvčata už jsou ve vodě a klidným tempem mě následují. Zamířil jsem tedy napravo, kde skála spadal rovnou do vody, ale bylo tam pár výstupků a schodů, na kterých se dalo odpočívat. Doplaval jsem k nim a vyhoupl se na jeden, který vystupoval asi půl metru nad vodu. Tam jsme se pohodlně položil na záda a zavřel oči. Sice už mi pták tolik netrčel, ale úplně v klidu také nebyl. Ale nějak mi to začalo být jedno.

Za chvíli ke mně doplavala i děvčata.
„Nerozvaluj se tu takhle,“ uslyšel jsem Vlaďčin hlas, udělej nám trochu místa, ať se k tobě vejdeme.“
Posadil jsem se tedy a děvčata se postupně vyhoupla za mnou.
„Koukám, že už ses trochu zchladil,“ poznamenala Gabča a ukázala na můj rozkrok. Holky se začaly smát.
„Ale nám to zas tolik nevadí,“ ozvala Jiřina.

Gábina se toho hned chytla. Přesunula se až ke mně a popadla mě za polotuhého čuráka. Párkrát po něm přejela rukou, pak se sklonila vzala ho do pusy. Víc dělat nemusela a mě už zase stál jako telegrafní sloup.
„Takhle se vám líbí víc?“ otočila se k ostatním.
Ty byly najednou úplně potichu, jen Jiřina si mimoděk přejela rukou přes prso a polkla: „Teda nemyslela jsem to zrovna takhle… ale… jo, líbí se mi to.“

Rozhlédl jsem se po okolí a ujistil se, že z pláže je to sem dost daleko na to, aby někdo viděl, co se tu děje. Ale přesto jsem se snažil Gábinu trochu krotit: „No tak, Gabčo, myslím že tohle není vhodný. Holky to přivádí do rozpaků.“

Měl jsem ale pravdu jen částečně. V první chvíli je to do rozpaků opravdu přivedlo, ale pak se začaly množit poznámky jako že kdybychom chtěli, můžeme klidně pokračovat, že se rády podívají a tak. A zdálo se, že to nemyslí tak úplně v legraci. V Aniččiných očích jsem zahlédl dokonce takový zvláštní, zasněný výraz, jaký jsem u ní nikdy neviděl. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že bych na jejich hru i přistoupil. Byl jsem si jistý, že Gábina by s tím neměla žádné problémy. Ale nakonec zvítězil zdravý rozum a zmohl jsem se jen na: „…hele holky, teď ne… třeba někdy jindy a jinde…“

„Bereme tě za slovo, šéfe,“ zareagovala pohotově Alena, „však ona se nějaká příležitost najde.“
‚No nazdar‘ řekl jsem si v duchu, ‚to jsem si to zavařil.‘
Ale nahlas jsem neřekl nic, vklouznul jsem do vody a vydal se zpátky na pláž. Až když jsem vylézal z vody, všimnul jsem si, že všechny holky zůstaly na skále a vypadalo to, že o něčem vášnivě diskutujou. Skoro mě zamrazilo, když jsem si uvědomil o čem asi.

Netrvalo dlouho a byly všechny zpátky na dece a tvářily se, jako by se nic nestalo.
Zbytek odpoledne jsme si užili už jen koupáním a povalováním, až nadešel čas odjezdu. Vrátili jsem se bez nehody do města, kde jsme se rozloučili. Jen Vlaďka se, podle dohody, přidal ke mně a Gábině. Ostatní holky se na ni povzbudivě usmívaly, a nakonec nám všem třem popřály hezkou zábavu a zamířily ke svým domovům.