Vernisáž mistra bodypaintingu.

Stála na kulatém pódiu o průměru necelé dva metry a vysokém možná metr. Připomínalo spíš velký podstavec pro cínovou figurku. V podstavci zabudovaná polohovatelná světla natočená přesně tak, aby zvýrazňovala její oblé boky, kulatý zadek a velká, pevná prsa. Kaštanové vlasy měla vyčesané nahoru, aby měla odhalenou šíji. Byla nahá, jen zahalená do barvy. Pouze její dlouhé nohy byly obuty do černých lodiček s tenkým, opravdu vysokým podpatkem a na platformě vysoké tak, že by si to už mohli někteří splést s chůdami pro hobity. Okolo byla jen tma zakrývající tváře neviditelných diváků. Jejich dech překrývala akustická hudba.

Stála tam sotva dýchající. Dlouhé řasy padaly přes její jasné, zelené oči a ona tak vypadala jako by byla ponořená do opojného snu. Tohle představení teprve začínalo. Mistr štětce si předem připravil své plátno. Dokonale oholenou, hladkou kůži jejího těla pokryl nánosem indigové barvy z airbrushové pistole. Pomohl jí na ono pódium a pak vzal do ruky štětec a začal své dílo.
Po nártech jí kreslil tenké linky, které táhl okolo jejích kotníků na svaly lýtek. Zde přikresloval první drobné kudrlinky a ty s každým tahem štětcem přidával. Postupně ji oblékal do jakési neviditelné krajky. Jen samotné tahy předvídaly obrys výsledného díla, které ženu obtahovalo jako druhá kůže. Oblékl ji takto hýždě, zadek a když štětcem začal rejdit po jejích bedrech, ušel jí ze rtů nepatrný, tichý a přesto okem postřehnutelný vzdech. Věděl, že je tam velice citlivá na doteky a věděl, že až skončí na jejích zádech, tak vizuální změna na přední části jeho plátna bude viditelná v podobě tvrdých bradavek.

Požádal ji, aby zvedla ruce nahoru. Věděla proč. Byli sehraní. Vždy u tohoto pohybu změnila i polohu hlavy. A udělala tak i tentokrát. Ladný pohyb rukou a záklon hlavy měla nacvičený ještě z baletu. Byla tak blízko a přesto nedostižná pro muže sedící ve tmě okolo ní. Štětiny s barvou tančily po jejích žebrech. Lechtalo jí to, ale už si zvykla. Milovala tu směs pocitů, kterou každá show v ní vyvolávala. Stud versus touha se ukázat a odkrýt svůj němý půvab. Adrenalin, který špičkuje její libido na maximální hranu a přesto kontrola nad svými projevy. . . Milovala to, jak se v ní to vzrušení střádá.

Z žeber se rozlily cestičky barvy na podbřišek, obtočily pupík . . . a nahoru na prsa. Její Pán a mistr dokonale stupňoval tuto předehru a ona již měla touto dobou vždy tvrdé bradavky tak, že to až bolelo. Její tmavě rudé rty toužily po polibku, na který věděla, že si musí ještě počkat. Obtáčel její prsa tahy, které jí vzrušovaly. Na zátylku cítila drobné chloupky pod hranicí vlasů, které se jí lehce zvedaly. Její dech se rychlil a začínal být více slyšitelný.

Nespěchal. Na prsou si vždy dal záležet. On věděl, že je to krom práce i předehra, která naprosto dokonale naplňuje podstatu její lehce zvrácené duše. Miloval, když se dotýkal její kůže, když po ní kreslil, maloval . . . ale ještě rád měl její nahou duši, kdy se červenala jako malá holka a styděla za prožívanou rozkoš, který jí tak rád dával. Nemohl se jí nabažit. Její bezprostřednosti, hladovosti, živočišnosti a přesto jakéhosi druhu jemnosti v ní.

Poslední tahy na šíji. Viděl, že nepatrně pod tahy uhýbá. Pochopil, věděl, co se v ní odehrává. Byla to přesně ta chvíle, kdy ji chtěl připoutat a přivádět k vrcholům svými prsty a ústy, dokud by neprosila, ať ji konečně začne šukat. Tvrdě. Miloval její vulgární nádech vteřiny před orgasmem. Ten okamžik, kdy své prsty propletl do jejích a podmanil si celé její tělo. Zbožňoval ji jako svou bohyni, která mu patřila. Celá byla jen jeho. Drobným lístkem za pravým ušním lalůčkem zakončil své dílo. Přepnul světla. Na okamžik se intenzita jasu zostřila, aby nasvítila to krásné, zatím jen z části viditelné dílo. A pak tma. Jen před zraky diváků se rozzářilo skvostné dílo. Strom života na těle krásné ženy. Okolo kořenů lítaly světlušky. Na lýtkách se jakoby kymácela ve větru stébla trávy. Okolo pupíku měla nakreslenou dutinu v kmeni, ve které bylo ptačí hnízdo a pod levým prsem k tomuto hnízdu letěl ptáček. Z hrudníku se rozrůstaly větve přecházející na její paže. Jak jimi hýbala, působilo to jako vlnící se koruna starého stromu. Byl to moment, kdy i hudba se dobírala jakéhosi pomyslného vrcholného závěru.

Pak zvuk látky, která se rozvinula ve vzduchu a byla zase tma. Vrcholné dílo zmizelo ze zraků diváků, kteří odcházeli z vernisáže . . . na které nebyl obraz na prodej.