Jak jsem se naučil mít rád běh

26. 9. 2023 · 2 808 zhlédnutí virtualcunik

Seděl jsem na lavičce, v ruce plechovku s pivem a tupě zíral na město pode mnou, které začínal polykat soumrak. Občas jsem kýchnul, jak na mne působila jarní alergie. Od rozvodu jsem tak sedával skoro každý večer. Nějak jsem najednou nevěděl, co s volným časem. Zezačátku jsem se toulal po hospodách s touhou se uchlastat, pak po stripbarech a hampejzech s touhou bolest přešukat. Oboje ale lezlo do peněz a tak mi zůstala lavička a pivo v plechu koupené v akci. Byl tu klid, jen občas nějaký pejskař, či běžec. Zpoza zatáčky zrovna ve svižném tempu zaskřípal štěrk pod podrážkou běžeckých bot a v zorném poli mého tupého pohledu se objevily černé legíny ukrývající velice hezký zadeček. Otočil jsem hlavu za proběhnuvši bežkyní a ona se zastavila. Poslední pohled na zadeček a otočit zrak, ať moc nezírám. Nesmělé kroky směrem ke mně. "Ahoj." Zvolna zvedám hlavu. Nad legínami pevné vysportované bříško, nad ním sportovní podprsenka ukrývající menší lehce zašpičatělá prsa. Hlavně teď nezastavit pohledem. Usměvavá tvář, nad ní rusé vlasy v nahoře spleteném ohonu. Iveta, kamarádka mojí ex. "Ahoj Ivet. Vypadáš dobře." "Zato ty vypadáš jako bezdomovec." vmetla mi krutou pravdu do tváře. "Docela jsi přibral, že?" "Nestěžuju si. Doufal jsem, že než jako bezdomovec, budu vypadat jako nějaký rozervaný literární hrdina. Třeba Harry Hole." Knihy o něm si ode mne dříve půjčovala. Zamyšleně se na mne zahleděla. "Měl bys se sebou něco dělat. Takhle nevím, zda se dřív uchlastáš, nebo shniješ zaživa." Mlčel jsem. Další dlouhý pohled. Najednou si nazvedla sportovní podprsenku a já viděl její krásný kozy. "Když mne předběhneš, jsou tvoje!" rozběhla se pryč. Vystřelil jsem z lavičky rychlostí slimáka a elegancí postaršího hrocha. Pět kroků a zadýchal jsem se. Deset a myslel jsem, že umřu. Naposledy jsem běžel deset let zpátky na autobus, od té doby si radši počkal, nebo zavolal taxi. Vysportovaný zadeček zmizel za zatáčkou. O dva dny později jsem seděl zase na té samé lavičce. Tentokrát měla na sobě volné triko a o to upnutější legíny. Zastavila se před lavičkou, otočila zády a začala se protahovat. Jen jsem tupě zíral na její pružné tělo. Na závěr se předehla, stáhla legíny a vystavila mi pohled na její zadeček. Než jsem stihnul vstát, rozběhla se a za chvíli byla za zatáčkou. Domů jsem šel rychlou chůzí, chodil čím dál víc a pak přidal i popobíhání, někdy běh. Ivetino dráždění pokračovalo, já už ji dokázal i pár set metrů alespoň sledovat, když už ne dohnat. Cesty pokrylo padající barevné listí. Iveta probíhá kolem mé lavičky, já startuji za ní. Už jsem schopen s ni chvíli držet bez potíží krok. Najednou jí noha klouže po listí a vrávorá. Reflexivně se natahuji dopředu a chytám ji. Cítím v ruce její pevný prs. Tisknu ji k sobě a druhou rukou chytám i druhé prso. Cítím v kalhotách prudkou erekci. Otáčím ji čelem k sobě, chytám za zadek a líbám. Snaží se odtáhnout. "Ne! Takhle ne!" Rozepínám si poklopec. "Ne!" Tisknu a líbám jí dál. "Neeeee!" Najednou mi v hlavně něco přecvakne. Zastavím se a pustím ji. V očích má slzy. Otočí se a běží dál, já si zapínám kalhoty a utíkám na opačnou stranu. Asi po týdnu se odhodlávám jít si sednout na lavičku. Omluvit se. Přibíhá. Dívá se na mne a proběhne kolem. Když nevystartuju, otáčí se a vrací zpět. "Poběž" Běžím za ní. Dávám do toho vše. Skoro nemůžu popadnout dech, ale povede se mi ji na chvíli předběhnout. Zvedám ruce ve vítězném gestu a otáčím se. Ona se usmívá. Vede mne z pěšiny za nedaleké křoví. Dostávám erekci, že nemůžu skoro ani chodit. Stahuje si legíny a rukama se opře o nedalekou borovici. Vnikám do ní. Přirážím. Jednou, dvakrát, desetkrát. Déle to nevydržím. Vytahuju ptáka a stříkám přes celá její záda, až do rudých vlasů. "Promiň", zamumlám. Vezme do ruky můj ochabující úd a políbí mne na ústa. "Naučila jsem tě běhat, naučím tě i zbytek"